Zámek Duchcov
Vítáme Vás Historie Expozice AkcePohledniceUbytováníRestaurace Diskuze \"" English version

 
 
   
 Poloha
Poloha tohoto objektu
 Pohlednice
Pošlete svým známým elektronickou pohlednici, např. tuto:
 
Duchcov, Zámek z parku
 
Poslat tuto pohlednici

 
 Reklama
 
 Anketa
  Jste spokojen(a) s rychlostí načítání těchto stránek?
 
Ano  (20935)
Ne  (4364)

 Kontaktujte nás
  Napište nám - jakýkoli svůj názor na náš server.
Oznamte chybu - je-li kdekoli na našich stránkách chyba, budeme velmi rádi, když nám to sdělíte.
Přidejte záznam - do jakékoli z našich sekcí, a to zdarma.
 
 
 
Popis

 
  • Výstava starobylého nábytku - Uvidíte historický nábytek v interiérech od gotiky až do poloviny 19. století. Součástí prohlídky je hlavní sál s Valdštejnskou rodovou galerií.
  • Giacomo Casanova - Giacomo Casanova - Byt Giacoma Casanovy Můžete navštívit Casanovu ložnici, knihovnu a pracovnu. Uvidíte také Casanovův biliárový pokoj se 4 metrovým stolem na kulečník. Dětství a mládí v Benátkách
    Když se roku 1725 Jakub narodil v Benátkách, měla republika, „perla Jadranu“, staletí svého věhlasu daleko za sebou. Ještě v 16. století podle ní autoři utopických skladeb kreslili ostrovní říše dokonalosti, ještě poskytovaly Benátky a jejich městská republika v Padově útulek světáckému Aretinovi i géniovi Galilea Galileiho. Studovat chodili do Padovy stejně Jan Jessenius jako Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Ale od 17. století nastával nezadržitelný úpadek; z držav ve východní části Středozemní oblasti zbyl vlastně jenom ostrov Korfu, trosky obchodu s Levantou uhájili Benátčané prostřednictvím svého diplomatického zástupce v Cařihradě, 'bailliho, a velmožské rody se stáhly z riskantního obchodu a žily z výnosu pozemkového majetku na pevnině, terra firma. Ale Benátky byly stále střediskem stavitelského a divadelního umění, baletu a „sladkého života“, i když právě v letech Casanovova dospívání i zde se do popředí dostávala Paříž - nové středisko osvícenské civilizace, těžící z výdobytků Nizozemské a Anglické buržoazní revoluce. S divadlem a italskými herci, herečkami a hudebníky zůstal Giacomo Casanova spojen po celý svůj život.
     
    Narodil se, jak jsme slyšeli, v Benátkách, v lidové čtvrti blízko kostela San Samuele, jako syn herce Giuseppe Girolama Casanovy a jeho manželky Zanetty Farussi, dcery švýcarského mistra. Říkalo se ovšem, a Casanova o tom byl zřejmě přesvědčen, že jeho skutečným otcem je Michele Grimani, člen rodiny, která podporovala divadlo San Samuele, kde herecký pár Casanovových byl zaměstnán. Ostatně již následujícího roku odejeli rodiče malého Jakoubka vystupovat v Londýně a nechali ho péči babičky Marzie. Nevíme, jak vážné byly v dětství jeho tělesné i duševní potíže. Vážněji se asi po celý život uplatňovalo povědomí křivdy, spáchané na nemanželském dítěti a nedostatek rodičovské péče - otec se s matkou vrátili do Benátek roku 1733, ale téhož roku otec zemřel a mladá vdova se stala oblíbenkyní divadelního ředitele Imera, vystupovala sice do 1735 v divadle San Samuele (poručníkem se Jakubovi stal jiný Grimani, abbé Alvisio), ale pak matka s mladšími dětmi odejela zase do zahraničí. Dostala se až do Ruska a přes Varšavu na prkna dvorního divadla saského dvora v Dráždanech. Tam vystupovala po tři desetiletí a také tam zemřela roku 1776. Nelze říci, že aby se nebyla starala o děti vůbec. Její dcera Maria Magdalena byla po jejím boku v Dráždanech, a zemřela jako vdova po tanečníkovi Petru Augustovi roku 1800. Bratra Jakuba přežil také mladší bratr Francesco (František), který se roku 1783 přestěhoval z Paříže do Vídně a stal se oblíbeným malířem kancléře Kaunice. Roku 1795 zemřel v Drážďanech bratr Giovanni, rovněž malíř, a už volku 1783 zemřel v Římě Gaetano, nezdárný synek, jako duchovní.
     
