Hrad Bezděz
Vítáme Vás HistorieExpozicePověstiAkcePohledniceUbytování Diskuze \"" English version

 
 
   
 Poloha
Poloha tohoto objektu
 Pohlednice
Pošlete svým známým elektronickou pohlednici, např. tuto:
 
Bezděz, hrad
 
Poslat tuto pohlednici

 
 Reklama
 
 Anketa
  Jste spokojen(a) s rychlostí načítání těchto stránek?
 
Ano  (20935)
Ne  (4364)

 Kontaktujte nás
  Napište nám - jakýkoli svůj názor na náš server.
Oznamte chybu - je-li kdekoli na našich stránkách chyba, budeme velmi rádi, když nám to sdělíte.
Přidejte záznam - do jakékoli z našich sekcí, a to zdarma.
 
 
 
Popis

 

Lidová pověst

Dalibor z Myšlína


Ještě dříve, než bylo založeno Máchovo jezero, stávala na skále uprostřed bažin a slatin rytířská tvrz. Je to táž skála, na níž dnes uprostřed vodní plochy jezera ční rozvaliny Pancířova sídla, jíž se říká „Myší ostrůvek“.

Ve staré tvrzi kdysi sídlil Dalibor z Myšlína jeden ze šestnácti „manů“. Byl velmi oblíben jak u poddaných, tak i u bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Libštejna. Ba i dokonce sám Karel IV. rád s Daliborem rozprávěl, neboť bylo o něm známo, že nově založené vysoké učení v Praze navštěvoval a poslouchal přednášky učených mistrů a bakalářů.
Daliborova tvrz nebyla nijak rozlehlá, ani majetek náležející k ní nesahal daleko, ale obojí stačilo šlechtici, jeho ženě Maruši a dceři Mileně k spokojenému životu.
Svou ženu Maruši miloval pan z Myšlína nade vše. Však ji také perně získával a dokonce se kvůli ní rozešel se svým bratrem Přemkem. Oba se totiž do Maruše zamilovali a když byl Dalibor šťastnější a získal Maruši za ženu, odešel Přemek z domova a dlouho jej nikdo neviděl. Oba bratři si byli vzájemně podobni jako vejce vejci a jenom povaha je rozlišovala.

Ani Dalibor nezůstal po svatbě v rodné tvrzi u Labe. Odešel do Podbezdězí, kde bylo ještě hojně neosídlené půdy a postavil si s čeledí na příhodném místě tvrz Myšlín.

Za pár let po nastoupení Karla IV. na český trůn vznikl v podbezdězském kraji nepokoj. Na stezkách se objevila skupina lapků a pobertů, která přepadala kupce a obírala je o zboží i peníze. Žaloby kupců docházely až do Prahy k samotnému vladaři. Karel IV. proto nařídil, aby bezdězský purkrabí Tista s královskými many cesty dobře hlídal, lesy od lapků vyčistil a všem formanům a kupcům zbrojný doprovod poskytoval, aby se nemuseli obávat přepadení.
Byla to tehdy perná služba na Bezdězu. Všichni manové se svými zbrojnoši a čeledí zůstávali ve stálé pohotovosti a i pan z Myšlína dlel více ve službě než doma. Ale ať se purkrabí a jeho lid sebevíc namáhali přepadávání neustávalo. Bylo zřejmé, že skupina lapků, jíž velel muž známý pod jménem Černohlav, je nejen dobře vyzbrojena, ale i chytře vedena. Četné okolnosti dokonce nasvědčovaly, že lapkové mají spojení přímo s hradem a lidmi purkrabího, neboť věděli téměř o každém cestujícím kupci. Tista byl zoufalý a jeho zármutek ještě vzrostl, když mu myslivci přinesli zdrcující zprávu, že viděli vůdce loupežníků a že jím není nikdo jiný než pan Dalibor z Myšlína.

Purkrabí tomu nechtěl věřit. Právě na Dalibora nejvíc spoléhal, jemu nejvíc věřil! Ale svědků bylo stále více a důvěra purkrabího se již viklala. Na hlavu nebohého Dalibora padlo hrozné podezření, aniž o něm něco tušil, a ještě se utvrdilo po přepadení zámožného benátského kupce, jenž byl v ochraně samotného krále českého. Jednání o jeho doprovodu byl přítomen kromě purkrabího jen pan Dalibor a myslivec Ješek. Purkrabí toho dne kupce marně přemlouval, aby si ještě na hradě odpočinul, že počasí slibuje bouřku. Kupec však pospíchal, neboť se již zdržel výměnou kola u vozu, a nebyl na hradě k udržení.
Brzy po poledni se vydali na cestu. Slunce se opíralo s palčivou úporností, vzduch se jen vlnil horkem a koně i lidé těžce oddechovali. Schylovalo se k bouři. Vedle dvou vozatajů a vzácného kupce jeli v doprovodu tři žoldnéři z Bezdězu a na cestě se k nim měli přidat ještě tři myslivci. Skupina lidí byla ráda když dostihla lesa a ve stínu mohutných stromů trochu pookřála.
Poprvé zastavili poblíž uhlířských domků kde je měli čekat myslivci. Od uhlířů se však dověděli, že sjednaní průvodci na ně čekali od rána až do poledne a pak v domnění, že kupec dnešní cestu odložil se vydali na lov medvěda, který se v okolí usadil a počal citelně znepokojovat obyvatele i jejich majetek.
Nejstarší ze žoldnéřů jménem Bořita se nerad vydával na další cestu, leč kupec neustále pospíchal a nabádal k spěchu i ostatní. Sjížděli hustým lesem k malému potůčku. Jaké však bylo jejich překvapení, když spatřili místo potůčku širokou vodní hladinu zabraňující v další cestě. První jezdec zkusil kopím hloubku vody a zaklel, neboť byla značná. Bořitovi se to nechtělo líbit. Popojel na svém koni lesem ve směru spádu potoka a brzy také našel co očekával. Mělké řečiště potoka bylo přehrazeno hrází z kamenů, a drnů a tak se vytvořila vodní nádrž. S pomocí ostatních rozmetal Bořita hráz a ve chvíli byla cesta uvolněna. Vůz vjel do bláta, ale asi uprostřed se jeho kola zabořila až po nápravy a koně s ním přes všechnu námahu ani nepohnuli.
„Všichni k vozu !“ zavelel Bořita. „Pomozte ať vyjedeme!“