    Roku 1734 byl devítiletý Giacomo odvezen do soukromé školy, na které v Padově abbé Gozzi poskytoval vzdělání dětem, které měly studovat dál na místní vysoké škole, která ovšem tehdy byla už jenom karikaturou univerzity, na níž kdysi učil Galileo Galilei. Ale Giacomo získal u abbé Gozziho i během svých univerzitních studií, zakončených roku 1742 dosažením „doktorátu“ obojího práva ve věku sedmnácti let vedle nezbytných vědomostí právnických slušné vzděláni humanistické, obsahující od Homéra všechny možné Latinské a italské spisovatele až po Ariosta. To bylo ovšem vzdělání značně zastaralé - ale Giacomovi musíme přiznat, že chtěl studovat lékařství, že se zajímal o chemii a matematiku víc než o Pandekta a Corpus juris civilis a že doktorský titul použil na titulu jediné své tištěné práce.
     
    Jeho svůdnická kariéra nezačínala nijak oslnivě; u abbé Gozziho si z něho Bettina dělala legraci, nesvedl Lucii z Paseana a jeho románek s Terezou Imerovou rázně přetrhl její „ochránce“, senátor Malipiero. Můžeme-li mu věřit, vynahradil si to v šestnácti letech, kdy získal najednou hned dvě milenky v sestrách Nanette a Marton Savorgnanových, pocházejících ze starobylé, ale zcela zchudlé rodiny. Mezitím zkusil štěstí jako hrdina Stendhalova románu v černé kutně i červeném vojenském kabátě. Ale roku 1742 musel ze semináře a jako sekretář benátského vyslance jel na Korfu a snad až do Cařihradu. Vrátil se na jaře roku 1743, kdy se poprvé nakrátko dostal do vězení, kdy zemřela babička Marzia, ale kdy si také na něho vzpomněla v Drážďanech matka Zanetta Poslala mu doporučující listy pro biskupa B. De Bernardis v jihoitalském Martiranu, zjevně jmenovaném díky její protekci. A tak se v zimě 743-44 Casanova vydal na svoji první delší cestu na jih Itálie - jenom aby zjistil, že v Martiranu ho nic dobrého nečeká. Dobrý biskup mu dal aspoň doporučující listy na vlivné osoby v Neapoli a Římě. Asi na jejich základě se stal v Římě tajemníkem kardinála Acquavivy. Byl jím devět měsíců (1744-45), za tu dobu se začal učit francouzsky a seznámil se se spoustou idí, kteří mu byli později užiteční. Vedle toho ovšem hledal seznámení i mladými i ne tak mladými ženami; nejpozoruhodnější byla zpěvačka Angela Calori, vystupující jako kastrát Bellino. Když se mu ztratila ve zmatku válečného konfliktu mezi francouzsko-španělskými vojsky a vojsky rakouskými (jimž velel jeden z Lobkowiczů), vstoupil jako praporčík do benátského vojska a s vyslancem Venierem odejel na Korfu a snad znova do Cařihradu, kde se setkal s poturčencem Bonnevalem a Ant. Pocchinim, dobrodruhem, se kterým se pak potkával častěji, než mu bylo milé. Celá historie těchto let je podivně promíchaná, nejspíše úmyslně samým Casanovou, jehož časové údaje (včetně údajů o stáří jeho milenek) nelze brát vážně. Po návratu do Benátek se živil jako hous lista v jednom divadle, a v dubnu se seznámil s patricijem Matteo Bragadinem, který byl přesvědčen, že mu Casanova zachránil život. Bragadin byl starý mládenec, který spolu s přáteli Markem Dandolem a Markem Barbarem holdoval černé a bílé magii a zjevně si umínil, že z Casanovy něco udělá. Sehnal mu místo u advokáta Lezeho, ale jeho chráněnec si víc hleděl milování než práce, a. tak ho jeho přátelé (Bragadin mu do své smrti roku 1767 vyplácel 10 zechinů měsíčně, což byla docela slušná částka) poslali z Benátek pryč.
     
    V každém případě Casanovovi tato podpora umožnila, aby se vydal na druhou svoji cestu po Itálii. Dostal se jenom do Ceseny, kde se smrtelně zamiloval do záhadné Francouzky Henrietty. Jestliže to byla Jeanne Marie de Fonscolombe, byla o pár let starší, ale zjevně to byla žena, která měla na něho nejhlubší vliv a na niž do smrti nezapomněl. Když se rozhodla vrátit se k manželovi, vrátil e Giacomo v zimě 1749-50 do Benátek.
     
    Výchova v Paříži a benátských Olověných komorách
    V srpnu roku 1750 dorazil Giacomo Casanova do Paříže. Později napsal, že "žít se dá jenom v Paříži, jinde se jenom živoří". Podle pařížské policie žil Casanova v rodině Sylive Baletti, hvězdy „Italské komedie“, a netěšil se valné pověsti. Ale teprve Paříž z něho udělala oslnivého společníka, rozšířila jeho vědomosti o to, co tehdy mohla jenom Paříž poskytnout. Především to byla osvícenská filozofie, představovaná anglickými filozofy, učením encyklopedistů, d`Alemberta i Voltaira, ale také „galantními“, mírně cynickými románky Crébillona staršího, Voisenona, Fontenella. Roku 1752 odjížděl s bratrem Franceskem k matce do Drážďan už jako literát, ovládající slušně francouzštinu, takže v Drážďanech mohl téhož roku vydat svého „Zoroastra“ a uviděl na divadle svoji komedii „Thesálky“.
     
    Pro několika měsících ho Drážďany omrzely nebo rodina už ho měla dost a tak přes Prahu a Vídeň se vrátil do Benátek. V Praze tehdy znal divadelního ředitele Locatelliho a plukovníka Fabbrise. Jeho pařížský šarm mu přinesl obdiv starých přátel i členů „zlaté mládeže“, z čehož jejich rodiče neměli velkou radost, protože tento syn herečky byl svobodný zednář, četl zakázané knihy, byl hazardní hráč (využíval své kombinační paměti, počtu pravděpodobnosti i znalostí lidské psychologie) - jedním slovem, jeho vliv byl neblahý. A když k tomu ještě se dělil o své milenky s francouzským vyslancem de Bernisem a nešikovně zastával dramata Goldoniho před díly jeho soupeře Chiariho, bylo o jeho osudu rozhodnuto. V noci na 25. červenec 1755 byl zatčen agenty benátské (státní) inkvizice a uvězněn v dóžecím paláci v lepším vězení, podstřešních Olověných komorách. Měl tam strávit pět let, vale po patnácti měsících se mu podařilo, asi s pomocí svých vlivných přátel, uprchnout. Ale i tak prokázal při tom mnoho důvtipu i odvahy. S pomocí přátel se přes jižní Německo dostal do Paříže.
     
    Nemohl přijít ve vhodnější dobu. Jeho benátský přítel, abbé de Bernis, se stal z milosti Madame de Pompadour ministrem zahraničních věcí, a nezapomněl na Casanovu, za jehož uvěznění se možná cítil trochu zodpovědný. Nebyl ministrem dlouho, ale provedl „převrat v aliancích“ - v zápase dvou vedoucích manufakturních velmocí, Velké Británie a Francie, došlo k výměně tradičních pevninských spojenců a rakouská monarchie se z nepřítele Bourbonů stala jejím spojencem. Bernis pověřil nejdříve Casanovu drobným úkolem v Dunkerku, kde se formovalo loďstvo proti Británii, a protože na válku, které říkáme sedmiletá (1756-63), bylo zapotřebí peněz, poslal Casanovu, aby v Nizozemí prodal francouzské státní papíry. Casanova, který s italským krajanem Calzabigim navrhl vládě zřízeni státní loterie, se v Amsterdamu uplatnil. Získal prostředky pro vládu i pro sebe samého. Vrátil se jako boháč, pořídil si palác, založil manufakturu na textilie, zdobené čínskými vzory, a podle vlastního svědectví v rekordním čase utratil milión franků. Dostal slíbeno francouzské občanství i šlechtický titul (psal se od té doby někdy rytíř de Seilgalt). Ale v létě roku 1759 se poprvé, ale ne naposledy, dostal pro dluhy do vězení. Ale na vyšší zákrok byl propuštěn a poslán znovu do Holandska, ale tentokrát mu už nepomohla ani známost s vlivnými bankéři, jako byl Thomas Hope, s jehož dcerou (nebo synem) uzavřel Casanova přátelství. Nerad ho viděl také francouzský vyslanec a tak Casanova, když viděl, že do Paříže se jako úspěšný vyjednavač nevrátí, rozhodl se, že se vydá znova na cestu - tentokráte po Evropě. Nevíme, kdo tyto cesty financoval. Čas od času na jeho záchranu vystupovala Francie, zejména v prvních letech jeho zdánlivě bezcílného putováni. Ale ono tak bezcílné nebylo - střední a východní Evropa byla stále důležitější .a zprávy o jejich vladařích a vládách byly vítané. Vždyť „lidská informace“ byla a je důležitým zdrojem informací.
     