Zbrojnoši seskočili s koní odložili zbraně a hrnuli se k vozu. Zatím se obloha zatáhla těžkými mračny, zablýsklo se, zahřmělo a spustil se takový déšť jako by vědro převrátil. Očekávaná bouřka přepadla poutníky ve chvíli, kdy toho nejméně potřebovali. Ale nezůstalo jen na tom. Nikdo kolem vozu si nevšiml, že v houštinách se pohybují větve. Náhle se z lesa vyřítili lapkové a Bořita div nezkameněl. V jejich čele byl sám pan Dalibor z Myšlína sice v přestrojení a nezvykle divoký, ale nad veškerou pochybnost usvědčen. Lapků bylo nejméně dvakrát tolik co lidí kolem vozu. I když se Bořitova skupina statečně bránila, byl její zápas nerovný a lapkové ji brzy zneškodnili.
Bouře záhy ustala, nadešel večer a pak i noc. Z lesů stoupaly páry. Obyvatelé uhlířských domků uléhali k spánku, když se rozštěkali jejich věrní hlídači, ovčáčtí psi. Uhlíř Matěj vyhlédl z okna, ale nespatřil nic podezřelého. Jen bledý měsíc mdle ozařoval les naplněný stříbřitým závojem mlhy. Matěj zavřel okno a chtěl ulehnout, když psi počali štěkat s novou zuřivostí. Rychle popadl sekeru a rovnou před chalupu. V mlze zahlédl poskakujícího psa, který dorážel na cosi velikého. Medvěd napadlo Matěje nejdříve. Ale za okamžik poznal koně jednoho z bezdězských zbrojnošů. Kůň byl poraněn. Když se ostatní uhlíři seběhli koně zadrželi a ošetřili. Všem bylo jasné, co se asi stalo odpoledne v lese za bouřky.
Smluvili se, že časně ráno vyhledají myslivce a společně a nimi se vydají lapky kteří nemohou být příliš vzdáleni a jistě mají v blízkém okolí skrýš kam ukládají uloupenou kořist. Tak se také i stalo. Uhlíři znali dobře les v okolí a ve spojení s myslivci prohledali skalní rozsedliny a strže, až lupičské doupě objevili. Nalezli v něm vedle kupeckého zboží spoutaného kupce, Bořitu a dva další zbrojnoše.
Zpráva o přepadu se rychle donesla na hrad i do širého okolí. Nejhůř bylo panu Daliborovi z Myšlína. Bořita ho obžaloval u purkrabího a Daliborovi hrozil soud. Teprve nyní panu z Myšlína napadlo, zda vůdcem lapků není jeho znepřátelený bratr Přemek. Rozhodl se, že musí věci přijít na kloub a to hned, než purkrabí přikročí k nějakým opatřením proti němu. Sebral nejstatečnější a nejvěrnější muže z tvrze a vydal se do lesů.

Třetího dne se setkal s myslivcem Ješkem, který se na něj zle mračil, neboť se od Bořity doslechl, kdo je v čele lapků. Pan Dalibor mu vysvětlil jak se to má s jeho bratrem a nápadnou jejich podobou i proč asi se dal Přemek na zádavy právě v tomto kraji. Získal si tak zpátky Ješkovu důvěru a zvěděl od něj zprávu, která ho úplně zdrtila. Ješek spatřil brzy po svítání na cestě manželku pana Dalibora Maruši, která se s jedním průvodcem ubírala k nemocné příbuzné do Kuřích Vod. Třídenní Daliborova nepřítomnost v tvrzi a Přemkova nenávist nesly ovoce. Bylo jisté, že Daliborův bratr vylákal Maruši do lesů, aby se jí zmocnil. Pan z Myšlína v zoufalství tasil meč a vyzval své věrné k pronásledování nepřítele.
Myslivec Ješek se v lesích vyznal znamenitě. Brzy narazili pronásledovatelé s Ješkem v čele na čerstvé stopy a zanedlouho se šplhali na skálu, kde měla stát opuštěná chatrč. Ale běda! Chatrč byla od nich oddělena hlubokou a širokou strží a můstek který zde býval, byl násilně stržen.
Dalibor si dal ruce k ústům a zavolal jak nejsilněji mohl; „Maruše!“ Odpověď však nepřicházela. Srdce pana z Myšlína bylo naplněno strachem o manželku. I nyní si Ješek věděl rady. S pomocí zbrojnošů podsekal borovici u srázu tak, že se zvrátila na protější skálu a po ní přelezl jeden za druhým. V té chvíli vyběhl z chatrče muž se zapálenou loučí a vykřikl: „Stůjte! Jakmile se přiblížíte, zapálím přístřeší!“
Když průvodci pana Dalibora spatřili cizince, podivili se jeho podobě s jejich vlastním pánem a pochopili také, proč byl pan z Myšlína podezírán z nekalých věcí. Jinak bylo Daliborovi. Stál tváří v tvář svému bratrovi a tušil, že jejich spor nyní vyvrcholí.
„Přemku vydej mi Maruši po dobrém, nebo si ji vezmu ve zlém !“
„Nevydám tak ani tak. Bojujme o ní, ať si s tebou vyřídím starý účet !“

Zapálená louč létla Daliborovi k nohám. Dva meče se zablýskly ve vzduchu, ale než se mohly srazit vrhli se zbrojnoši na Přemka, odzbrojili ho a svázali. K jeho protestům odsekl Ješek: "Mečem ať bojují rytíři, ale lapkové patří na šibenici !" Dalibor zatím spěchal do chatrče, kde našel svou Maruši spoutanou a se zavázanými ústy. Osvobodil ji a šťastně se objali.

Když v roce 1367 dal král založit Velký rybník, opustil pan Dalibor se svou rodinou tvrz na skalním ostrohu nyní obklopenou vodou a vystavěl si o kus dále za Starými Splavy k Jestřebí tvrz novou. Od krále se mu dostalo velké cti. Byl jmenován královským lovčím a svému panovníkovi věrně sloužil až do smrti.
 

Lidová pověst

Myší hrádek


Jednou z nejoblíbenějších rekreačních oblastí bylo vždy Máchovo jezero. Obklopené lesnatou krajinou České křídové tabule je skutečným malým rájem, kde si na své přijdou dokonce i milovníci záhad s starodávných příběhů.

Máchovo jezero se vlastně správně jmenuje Dokský rybník. Před staletími zde stávaly dvě tvrze, malé, bezvýznamné, a jejich stopy už téměř setřel čas. Mají však své tajemství, vyprávění o potrestaném zlu, a tak vzpomínka přežila v jedné z legend dodnes.

Na návrší severně od Doks stála kdysi nevelká tvrz. Poměrně brzy zanikla a dnes už jsou v terénu znatelné jen zbytky středověkých ochranných náspů. Její jméno bylo Kluček a připomínalo obtížnou stavbu uprostřed zalesněného terénu. Klučení je starý výraz pro vyvracení pařezů nebo stromů i s kořeny, kromě síly svalů lidí a koní měli stavitelé k dispozici jen jednoduché nástroje.

Druhou tvrzí byl známý Myší hrádek, zbudovaný na pískovcové skále Dokského rybníka. Malá obdélníková tvrz s věží byla chráněná vodní plochou a stejně jako Kluček byl i Myší hrádek jen bezvýznamným sídlem drobné chudé šlechty.

Kluček ani Myší hrádek do historie nezasáhly, a proto jsou staré prameny velice skoupé na informace. Dnes už známe jen jedno jediné jméno, které nám dochovaly jak písemné zprávy, tak i legenda - jméno Jana Pancíře z Kosořic. Tento bezesporu zajímavý muž byl patrně držitelem obou tvrzí a jako většina chudé šlechty také on našel zajištění ve službách bohatého rodu. Byl povinen manskou službou Jindřichu z Michalovic z významného rodu Markvarticů, v letech 1453-4 byl dokonce purkrabím na markvartickém hradě v Mladé Boleslavi.

Pancířů bylo v české historii povícero a mnozí z nich měli velice blízko k divokému životu loupeživých rytířů. Také Jan z Kosořic byl patrně velice drsný muž, spíše voják než správce, o tom svědčí i jeho přízvisko. Rovněž penězi neoplýval. Jeho Kluček byl chudičký a jako většina těchto venkovských tvrzí připomínal spíše větší srub za palisádovým plotem. Druhou tvrz si pancíř vystavěl na skále Dokského rybníka, měla výhodnou polohu a prý se mu stala bezpečnou základnou pro lupičské řemeslo. Její majitel přežil ve vzpomínkách lidí pro svou krutost a bezcitnost a těžko dnes odhadneme, co je pravda a co přidala fantazie dalších staletí. Vypráví se dokonce, že jednou v čase velké neúrody a hladu nechal Pancíř zahubit zoufalé lidi prosící o chléb.