    Velké putování let 1760 - 1774
    Francouzský zákrok ho dostal z vězení v Kolíně nad Rýnem hned v únoru 1760, jeho přátelé od divadla zase z vězení pro dlužníky ve Stuttgartu. Francie potřebovala zprávy o Švýcarsku a ministr Choiseul neváhal doporučit Casanovu diplomatickým zástupcům v Curychu, Solothurnu, Bernu i Ženevě. A tak se Casanova seznámil s členy patricijských rodin Hallerů a Muraltů, ale po čtyři dny besedoval v červenci se samým Voltairem. Bavili se o literatuře a měli jeden druhého zjevně dost, nezdá se, že by se toužili vidět znova. Ze Ženevy přes jižní Francii (Alpy byly ještě bez cest), Janov a Florencii se Casanova vydal do Říma a papež Kliment XIII., který byl kdysi biskupem v Padově, mu udělil papežský řád ostruhy. V Římě se stačil seznámit s malířem Rafaelem Mengsem, rodákem z Ústí n. Labem, kardinálem Passioneim, který býval přítelem Evžena Savojského i s archeologem Winckelmannem. Po příjemné zajížďce do Neapole se vrátil do severní Itálie a jaro 1761 strávil v Turině. Starý známý z Říma, abbé Gama, mu nabídl, aby neoficiálně zastupoval portugalské zájmy na kongrese, který se měl konat v Augšpurku a měl zakončit válku, která trvala už pět let a v níž už Anglie získala vše, co chtěla získat - Indii i Kanadu.
     
    Casanova měl tedy zastupovat také zájmy anglické - a proto se pro jistotu do Augšpurku vydal přes Francii. V Augšpurku strávil druhou polovinu roku 1761, až zjistil, že z kongresu nic nebude. V zimě 1761-62 navštívil v Paříži markýzu d'Urfé, což bylo neklamným svědectvím, že potřebuje peníze. Stará dáma totiž věřila, že Casanova ji může omladit, nebo aspoň zaručit její převtělení. Casanova vycházel z přesvědčení, že paní markýza má moc peněz a. je hloupá. Kdyby ji o peníze nepřipravil on, udělal by to někdo jiný, což se ostatně docela vyplnilo. Do června roku 1763 s ní cestoval po Francii, Německu a Itálii, až nakonec zakročili příbuzní a osobní nepřátelé a Casanova musel z Francie zmizet.
     
    Z Paříže dorazil v červnu 1763 do Londýna, hlavního města velmoci, která ještě zcela nedávno byla pro straníka Francii nepřátelskou zemí. Nicméně rychle našel přátele, kteří ho představili samému Veličenstvu, Jiřímu III. Ale plán na založení státní loterie v Anglii nepřijali. Seznámil se s dalšími zajímavými lidmi, dosta se před soud, jemuž předsedal slepý bratr spisovatele Henry Fieldinga, sešel se znova s Terezou Imerovou, nyní už Mme Cornelys a vyhnul se zatčení pro dluhy útěkem, ostatně na území hanoverského kurfiřství, kde vládl stejný Jiří III. Několik klidných týdnů strávil v knihovně ve Wolfenbüttelu, kde začal překládat Homérovu Iliádu. V červnu 1164 byl se svým plánem na loterii v Berlíně a prostřednictvím maršálka Keitha dokonce byl dvakrát přijat samým Fridrichem II. Ale ten mu nabízel jenom místo vychovatele na vojenské akademii, takže Casanova se raději vypravil k „Semiramis severu“, ruské carevně Kateřině II. Cestou si v Rize jako host Petra Birona, vévody Kuranského, zahrál na odborníka v hornictví. Koncem prosince 1764 byl v Petrohradě a dík tomu, že se seznámil s G. Orlovem, N. Paninem, E. S. Zinověvem, K. S. Naryškonem i kněžnou Daškovou, dosáhl dokonce trojí audience u carevny. Ale ta byla příliš chytrá, aby se dala okouzlit „rytířem de Seingalt, hrabětem Farussim“, a tak Casanova po výletě do Moskvy odejel na dvůr Stanislava Poniatowského, krále polského, do Varšavy. Díky známostem s Lubomirskými, Czartoryskými i jinými magnáty si mohl dělat naději na nějaký úřad na dvoře, .ale souboj s hrabětem Branickým učinil všemu konec a v červenci 1766 byl v doprovodu hraběte Claryho Casanova znova u příbuzných v Drážďanech. Odtud se podruhé vydal přes Prahu do Vídně, ale přesto, že kolegu-zednáře chránil sám kancléř Kaunic, byl odtud koncem ledna 1767 vypovězen. Roku 1768 strávil čtyři měsíce v Augšpurku, kde ke starým přátelům připojil Maxe Lamberga, s nimž si do smrti dopisoval. Dva měsíce strávil ve Spa a asi šest týdnů v Paříži, odkud byl vypovězen - ale s pasem mohl odejet do Španělska.
     
    Doporučující dopisy mu v Madridu otevřely dveře k prvnímu ministrovi Arandovi, ale jeho plány na hospodářskou obnovu země neměly odezvu ani tady, ani u jiných osvícenců, (afrancesados, Olivadese či Compomanese. Užitečnost Giacoma Casanovy uznával i benátský vyslanec Mocenigo, (který ho v únoru 1768 vyprostil z vězeni v Buen Retiro. Další malér čekal Casanovu v Barceloně, kde gen. kapitán hrabě Riclá neviděl rád jeho důvěrnosti, projevované jeho milence Nině Bergonzi. Casanova byl zapleten do tajuplné vraždy, poseděl si 42 dní ve vězení, ale na základě záruky lyonského obchodníka Josepha Bono byl z vězení propuštěn takže šlo asi zase o dluhy nebo směnky. Ze španělských útrap se roznemohl a zotavoval se dlouho v jižní Francii, kde se setkal s Cagliostrem a po zastávce u turinských zednářů se usadil v Luganu, kde začal psát obhajobu benátské ústavy a benátských dějin, kteréžto dílo mu mělo otevřít cestu zpět do rodného města nad lagunami. Chtěl domů a potřeboval nějaké zaměstnání, protože bezpracné výdělky byly stále řidčí. Nepochodil u Grigorije Orlova, který s ruským loďstvem byl v Livornu, nějaký čas strávil u přátel, bratrů Stratico v Sieně, a přes Řím se dostal do Neapole a Salerma, kde na něj čekaly staré lásky.
     
    Také v Římě mu poskytl pomoc dávný přítel de Bernis, nyní kardinál a francouzský vyslanec ve Vatikánu. V lednu 1771 se Casanova dokonce stal členem římské Arkádské akademie a dostal jméno Eupolemo Pantareno. Následujícího roku 1772 strávil půl roku v toskánské Florencii, ale byl vypovězen na příkaz velkovévody Petra Leopolda, pozdějšího císaře Leopolda II. Přes Bolognu odejel přes Anconu na území rakouského Přímoří, do Terstu. Tam a v Gorici otrávil Casanova léta 1772-74, vykonávaje drobné služby pro Signorii, která dosud nepozvala svého dobrodružného syna domů. To se stalo teprve 3. září 1774 a 14. září vstoupil Casanova po osmnáctiletém exilu na benátskou půdu.
     
    Raný podzim dobrodruha, 1774-1785
    Benátky měly tehdy před sebou už jenom necelé čtvrtstoletí existence. To ještě Casanova nemohl vědět, ale viděl, že jeho přátelé zemřeli (zůstali mu jenom Dandolo, Zaguri, Morosini). Casanovovi bylo 49 let, ale byl předčasně zestárlý a z muže činu se chtě nechtě musel stát mužem pera. Od roku 1775 vydal tři svazky svého překladu „Iliády“, ale počet předplatitelů klesal a nakonec dílo zůstalo torzem. Od roku 1776 byl pod jménem Antonio Pratolini Casanova, kdysi symbol bojovníka proti temným silám inkvizice, jejím tajným agentem. V letech 1780-81dostával 50 dukátů měsíčně, ale pak byl zase placen od kusu. Jeho relace měly ostatně malou hodnotu. Od roku 1779 byla jeho družkou švadlenka Francesca Buschini, která na něho oddaně čekala až do roku 1787. Nebylo mu totiž dopřáno v Benátkách zůstat k velkému štěstí literatury.
     