Podle pověsti pak přišel trest. Z polí a luk kolem rybníka se začaly sbíhat myši, přeplavaly na skálu a vnikly do tvrze. Byly malé, ale byly všude a byly jich tisíce. Nejprve zhltly obilí a zásoby, pak zaútočily na samotného Pancíře a jeho druhy. Proti pištící lavině nepomohly zbraně a na útěk bylo již pozdě, nepřežil nikdo. Jak hlodavci přišli, tak i zmizeli a zůstala jen pustá, opuštěná tvrz.

Hrůzyplné vyprávění o bezcitném pánovi a jeho děsivém konci vzniklo patrně spojením dvou pramenů. Prvním byl skutečný život Jana Pancíře z Kosořic, který dobrotivým ochráncem chudých rozhodně nebyl. Lidé mu přáli, co mohli špatného, a věřili v nadpřirozenou odplatu za jeho černé skutky.

Pancíř byl asi skutečně lapka a postrach okolí. Když už začínal mít horkou půdu pod nohama, naložil cennosti a pod rouškou noci uprchl.
 
Tvrz byla najednou pustá, pán i se svými hrdlořezy byl pryč, zmizeli koně, zásoby i naloupené bohatství. Roztroušené zbytky zrní a potravin nalákaly do tvrze myši, takže když se po několika dnech vesničané odvážili do tvrze, míchali se jim hlodavci pod nohami. Tak zřejmě vznikl konec příběhu, jak se vypravuje dodnes.

Jaký byl skutečný Pancířův osud, těžko říci. Mohl pokračovat ve svém krvavém řemesle někde jinde, ale stejně tak je i pravděpodobné, že naloupené jmění mu dalo prostředky koupit si malé panství v kraji, kde ho nikdo neznal. Snad pak dožil klidně a spokojeně, ctěný a vážený sousedy, kteří neměli tušení o jeho divoké minulosti.

Druhým pramenem pro vznik legendy o Myším hrádku je patrně nějaká dávná pověst ještě z pohanských dob. Osud Jana Pancíře nebyl totiž ojedinělý, obdobné příběhy se vypravují i v jiných zemích. Jak se tedy malé myšky do příběhu dostaly?

Tito žraví hlodavci nebyli u lidí nikdy oblíbeni, pro hospodáře představovali stálé nebezpečí pro jeho sýpky. A uchráněná úroda znamenala přežití rodiny! Žádný div, že byli proklínaní ve všech kulturních oblastech světa a že v mytologii byli zasvěceni bohům podsvětí, zla a pekelným mocnostem. Starověk navíc znal i souvislost výskytu myší s epidemiemi moru. Svědčí o tom i řecký bůh krásy a umění a průvodce múz - Apollon. Bývá zpodobňován jako mladý muž s lyrou v ruce. A přece to byl původně "Myší démon" uctívaný na ostrově Délu v Egejském moři. Jedinou památkou na jeho božské začátky před příchodem Achájců do Řecka zůstal jeho pověstný luk s otrávenými šípy, kterými rozséval mor. Myší démon a mor, to není náhoda.

Staří Řekové měli v oblibě alegorická vyprávění a snad právě oni zaznamenali skutečný příběh dávného tyrana, který i se svými lidmi zahynul při morové epidemii - šípy "Myšího démona" - kterého zahubily myši. Pozdější Evropa již nerozuměla metafoře a příběh si vykládala nejen doslovně, ale připisovala ho osobám, které znala. Poláci si jej vypravovali o knížeti Popelovi, kterého myši snědly v jeho dřevěné věži na ostrově jezera Gopla, v Německu si hlodavci pochutnali dokonce na církevním prelátovi! Podle pověsti jím měl být arcibiskup mohučský Hatt pro svou krutost a mělo se tak stát v 10. století v Myší věži uprostřed Rýna nedaleko města Bingenu. Motiv snědeného ukrutníka se objevuje i v dalších legendách.

Přešla staletí, Myší hrádek u Doks už dávno nestojí a jeho sklepy zaplavila voda Máchova jezera. Ale tam kdesi ve sklepeních zůstaly prý dodnes sudy s vínem Jana Pancíře z Kosořic, muže, kterému lidská vzpomínka přisoudila tak tvrdý trest.
 

Lidová pověst

Konec poustevníků v Čechách


Staletá instituce poustevníků v Čechách a v celé habsburské monarchii byla zrušena dekretem Josefa II. z 12. ledna 1782 spolu se všemi kláštery, které se nezabývaly činností pedagogickou, charitativní nebo vědeckou, a se všemi bratrstvy s nějakým náboženským posláním. Byl to nevídaný zásah do dosud neomezené církevní pravomoci. Vyplýval z toho, že Josef II. byl zcela oddán osvíceneckým názorům.

Zatímco jeho matka císařovna a královna Marie Terezie byla reprezentantkou feudálního myšlení a poslušnou, konzervativní dcerou katolické církve, Josef II. byl pro radikální reformy. Ve svých pětadvaceti letech se sice stal císařem, ale matka, která s jeho názory nesouhlasila, jej až do své smrti nenechávala samostatně vládnout. V roce 1765 byl sice prohlášen za jejího spoluvladaře, ale byly mu ponechány hlavně záležitosti vojenské a zahraniční.

Do svých čtyřiceti let měl čas vymýšlet si ideální představu státu, a to také dělal. Císařovna zemřela koncem roku 1780. Jakmile Josef II. nastoupil, jal se vytvářet racionálně uspořádaný a centralizovaný stát, ve kterém již církev neměla hrát vůdčí roli. Měla být státu podrobena a kněží se měli stát státními úředníky. Josef II. si pro církevní záležitosti vytvořil dvorskou duchovní radu, v jejímž čele stál svobodomyslný baron Kressel. S touto radou pak panovník připravoval dekrety a nařízení ve věcech církevních, kterých vyšlo neobyčejné množství. Netýkaly se pouze jen organizačních otázek, ale zasahovaly i do zvyklostí a vlastních náboženských úkonů církve, což vedlo pochopitelně ke střetu s papežem. Změny byly sice odůvodňovány nahrazením pověr zdravým rozumem a odstraňováním příčin církevního úpadku, ale pohnutky ekonomické ze strany státu byly velmi silné.

V Čechách a na Moravě byla zrušena zhruba polovina všech klášterů. Jejich majetek připadl ponejvíce Náboženskému fondu, který z nich hradil náklady na nová zařízení, jako byly semináře pro výchovu kněžstva, vedené ovšem duchem osvícenským a prostátním.

S poustevníky to neměly finanční komise tak jednoduché, pokud nepatřili k některým klášterům. Ivanitům propadl 12. ledna 1783 ve prospěch Náboženského fondu jejich pražský poustevnický dům. Všechny nadace pro jejich vydržování byly zabaveny a začalo důkladné šetření o jmění jednotlivých pousteven. Poustevníci i jejich mecenáši hleděli před erárem zatajit, co se dalo, takže kromě šestašedesáti poustevníků mimo kongregaci bylo evidováno jen sedmnáct regulérně hlášených ivanitů, kteří měli zaručen příspěvek nadacemi. Z naší končiny to byly poustevny na Holém vrchu u České Lípy, na Kalvárii u Cvikova, na Lysé hoře u České Kamenice, ve Zbynsku, v Horní Polici a nad Ranným, na Sloupu, u Kuřivod, na Kamenickém vrchu u Zákup a dva poustevníci v Ladech. Již ze samotných, značně se rozcházejících, hlášení je patrno, že byl při reformě a likvidaci zmatek. Poustevníci kapucíni, benediktini, pavláni a jiní byli zrušeni i se svými řády.

Kromě toho existovala velká řada poustevníků na vlastní pěst, z nichž někteří byli podporováni dobrovolnými dary od obcí, šlechty i soukromníků a někteří žebrali.

V těchto časech byl zrušen i dominikánský klášter v Jablonném v Podještědí a montserratští benediktini na Bezdězu. Zákupské kapucíny to nepostihlo, protože vypomáhali při duchovní správě na farách. Zároveň byla zakázána procesí ke slavným místům uctívaných mariánských obrazů, do poutních kostelů a k oblíbeným kaplím, která poskytovala znevolničenému robotnímu lidu jediný oddech od každodenní dřiny a sváteční setkání s uměním. Byly totiž zakázány i hudební produkce při nedělních mších a omezena chrámová hudba, která dosud obohacovala duševní život a citovou výchovu lidu. Vyšla nařízení proti obětinám a vyjadřování proseb či dílců za vyslyšení osvětlenými lampami a svíčkami před obrazy či sochami světců.

Zbylé kláštery měly na deset let zákaz přijímat nové členy. Argumentem byl přílišný nárůst počtu řeholníků. Mniši a poustevníci ze zrušených klášterů a bratrstev měli na vybranou, bud' se nastěhovat do některého ponechaného kláštera nebo vzít odškodné a vřadit se do světského života. Poustevníci podle svého vzdělání, se mohli stát kostelníky, učiteli nebo školskými pomocníky.

Při mnohých kostelích, klášterech a kaplích byla činná bratrstva, která zajišťovala pobožnosti a zabývala se hlavně hudbou. Provozovala ji i při jiných než mešních příležitostech, např. při pohřbech, procesích a oslavách. Jejich majetkem si erár pomohl, např. Růžencové bratrstvo v Jablonném přišlo o jistinu 600 zlatých, kterou mělo zaknihovánu v deskách zemských. Terciáři u zákupských kapucínů měli na podporu svých poustevníků 460 zlatých atd.

Bohužel, osvícenci neměli porozumění ani pro výtvarné památky, ani pro jiná umělecká díla. Proto se nedbalo na záchranu klášterních knihoven s prastarými rukopisy, jedinečnými tisky z proslulých vydavatelství, knih s grafickou výzdobou a uměleckými vazbami. Např. bezdězský klášter koupil nějaký kadlec na stavební materiál a při rozebírání pozůstatků gotického hradu zničil tak mnoho z dosud zachované architektury. Když při této vandalské činnosti zahynul a lid si to vykládal jako trest Boží.

Přestože, jak jsme viděli, byly široké vrstvy obyvatelstva k poustevníkům kritické a vyžadovaly na nich bezúhonné a asketické dodržování pravidel jejich života, zachovaly se na poustevníky vděčné vzpomínky. Z nich pak romantická literatura a divadlo vytvořily zejména v 1. polovině 19. století ideální postavu moudrého, zbožného, ba divotvorného poustevníka. Tak vstupuje tato postava i do povědomí dnešních generací.
 

Lidová pověst

Bezděz korunován pevným hradem královským


Po půldruhém století, tedy v první polovici třináctého století, podstatně mění se okolí Bezděze a tím i hrad Bezděz. Čechy stávají se královstvím a králové čeští hledí důchody své zlepšiti a mocnějšími se státi proti panstvu. Počali zakládati obyčejně na podhradí města, která pak jména svých hradů přijímala. Král se smluvil s vysazovatelem, který místo k založení města vyměřil a pusté i lesy porostlé pozemky kolem nastávajícího města na lány rozdělil. (Lán měřil 60 - 64 korců. Slovo povstalo z německého slova „Lehen“ = půjčka).

Z každého lánu musel osadník králi a jeho nástupcům každoročně odváděti jistý poplatek. První podmínkou vysazování města bylo vymanění příchozích osadníků z područí úředníků župních a povolení zvláštního rychtáře, kterýž dvě třetiny pokut do komory královské odváděti musel. Pokutami těmito a poplatky za lány vzešel nový a stálý zisk králům.

A takovým způsobem založena řada měst i kol Bezděze. Kde ještě v 11. století šířil se starý hvozd, tam vznikala města. Založena tu v královském lese na mýtě r. 1254 městečko Doksy (Hirshberg), za Přemysla Otakara II., který německým kolonistům dával celé krajiny a r. 1264 dne 22. října zjednal Kunráta a Hertvíka Němce z Kravař, aby zakládali nové město při potoku řečeném Doksy ustanoviv je dědičnými rychtáři za poplatek 100 hřiven stříbra do komory královské. Majestát Přemysla Otakara II., který je opsán v pamětnici fary bělské, netýká se tady města Bezděze, nýbrž Doks. Zníť následovně:

Otakar z Boží milosti král Český, vejvoda rakouský a štýrské země, markrabě moravské. Všem na věčné časy čest, slávu a mocnost našeho království, které záleží nejvíce v množství a bohatství věrných poddaných, jak královská vznešenost naše mnohovážnost vyhledává, rozmnožiti můžeme. Proto známo činíme že z lesu našeho na Bezdězi a na vodě Doks ležícího i s Dvorem Hůrka řečeným, sto lánů šacovaných a ne více, spolu i s lukami, pastvemi, polmi a jinšími věcmi přináležejícími, pronajali jsme Kunrátovi a Hertvíkovi z Kravař na založení města v lese předřečeném, v kterémžto městě oni a jejich dědicové pořádní budou držeti právo soudu věčně a spolu tržiti peníz z téhož města, začež budou míti dva lány již zdělané a dva lány ještě nezdělané, spolu i s mlýnem podle výše jmenované vody, ktery se má stavěti beze vší činže, svobodně a pokojně. Opět poručujeme naďřečenému soudci a jeho dědicům a všem obyvatelům toho města práva měst Pražských a svobody, které mají města a městečka království našeho. Budou též povinnováni sedláci, kteří k témuž městu patří, od svátků svaté Walburgy ročně nám platit z každého zdělaného lánu hřivnu stříbra Pražské váhy, jedno plece vepřové, tři kuřata, jednu míru, obecně korec zvanou, pšenice, jednu míru žita a jednu míru ovsa. Opět nadřečený Kunrat a Hertvík zavázali se, že chtějí na poděkování té milosti před vánočními svátky téhož roku sto hřiven stribra ze svého vlastního zapraviti. Svědkové toho byli: Jindřich, syn Chastolaje, Jindřich, syn Zmýlova a Haceluk Čeněk, bratr Zmýlova, Jan, jakožto již správce dvoru a hradu Bezděze, a jiných více „Datum u Pejčky na řece Váhu r. 1264 dne 22. rijna roku třetího království našeho.“

Řádnému vzrůstu města Bezděze byly však na překážku zlé časy po smrti Přemysla Ottakara II. r. 1278 v Čechách nastaly.

Správcem země stal se Otta markrabě Braniborský, syn sestry Ottakarovy, (Beatrice). Aby měl volnější ruce, uvěznil Ottakarova syna, sedmiletého Václava, s matkou jeho Kunhutou na královský hrad Bezděz, kamž jej dne 25. ledna 1279 v uzavřeném voze pod dohou vojenskou dal dopraviti. Hrad Bezděz byl obsazen a střežen braniborskou posádkou.