    Roku 1780 vydával půl roku svoje „Drobná díla“, pak zkusil štěstí jako divadelní impresário francouzské společnosti, vydával dokonce francouzský divadelní měsíčník, ale v lednu 1781 musel uznat svůj neúspěch. Stal se tajemníkem janovského diplomata Carla Spinoly, ale dostal se do konfliktu s rodinou Grimani a v září 1782 mu bylo doporučeno, aby z Benátek odejel. Na skok se ještě z Terstu podíval do Benátek v lednu a červnu 1783, ale pak musel "nevděčné" rodné město opustit nadobro. Přes západní Německo a Nizozemí se dostal zase do Paříže, kde se po tři měsíce zdržoval u bratra Franceska, malíře, kopírujícího obrazy v Louvru. Jednu dobu pomýšlel na odjezd na Madagaskar, jindy toužil po Neapoli. 23. listopadu 1783 se prý na pozvání samého Benjamina Franklina účastnil zasedání Akademie, na němž se diskutovalo (bylo to po prvním výstupu bratří Montgolfiérů v balónu) o tom, zda aby byl.o možné sestrojit řiditelné vzducholodi. Ale v Paříži neměli zájem ani o Casanovův plán na vybudování sítě vnitrozemských kanálů, ani o jeho literární práce.
     
    A tak se na prahu zimy 1783-84 Casanova vydal s bratrem Franceskem do Vídně. Zatímco Francesco našel zaměstnavatele v kancléři Kaunicovi, trmácel se Giacomo v zimních měsících mezi Vídní, Drážďanami a Prahou, marně hledaje nějaké zaměstnání. V únoru 1784 se po návratu do Vídně stal tajemníkem benátského vyslance Foscariniho. Naposledy dosáhl jisté úspěchy na poli diplomacie a Foscarinimu sloužil až do jeho smrti v dubnu 1785. Seznámil se tehdy s Mozartovým libretistou Da Pontem i s hrabětem Josefem Karlem Waldsteinem-Wartenbergem, (kterému vedle Malé Skály patřilo rodové fideikomisní panství Duchcov-Horní Litvínov. Součásti nezcizitelného fideikomisu byla rodová knihovna na duchcovském zámku, s bohatstvím soudobé i starší literatury. Waldstein nabídl Casanovovi místo knihovníka, ale ten byl tehdy ve Vídni docela spokojen. Jednu jeho milou, slečnu Kasparovou, prý mu odloudil sám Josef II., jiná, Caton M., se za něj chtěla provdat.
     
    Smrt Foscariniho této idyle udělala konec. S nezdarem se pokusil získat místo tajemníka u hraběte Fabbrise, chtěl nabídnout své služby berlínské Akademii, koncem července 1785 byl u přítele Lamberga v Brně. Ani kněžna Lubomirská, známá z Waršavy, která se léčila v Karlových Varech, nesplnila jeho naděje, ale na zpáteční cestě, v Teplicích, u Claryů, z nichž s jedním se znal z Polska, se znova setkal s Josefem Karlem Waldsteinem. Tentokráte už neváhal, přijal starší nabídku a někdy v srpnu či září 1785 se stal knihovníkem valdštejnské zámecké knihovny v Duchcově.
     
    České finále, 1785-1798
    Kdyby se nebyl Casanova na počátku podzimu 1785 usadil v duchcovském zámku, nebyl by se stal proslulým spisovatelem. Nejvýš by se jeho jméno vyslovovalo jedním dechem se jmény jiných dobrodruhů, Cagliostra nebo „hraběte“ Sr. Germain, nad něž vynikal jenom proslulostí svého útěku z benátských vězení. Ale v Duchcově podle vlastních slov Casanova našel, co do té doby postrádal, totiž stálý příjem, pohodlné obydlí, klid a dobrou knihovnu. Jeho příjem, vyplácený z pokladny fideikomisu, se pohyboval mezi 400-600 zlatými ročně - víc dostával jenom ředitel panství a inspektor. Bydlení v jednom pokojíku nad konírnami v prvním poschodí severního křídla, čestného dvora zámku, bylo slušné. Práci v knihovně po něm jeho zaměstnavatel, který byl známý svou výstředností a kterému dělalo dobře, že má v době, kdy pobýval v Duchcově, postaráno u svého stolu o dobrou zábavu, vážně nechtěl. Casanova sice začal pořizovat nový katalog, ale brzy toho nechal. Slíbil napsat „Albertiádu“, epos o životě a smrti Albrechta z Valdštejna, ale Josef Karel jeho potomkem stejně nebyl. Není ovšem ráje bez hada, a v Duchcově pili krev Casanovovi hned dva; správce zámku Feldkirchner a sluha Widerholt;. oba byli nakonec propuštěni v červenci 1793. Roku 1787 byl Casanova podezříván, že se stane otcem dítka, které čekala dcera vrátného Kleera, Casanova kolísal mezi pocity hrdosti a rozhořčení, ale nakonec se všechno vysvětlilo a Dorotka si vzala malíře F. X. Schöttera.
     