V měsíci květnu vyjela si královna Kunhuta do Prahy, aby navštívila nemocnou a stařičkou tetu zesnulého manžela svého, Abatyši Anežku v klášteře sv. Františka a svou nejstarší dceru Kunhutu, při ní v klášteře chovanou. Jsouc jednou v Praze již se na Bezděz nevrátila, za pomoci svých věrných odjela rychle na Moravu. Nejprve do Znojma, potom do Brna a odtud do Opavy.

Obávaje se Otta, že by kralevic též prchnouti mohl, zajel si na Bezděz a vzal Václava na své cestě do Branibor pro lepší jistotu s sebou.

Kralevice zavezl do Žitavy, kde mu bydleti bylo ve věži nad branou městskou, kudy se jelo do Zhořelce. Ke konci roku 1280 zavezen odtud do Berlína a po nějakém čase do Špandavy.

Do Čech přitáhlo mnoho cizinců a německých žoldnéřů, kteří táhnouce z místa na místo vše plenili, co napadli. Lid domácí utíkal do lesů a hor, zanechávaje pozemků svých beze všeho zdělání. V celé zemi nastala nouze a mor, který řádil po celý rok 1281. V Čechách zemřelo toho času přes 600.000 lidí.

Po zaplacení 15.000 hřiven stříbra a odmítnutí dalších požadavků Otty, byl kralevic Václav uvítán r. 1283 v měsíci květnu v Praze, kde byl později korunován s nebývalou dosud okázalostí na krále českého.

Dne 21. června 1868 odbýván na východní straně úpatí Bezděze tábor lidu. Z hradní věže památného Bezděze vlál ohromný prapor v národních barvách. Tribuna pro řečníky, jakož i pro předsedu vyzdobena byla hojně chvojím. Okolo druhé hodiny odpolední hnul se veliký zástup s hudbou a četným banderiem v čele z Bělé na Bezděz. Později dorazili sem Sokolové z Mladé Boleslavě a z Mnich. Hradiště a pak banderiem ze Msena. Pod hradem Bezdězem stála pravá hradba vozů. Dostavilo se sem přes 13.000 účastníků. Za předsedu zvolen byl J. J. kníže Rudolf Taxis a za místopředsedu Dr. Mattuš. J. J. kníže Taxis zahájil shromáždění v české a německé řeči, při níž byl často hlučným voláním "Slávy" a "Hoeh" vyrušován. Pak předčítány telegramy na tábořiště došlé, načež pojednáno o poměru obou národností v Čechách a o způsobu, kterým by se mezi oběma národnostmi docíliti dalo smíření. Dr. Gabler z Prahy mluvil za všeobecné pochvaly a četl pak následující resoluci nejdříve německy a pak česky:

I. „My Němci a Češi, jakožto synové jedné vlasti, chceme žíti v pokoji a míru pospolu a pokládáme se vespolek za stejně oprávněné a této vlasti společně stejně zavázané bratry.
lI. Pokládáme nejúplnější rovnoprávnost a skutečnou rovnost obou národností za nejduležitější základ a podmínku v pravdě svobodného života státního a obecného blaha v království českém.
III. Pokládáme naše slavné království české a náležející k němu země koruny české za podstatnou část mocnářství rakouského; my chceme s vědomostí povždy osvědčenou držeti k panujícímu rodu, avšak my chceme také jakožto členové jediného politického národa svorně brániti a hájiti práv společné vlasti naší uznaných od panovníků našich; neboť takto velí nám všem společný prospěch co nejdůtklivěji“.
 

Lidová pověst

Legenda o bezdězském poustevníkovi


Poustevníci jsou s Bezdězem spoutáni na několik způsobů: jednak proto, že zde skutečně po nějakou dobu mniši žili poustevnicky, za druhé, že byl vytvořen projekt Bezdězu jako hory poustevníků, a za třetí se objevují eremité v literárních výtvorech o Bezdězu. Ponecháme-li pro dnešek stranou poustevnické náměty K. H. Máchy, sluší se připomenout pozoruhodnou legendu o poustevníkovi Janu Kvarinovi.

Vytvořil ji novoborský rodák Josef Jaroslav Kalina. Patřil k plejádě nadaných českých básníků, kteří zemřeli předčasně a mladí, v bídě a na nemoci z nedostatku. Narodil se v Novém Boru, v rodině c. k. cestmistra v roce 1816 a zemřel na souchotiny roku 1847 v Praze. Měl výjimečný jazykový talent a předbíhal dobu svými nápady. Napsal mnoho literárních výtvorů, básní, překladů a odborných studií, ale k velké škodě nenacházel vydavatele. V jeho pozůstalosti nalezená legenda o poustevníkovi na Bezdězu byla roku 1851 vydána v Lumíru. Kalinovi přátelé tehdy podali svědectví, že se Kalina zabýval po řadu let zkoumáním staré bezdězské historie a sbíral pověsti a spisy o původu hradu i kláštera.

Kalina dokázal, a to nejen v tomto případě, vniknout do zákonitostí a zvláštností tvorby určitých literárních útvarů, zejména lidových a pololidových. Z různých motivů, které se vyskytují ve světových literárních tradicích, vytvořil poustevnickou legendu o Bezdězu, zcela v duchu podobných vyprávění, jaká vznikala a kolovala v křesťanských zemích. Těžko dnes říci, chtěl-li Kalina původně vydávat za starou anonymní skladbu a zda předpokládal, že zlidoví a ujme se. Víme, že dokázal napsat jarmareční písničky tak odpovídající současnému vkusu lidových vrstev, že se o jejich tisky lidé přímo rvali.

Byla to jeho pocta Bezdězu, kterému měl přidat touto legendou aureolu dávných křesťanských tradic, jakými se mohly honosit některé západní evropské země? Jako bychom tu tušili pohnutky podobné Hankovým při jeho tvorbě proslulého rukopisu Královodvorského, který měl dokázat právní a literární vyspělost v dobách ještě předkřesťanských.

Kalinova báseň, kterou znali jeho přátelé již za jeho života, byla tak melancholická, že někteří soudili, že by se mohla stát libretam pro operu s českým raně křesťanským námětem.

V době, kdy vládl Bžovské (t .j . Pšovské ) krajině kníže Radislav, byl na Bezdězu vztyčen kříž tam, kde se dříve obětovávalo pohanskému Běsu. Aniž to básník pňpomíná, i nám náhle vytane jazyková podobnost Běs-děs = Bezděz.

V bezdězském lese se ubytoval poustevník Jan Kvarin. Žil bohulibě, uzdravoval nemocné, pomáhal poutníkům, kteří přecházeli veliký hvozd. Pověst o jeho divotvorném působení se roznesla široko daleko. Proto vypuzený Běs se mu chtěl pomstít. Vstoupil do těla Milady, dcery knížete Radislava, a ta se začala chovat jako posedlá zlým duchem. Běs jí však také přinesl na rty opakovanou žádost, že jí může uzdravit jen poustevník Kvarin.

Kníže ji tedy zavezl do jeho poustevnického příbytku. Kvarin slíbil jí uzdravení, ale vyžádal si k tomu lhůtu jednoho roku, po který měla žít na Bezdězu. Se souhlasem knížete ji zavedl do jedné jeskyně nepříliš daleko od své vlastní. Docházel za ní a posiloval ji modlitbou. Zanedlouho za ním přišla neznámá stařena, vyptávala se jej na Miladu a vytýkala mu, že nemocnou dívku nechává samotnou v pusté jeskyni, kde na ní musí padat stesk a hrůza.