    Vedle hraběte, který byl většinou ve Vídni nebo v cizině, mohl se Casanova bavit ještě s jeho mladším bratrem Františkem, který žil v Horním Litvínově. V Duchcově měl Waldstein celý malý dvůr, včetně maitressy, Mlle Caroline Werthmüllerové; byl tam vysloužilý hejtman M. J. Linden, vzdálený příbuzný hrabě Serbelloni, syn dávného přítele Roggendorf, v Litvínově působil dr. Jakub O´Reilly, irský nacionalista, jehož syn byl členem jedné pražské zednářské lóže. Ani Casanova, ani jeho zaměstnavatel se v seznamu členů těchto lóží, rozpuštěných roku 1792, nevyskytují. Významným zednářem byl mnichovohradišťský hrabě Vincenc Waldstein, ale s tím se Casanova nestýkal. Tím užší vztahy měl k rodině Clary-Aldringenů, do níž se přivdala dcera trojnásobného maršála (rakouského, francouzského a ruského) prince de Ligne. Ten se stal autorem prvního Casanovova životopisu a také jeho vnuk, Karel Clary, se přes rozdíl věku sblížil s Casanovou. Ten byl ostatně oblíbencem všech dam, protože dovedl poslouchat a dovedl bavit.
     
    O svých dobrodružstvích vykládal tolikrát, že roku 1787 sepsal svoji „Historii mého útěku z benátských vězení“ a vydal ji francouzsky v Praze. Knížka měla obrovský úspěch a Casanovu proslavila. Povzbudila ho k dalším vydavatelským činům - byly to „Myšlenky myslitelovy“, ale pak zahájil vydávání rozvleklého utopického románu „Icosaméron“, který měl pět svazků a autora roku 1789 uvedl na pokraj bankrotu, protože na vydání románu u pražského Schönfelda se zadlužil - asi dlužil také za ilustrace, včetně portrétu, který pořídil pražský Jan Berka. Z nejhoršího ho dostal Waldstein, který mu dal 3000 zlatých s tím, že mu připadnou po Casanovově smrti jeho rukopisy a snad i knihovna. Pak vydal Casanova ještě dva traktáty matematické, pravděpodobně v Drážďanech, kde 1797 vyšla také jeho polemika s profesorem univerzity v Göttingen, Snetlagem, o novotvarech, která do francouzštiny přivedla revoluce. Ovšem, jeden ze svých spisků věnoval Casanova předsedovi francouzského Národního shromáždění Baillymu. Musel být tedy náležitě poděšen, když roku 1792 začala první koaliční válka proti revoluční Francii a rakouská vláda vypovídala ze svého území všechny podezřelé Francouze a Italy. Brzy po vydání „Historie mého útěku“ začal psát „Historii mého života“ a v březnu roku 1791 se chlubil čáslavskému korespondentovi J. F. Opizovi, že už má napsány dvě třetiny. Roku 1792 dokonce došel už až do roku 1772, rok předtím je datována první předmluva k pamětem, která nijak neodpovídá předmluvě z roku 1797. Víme dnes, že první verzi, z níž se zachovaly jenom trosky, používal Casanova jako makulatury a k brožování jiných svých prací. To znamená, že po roce 1792 začal Casanova psát druhou verzi své „Historie“. Roku 1789 „Historie mého života“ ještě neexistovala a proto ji mohl odkázat své neteři, jejíž dědici rukopis za pár tolarů prodali lipskému nakladateli Brockhausovi.
     