„Přijmi ji raději v jeskyni vlastní, ať netrápí se ubohá. Jen v záři ctnosti tvé, v oboru lásky duše i těla zdraví jí kyne.“

Kvarin to uznal a ubytoval ji u sebe. Běs, sídlící v andělsky krásném těle Milady, sváděl nyní Kvarina až mu podlehl.

„Za lunosvětlé noci Kvarin lilii trhá, květ roní - v hudbu sňatku zní pekel chechtot.“

Mnich si pozdě uvědomil dosah svého činu. Když Milada povila pacholátko, Kvarin ji v hrůzné rozervanosti zabil a mrtvolu zakopal. Dítě však záhadně zmizelo. Kvarin pak prchl z místa činu do hlubokých bezdězských lesů. Jako pokání za své zvěrské činy se rozhodl plazit po zemi jako zvíře.

Po roce přišel kníže pro Miladu a našel obě jeskyně prázdné. V naději, že se dcery i poustevníka dočká, začal zatím lovit v lese. Tam potkal divého muže, který "co medvěd huňatý mumle a po zemi se plazí". Byl to Kvarin. K dovršení svého pokání se přiznal ke svému činu. Knížecí družníci se s meči sápali na hříšníka, aby ho, dle jeho žádosti, rozsekali. Tu se však zjevilo pacholátko - zázračně vyrostlé dítě Miladiny lásky a proslovilo poselství: „Karine. Bůh ti odpouští tvé viny.“

Pak vše odpustil Kvarinovi i kníže a těšil se z vnuka. Kvarin vlastníma rukama vyhrabal Miladiny ostatky a hle - dívka spočívala v hrobě neporušená a krásná jako světice. Radislav tam postavil ku poctě Panny Marie kapli a sobě hrad „daleko u vlast svítící“.

Báseň končí tím, že „pochmuřené témě hory až ku Praze dohlíží a se šedovousým Vyšehradem hovoří. A pověst žije - posud mnohý poutník putuje sem k Marii Bezdězské.“

Je zajímavé, že Kalina tu použil jednak námět poustevníků, proměnivších se ve zvíře, který se objevuje v životopisech nejstarších eremitů, za další opět z těch nejstarších křesťanských legend i motiv hrozného zločinu, který je po tvrdém pokání Bohem odpuštěn. Do třetice přibral u nás málo známou legendu montserrackou, podle které zbožný lesní poustevník Juan Quarinus byl požádán, aby vyléčil nemocnou dceru barcelonského místodržícího hraběte Quifrapelly. Na prosbu dívčina otce jí poustevník ponechal u sebe v jeskyni. Dál už to Kalina domyslel po svém.

Podle španělské legendy dívka na poděkování za zázračné uzdravení vedla dále v lese poustevnický život. Její otec dal na Montserratu zřídit benediktinský klášter, jehož se stala převorkou. Později byly jeptišky přestěhovány do Barcelony a na jejich místo přišel řád mužský. Tuto původní legendu montserrackou zveřejnil u nás prvně českolipský rodák a učený benediktin Veremund Proche ( 1694 1748), který napsal o Bezdězu několik zajímavých publikací.
 

Lidová pověst

O založení Máchova jezera


Píše se rok 1367. Za krásného podzimního dne vyjíždí z bran hradu Bezděze lovecká skupina v čele s králem českým a císařem římským Karlem IV. Koně zlehka našlapují po skalnaté cestě, strážní kynou jezdcům na pozdrav a zvlášť uctivě pozdravují svého vladaře. Hrad Bezděz jako by byl ještě mocnější a vyšší, přítomnost císaře a krále mu dodává plného lesku. S lidmi se těší příroda. Dopolední slunce ozařuje kraj vůkol hradu. Jen z dolin a úžlabin vystupuje mlha jako lehký opar.

Skupina sjíždí prudký svah od hradu, objíždí Malý Bezděz a noří se do lesa. Koně oddychují, psi pobíhají kolem jezdců a nahlížejí do křovin. Lovci se družně baví. Hovor je často přerušován smíchem a úsměv se objevuje i na tváři králově. Každý jen očekává povel ke štvanici na jelena.

Lovčí vede skupinu podle králova přání k potoku Doks, kde leží městečko stejného jména. Po půlhodině jízdy je městečko na dohled. Ale dnes k němu nezabočí, dávají se hodně vpravo, kde se rozkládají nejen mohutné lesy, ale i svěží zelená luka. Najednou se psi naježí a spustí hlučný štěkot. Před nimi vyskočil statný jelen. I jezdci zpozorněli, ztišili se a narovnali v sedlech. Statný paroháč je zcela upoutal. Panovník rychle rozhodl: "Pronásledovat! "

A již všichni vyrazili vpřed. Jezdci ostruhami pobídli koně, pevněji se chopili řemenů. Lesní rohy proťaly vzduch a oblíbená, vzrušující štvanice začala. Pronásledovaný jelen divoce prchá. V prudkém běhu se vyhýbá stromům, dere se houštinami, láme svým parožím drobné větve, přeskakuje výmoly, vývraty a strže. V jeho očích je strach, strach o život. Dusot koní, štěkot psů a ryk lesních rohů ho nutí, aby nešetřil sil. A právě dnes nechal se sluncem vylákat hodně daleko.

S nasazením všech sil se blíží k známým místům. Zde jsou luka s bohatou trávou a rybníčky, k nimž za noci chodí s laněmi pít. Jen se mihne kolem, přeskakuje s trsu na trs a mizí ve skalnatých srázech, kam dosud lidská noha nevkročila. Pronásledovatelé nemohou všude za ním, zdrželi se objížděním vodních kaluží. Vodou nasáklí psi vytřásají své kožichy, koně zprudka oddechují. Lovci ještě očima doprovázejí poslední skok jelenův, než jim zcela zmizí. Pak s neskrývanou mrzutostí s obracejí na pevnější cestu. Neměli tentokrát štěstí. Jaká to však byla bohatýrská jízda!

V té chvíli zazní krajinou zpěv. Král zdvihne ruku na znamení, aby jeho průvodci zachovali klid. Z blízkého vršku kam potichu vyjel, spatřil ovčáka se stádem a vyslechl prostou píseň:

„Lesy šumí, listí k zemi padá,
lidské srdce něha spřádá.
Nad krajinou vánek věje,
lučinou dál potok spěje.
Dopřejte mu klidně spočinouti,
domovem ryb ať může plouti.
Horami a lesy obklopen,
pro potěchu bude všem ....“

Pastýř umlkl a vstal, neboť spatřil jezdce nad sebou na návrší. Král jej pochválil a vybídl k dalšímu zpěvu. Ale ovčák se již neodvážil, zvláště když se vedle jezdce objevili další. Pohled na utěšený kraj i slova pastýřovy písně přivedly vladaře na myšlenku, která ho zaujala. Zavolal k sobě bezdězského purkrabího rytíře pana Oldřicha Tistu, a pravil mu.

„Oldřichu, přikazuji ti, aby tu rybníkáři do roka rybník založili, nebot' toto místo je pro něj jako stvořeno!“

Purkrabí přijal rozkaz k provedení. Štvanice na jelena skončila bez úspěchu, ale i tak byl král spokojen. Otočil koně a skupina jezdců se vydala na zpáteční cestu. Na nedalekém stolci zasedli všichni k vydatné svačině. Zanedlouho sem přišli rybníkáři. Na místě dnešních Starých Splavů rozšířili ve skalách starou propust, vpravo od ní navršili kus hráze a zadrželi tak vodu dvou potoků, Jordánu a Doks. Voda brzy zaplavila obrovskou plochu luk, mokřin a rašelinišť. A tak vznikl Velký rybník - nynější Máchovo jezero.

Rybníkáři sem nasadili kapry a ostatní druhy ryb, pěstované už v jihočeských rybnících. Rybám se zde dobře vedlo a tak v roce 1371 byl rybník prvně vyloven. Pastýř sice musel svá stáda zahánět na vzdálenější luka, až kamsi k Jestřebí, ale vždycky s pýchou vzpomínal na své setkání s králem Karlem IV.. Později se jeho nejstarší syn stal baštýřem u Velkého rybníka.
 

Lidová pověst

Bezděz - Český Montserrat


Tento přívlastek, kterým se někdy Bezděz označoval, není ovšem zcela opodstatněný, byť se pro horu i hrad s posláním, podobným Motserratu kdysi počítalo. Je jistě na místě, abychom pojem této jedné z nejnavštěvovanějších poutních hor v Katalánsku ve španělské provincii Barcelona vysvětlili.

Už v roce 880 tam bylo založeno benediktinské opatství - podle legendy v souvislosti s nálezem sošky Panny Marie. Postupně tam byly vybudovány rozsáhlé klášterní budovy pro 70 mnichů a krásný kostel. Před mariánskou sochou s rysy byzanského stylu bylo od poutníků, vděčných za vyslyšení nebo nějak se zaslibujících, zavěšeno 74 stříbrných lamp, k jejichž ustavičným plamenům byly pořízeny nadace.

To se později u nás napodobovalo. Hora, která nese svůj název podle vzhledu zubaté pily (tj. serra), skrývala v sobě četné malebné krápníkové jeskyňky, ve kterých se usazovali poustevníci. Ve středověku se uvádí, že na vrcholcích montserratského pohoří, které dostupuje výše přes 1200 metrů, leželo třináct pousteven, ale celá klášterní hora byla prostoupena dalšími eremitážemi a kaplemi.

Další okolností, která dodává klášteru Nuestra seňora de Montserrat na přitažlivosti, je fakt, že tu pobýval proslulý Ignác z Loyoly, který odtamtud roku 1522 odešel, aby založil jesuitský řád. Rozkvět poustevnictva na Montserratu se datoval od opata Garcii de Eisneros, který vypracoval pro tamní eremity i pro chóristy, tj. chlapce klášterního sboru, zvláštní stanovy, jež pak byly i u nás následovány.

Úzká souvislost mezi vzdáleným Montserratem a naším Bezdězem měla své kořeny v dynastické politice Habsburků. Český král Ferdinand II., neblaze proslulý konfiskacemi a popravami české šlechty, rozhodl se ještě za svého života zajistit nástupnictví ve svých zemích svému synu Ferdinandovi III. V listopadu roku 1627 jej dal korunovat za českého krále, aniž jej však do konce svého života nechal vládnout. Poté, co byl Ferdinand III. korunován za uherského a českého krále, byla domluvena jeho svatba s infantkou Marií Annou, dcerou španělského krále Filipa III. Když měli novomanželé v roce 1629 ze Španěl odjet, vyprosila si princezna ještě před opuštěním vlasti vykonat pouť k uctívané mariánské soše na Montserratu. Opat kláštera, asi dojat její úzkostí z budoucnosti v chladných německých končinách, dal jí sebou jednoho benediktinského misionáře Juana de Sangredo, aby šířil v její nové domovině úctu k Panně Marii Montserracké. Mnich měl však tvrdou askezí podlomené zdraví a pro tělesnou slabost se musel vrátit zpět, když svatební výprava dorazila do Neapole.

Zmiňujeme se o tom proto, že tato nepříjemnost měla dalekosáhlé důsledky, sahající až k historii Bezdězu. Aby se to napravilo, byl totiž infantce a nové české královně dán za duchovního rádce a utěšitele sám dvorní královský španělský kazatel Benedikt Pennalosa de Mondragone, ovšem ještě s dalším posláním, které u něj nakonec převážilo - šířit v državách rakouských Habsburků a v německé říši, kde byli císař, kult montserracké Panny Marie.

Pennalosa s sebou do Vídně přinesl tři sošky Panny Marie, zhotovené podle původního starobylého originálu. Roku 1634 měl Ferdinand III. svěřeno velení nad císařskými vojsky v bitvě se Švédy. Ferdinand si byl vědom toho, že k vojenství není nadán, a doufal jedině v Boží pomoc a nikoli ve svůj um. Za vítězství slíbil zřídit tři benediktinské kláštery, v nichž bude Panna Marie Montserratská uctívána.

Když 6. zári toho roku svedl rozhodnou bitvu se Švédy úspěšně, rozhodl se plnit svůj slib. Ve Vídni začal stavět pod vedením Pennalosy nový benediktinský klášter, jako druhý začal obnovovat benediktinské Emausy v Praze a třetí zamýšlel postavit na Hradčanech. Války a těžké finanční problémy pozdržovaly tento jeho úmysl a tak, než došlo k tomu, aby třetí španělská mariánská soška obdržela svůj příbytek, Ferdinand III. roku 1657 zemřel. Třetí soška byla dána do benediktinského kláštera na Bezdězu. Tam byla tradice proměny hradu v klášter započata již vévodou Albrechtem z Valdštejna. Jakmile Albrecht získal Bezdězské panství, konfiskované Václavu Berkovi, od svého příbuzného Adama z Valdštejna, dal zpustlý hrad opravit opět k obývání a povolal tam několik mnichů poustevníků řádu sv. Augustina.

Jako díkůvzdání za svoje vítězství u Desavy 25.dubna 1626, kde porazil vojska dánského krále Kristiána a hraběte Mansfelda, věnoval další pozornost útulku augustiniánů na Bezdězu. Dal opravit gotickou kapli Panny Marie a zřídil v ní oltář ke cti sv. Marka Evangelisty, neboť jeho vojenský úspěch se udál právě v den, kdy církev slaví památku tohoto světce. U tohoto oltáře se každou sobotu měla sloužit zpívaná mše, protože výhra se stala v sobotu, a ve výročí den svátku sv. Marka i bitvy se konalo z kostela v Bezdězu procesí nahoru na hrad.

Vévoda dal nadací z března roku 1627 bezdězských augustiniánům k živobytí vesnice Bezděz a Kruh, kus lesa pod hradem, Vrabcovský mlýn u Dubé, mlýn na Poslu u Doks a řadu rybníků. Čtyři řeholníci řádu poustevníků augustiniánů bydleli na hradě plných devět let. Valdštejn však nebyl spokojen s aktivitou jejich mateřského řádu v opravách a v únoru1633 - rok před Valdštejnovým zavražděním byli odvoláni a převedeni do zrestaurovaného kláštera v Bělé pod Bezdězem.
 

Lidová pověst

O vzniku Bezdězu


Na hrázi Máchova jezera ve Starých Splavech stojí podnes mlýn. Stával tam už před dávnými časy, dokonce ještě dříve, než Karel IV. dal založit původní Velký rybník. Při vypouštění jezera za výlovu je v propusti vidět letopočet 1212, což je rok vzniku starého mlýna.