    Velký světoběžník přes všechny sžíravé kritiky posledního domova zapustil kořeny ve studených Čechách. Byl mezi předplatiteli spisů Král. české společnosti nauk a roku 1792 se ucházel o místo školního inspektora v loketském kraji. Německy uměl „prostředně“, z češtiny pochytil několik slov, jak víme z jeho korespondence s Opizem. V Praze pobýval dost často: tak v letech 1787, kdy koncem října se konala premiéra Mozartovy opery „Don Giovani“. Není jasné, v jakém vztahu je úryvek libreta, zachovaný v Casanovově pozůstalosti, k libretu, složenému jeho vídeňským přítelem Lorenzem da Pontem. Ale víme, že k jeho známým patřil divadelní podnikatel Pasquale Bondini, Mozartovi hostitelé Duškovi i rodina Pachtů z Rájova. S „krásnou. Pepi“ Pachtovou, která pak starému manželovi utekla s univerzitním profesorem J. G. Meinertem, si Casanova po léta dopisoval. V Praze byl roku 1789, 1790, 1791 na korunovaci Leopalda II. Tehdy bydlil v hostinci na Příkopech, jindy asi dal přednost levnějšímu bydlení ve Valdštejnském paláci, kde mu také agent hornolitvínovské manufaktury vyplácel jeho apanáž. V letech 1788 a. 1790 byl u příbuzných v Drážďanech, a roku 1795 s pomocí Claryů a prince de Ligne ujel naposledy z Duchcova do Weimaru a Berlína, aby hledal lepší zaměstnání. Zklamán se po šesti nedělích vrátil do Duchcova, kde mu ani hrabě nedal zkrátit plat. Tu a tam ho navštívili známí a přátelé - tak Da Ponte, roku 1796 bratr Francesco, který asi zobrazil tehdy naposledy svého bratra v obleku abbého. To byl žert, asi jeden z posledních. Roku 1797 ještě Casanova pilně pracoval, ale pak se jeho zdraví rychle zhoršovalo, aby 4. června 1798 vydechl naposledy. Byl pohřben na hřbitově u sv. Barbory, ale když byl „Starý hřbitov“ proměněn na park, nebylo už po jeho hrobu ani stopy. Duchcovský „casanovista“ B. Marr se domníval, že roku 1822 v zámeckém parku nalezený, hrubě zpracovaný kámen je náhrobní kámen Casanovův, ale vysvětlilo se, že to byl žertík duchcovských kameníků. V té době prodali Waldstein-Wartenbergové svůj duchcovský zámek stát a přestěhovali svoji knihovnu do Mnichova Hradiště a archiv, včetně památek na Casanovu, do Prahy a do Doks. Teprve po roce 1945 se Casanovova pozůstalost z archivu a knihovny zase sešla v zámku v Mnichově Hradišti.
     
    S Mnichovým Hradištěm ovšem Giacomo Casanova (nebo Jacobus Gasanova, jak se beze všech přídavků a titulů na konci života podpisoval) neměl za svého života nic společného. Josefovi Karlovi, jeho zaměstnavateli, nikdy nepatřilo, ten jenom roku 1797 ochudil duchcovský „dvůr“ o několik Casanovových druhů, když zdědil rodové seniorátní panství Třebíč na Moravě. V Duchcově naproti tomu vzniklo všechno, co Casanovu proslavilo. Tady vzpomínal na své životní úspěchy i zklamání. Od svého útěku z vězení roku 1756 si Casanova schovával svoji korespondenci, takže aspoň část jeho milostných úspěchů můžeme uvést na skromnější míru. V západním světě nevzala veřejnost na vědomí ani „integrální vydání“ Casanovových pamětí, a operety, romány, novely a filmy o něm z posledních let si všímají jenom jeho milostných dobrodružství. Většinou sarkasticky. Federico Fellini z něho udělal karikaturu a v jiném filmu je Casanova představován jako impotentní chudák. Ale sexuální problémy, včetně otázky Casanovova vztahu k homosexualitě, nejsou to nejdůležitější. Casanova žil v době, kdy celou Evropu ovládla osvícenská filozofie, jejíž starší verzi za svou přijal i Casanova. Když ale po roce 1792 bylo osvícenství prohlašováno za ideologii Francouzské buržoazní revoluce, snažil se od ní distancovat a druhá verze jeho „Historie“ je ve srovnání s fragmenty první verze ani ne tak umravněná, jako umírněná. Chceme-li poznat jeho skutečné názory, musíme tedy nutně sáhnout po jeho pracích, které Casanova vydal před rokem 1792.
     
    Autor utopického románu „Isocaméron“ (1788-89 ) byl osvícenec, který věřil v pokrok, v sílu rozumu. Jeho hrdinové, Eduard a Alžběta v říši Megamikrů nalézají lepší společnost, než byla ta, ve které žil Casanova. Nejen to, oni se snažili v říši Megamikrů zavádět nové vynálezy, včetně elektřiny, továrny, laboratoře. To už není společnost feudální, to nejsou manufaktury, které Casanova znal z Horního Litvínova, to je předobraz průmyslové revoluce, ale průmyslové revoluce, která neměla společnost rozdělit na pány a proletariát, nýbrž která měla přispět k odstranění bídy a nemocí a k vytvoření lepší, spravedlivé společnosti. To je Casanova, který je do dneška neznámý, a to je Casanova, který skutečně existoval, a který právě v době svého pobytu v Čechách a v Duchcově se stal významnou postavou světové literatury.

 

 
Poslední aktualizace databáze: 21.04.2008
Provozuje Taprimex Group, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena © 2000-2015
 
hosting zajišťuje: www.KvalitniHosting.cz