V mlýně žil kdysi mladý mlynář. Rád se veselil, často poseděl se sousedy a užíval světa. Protože při tom zapomínal na práci, nedostávalo se mu někdy peněz. Snažil se je vypůjčit u sousedů, ale ti mu vyhověli jen neradi, protože bylo o něm známo , že dluhy špatně splácí. Když zase jednou žádal souseda o peníze zlostí se zapomněl a zvolal: „Ať si mne tady čert vezme když už mi nikdo ani půjčit nechce!“

Jen to dopověděl, ve světnici se zatmělo, cosi vzduchem zavířilo a před mlynářem stanul čert. Byl jak se patří huňatý, zamračený a rohatý, s velkým červeným jazykem a s kopyty místo nohou. Čpěl sírou a kouřem a tato vůně pekla ve chvíli naplnila celou místnost.

„Zde jsem, když jsi mne volal, a jdu si pro tebe!“ zvolal čert. Mlynář se polekal a zprvu ani nevěděl co má dělat. Uvědomil si jen, jakou udělal chybu, když se tak neprozřetelně dovolával čerta. Ten se však znovu ozval. "Chystej se na cestu mlynáři! Čas kvapí!" Mlynář se vzpamatoval z leknutí a povídá čertovi: "Půjdu s tebou, ale měli bychom dřív změřit své síly. Takhle bys mne získal příliš lacino. Co tomu říkáš?" "Souhlasím." řekl čert a zachechtal se nad podařeným návrhem. Připadalo mu k smíchu, že takový holobrádek se na něj kasá. "Tak tedy čerte; kdo z nás navrší od setmění do prvního kohoutího zakokrhání větší kopec, ten vyhraje!" Čert se už nesmál, ale přemýšlel o mlynářově troufalosti. „Platí“, konečně odvětil, „a začneme hned večer, aby jsi si to nerozmyslel. Vyhraješ-li, zůstaneš na světě, ale vyhrají-li já, vezmu si tě do pekla a bude s tebou konec, rozumíš?“

Ve vzduchu to znovu zahvízdalo a zavířilo a než se mlynář nadál, byl čert pryč. Mlynář těžce dosedl na lavici. Ani nezpozoroval že i soused se vytratil a že je zde docela sám. Složil hlavu do dlaní a přemýšlel o sázce, kterou právě uzavřel. Kolikrát už se před tím ještě lehkomyslněji zavázal k podobným nesmyslům a přece vždycky vyvázl ... . Avšak s čertem se ještě nesetkal. Věděl, že tentokrát půjde do tuhého.

„Kdybych tak dnes vyvázl“, řekl si posléze pro sebe, „stal bych se docela jiným člověkem. Práce bych si hleděl, dluhů nedělal i oženit bych se mohl a ... “ „Ožeň se se mnou!“ ozvalo se za ním: „Mohla bych ti pomoci v tvé sázce s čertem.“ Rychle zdvihl hlavu a otočil se. A hle - za ním stála stará babice s hnědýma očima v scvrklém obličeji a s šátkem na šedivých vlasech. Jednou rukou se opírala o hůl a v druhé držela odřenou kabelu. Mlynář si ji s údivem prohlížel. Její nabídka nebyla pranic lákavá. Vzpomněl si však na čerta a úmluvu s ním a po chvilce přemítání prohlásil:

„Nuže dobrá, vezmu si tě. Ale jak mi chceš pomoci?“

Babice se usmála, přikročila k mlynáři a sáhla do kabely. Vytáhla s kabely cosi se slovy: „Zde máš mlynáři zástěru. Ale není to obyčejná zástěra vejde se do ní tolik hlíny a kamení, že to žádný druhý na světě neunese. Může ti být užitečná. A zítra se na tebe přijdu opět podívat.“ Jak přišla, tak zmizela a mlynáři zůstala jen ta zástěra. Pokrčil nad ní rameny a schoval ji pod lavici ke kamnům. Pak se protáhl a šel do mlýnice. Semlel ještě všechno obilí, posadil se na lavičku a očekával večer.

Soumrak na sebe nedal dlouho čekat. Růžové nebe bledlo a šedivělo. Obrysy blízkých kopců tonuly v jemné mlze stoupající z močálů. Z lesa se počaly vykrádat stíny, natáhly se za každým stromem a keřem, mlžnýma rukama sbíraly teplo a záři. Svatojánské mušky vypluly tajuplně ze tmy. Pod větvemi se nepostižitelně míhali netopýři. Kraj pomalu usínal. Zasněné hvězdy rozsvítily svá světla i z bělostné lastury srpečku měsíce mžila stříbrná zář. Jímavé ticho proťalo prudké zasyčení a rachot. Před mlynářem stanul čert.

„Tak jsem zde mlynáři!“ zahromoval s úšklebkem.

Mlynář byl zamyšlen a proto se ulekl ještě více než ráno. Přece jen se vzchopil, odkašlal si a prohlásil: „Ty jsi nějak dochvilný.“ Pak se domluvili, že své kopce navrší v lese za jezerem a hned se dali do díla. Mlynář nahrnoval hlínu a kamení do zástěry, čert dobýval velké kameny které nosil na ramennou a hlínu tahal v náručí. Oba sypali hromady blízko sebe, aby bylo stále vidět či kopec je vyšší. Ať se čert namáhal sebe víc jeho hromada byla stále menší než mlynářova, neboť z kouzelné zástěry se vždy vysypalo mnohem víc země a kamení než mohl čert pobrat. Zpočátku doufal, že se mlynář brzy unaví. Když však viděl, že soupeřův kopec roste rychleji, začal zuřit. Zalitý potem spěchal jako vítr aby sehnal co největší balvany. Až někde u Jestřebí si naložil dvě pořádné skály a těšil se, jak je posadí na vrchol svého kopce a nad mlynářem vyhraje. Čert i z dálky viděl že mlynářův kopec je o kus vyšší. Ve chvíli, kdy prolétal v místech u dnešních Doks, zakokrhal kohout a to byl konec sázky. Mrštil oběma balvany o zem a pekelně zahromoval. Mlynář vyhrál.

Obě skály dosud vyčnívají z hladiny jezera a na jedné z nich si později pan Pancíř z Kosořic postavil svůj kamenný hrádek. Čert se však ještě nechtěl vzdát. I když už nemohl dál vršit svůj kopec do výše, zavrtal se do země pod mlynářův kopec a zavedl do něj všechny síly pekla, aby jej rozmetal. I bylo vidět široko daleko jak z vrcholu vyletují sršící rozžhavené kameny a vysoko šlehá oheň. Leč kopec zůstal stát neporušen a čert odtáhl s nepořízenou. Mlynář si otřel z čela pot a vracel se domů. Čím více se blížil k mlýnu, tím byly jeho kroky váhavější. Měl radost z vyhrané sázky nad čertem, ale pranic se netěšil ze svého slibu daného staré babici. Kéž by jí nebylo!

S povzdechem vstoupil do světnice. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo babice jej vítala mladá svižná dívka a děkovala mu za své osvobození. Vypravovala, že byla kdysi tak domýšlivá, že jako trest ji postihlo zakletí. Jeho zásluhou kouzlo pominulo a za to mu bude do smrti vděčná. Mlynář radostí zavýskl, popadl krásnou dívčinu a roztančil se s ní po světnici. Brzo se ve mlýně slavila svatba, s níž jako by se tu i štěstí usídlilo. Mlynář poctivě pracoval jak si kdysi umínil a jeho žena také už nikdy nepropadla dřívější marnivosti. Po večerech sedávali na lávce před mlýnem a mlynář často očima zabloudil na oba kopce za jezerem. Připomínaly mu nejenom vyhraný souboj s čertem, ale i zaslouženou odměnu.
 


 
Poslední aktualizace databáze: 21.04.2008
Provozuje Taprimex Group, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena © 2000-2015
 
hosting zajišťuje: www.KvalitniHosting.cz