Přesto, že z písemných pramenů známe historii Holašovic a ostatních obcí v jejich nejbližším okolí až počínaje druhou polovinou 13. století, osídlení celé této oblasti je mnohem starší a sahá až do mladší doby kamenné (neolitu), tedy do časů vzdálených více než 7000 let. Archeologické nálezy dokládají působení nejstarších zemědělců v českobudějovické oblasti již kolem roku 5000 před naším letopočtem. Rozsáhlé neolitické sídliště se nacházelo pouhých 5 kilometrů od dnešních Holašovic, v okolí rybníka Dehtáře. Na ploše téměř 4 hektary zde bylo nalezeno množství úlomků nádob a také různé štípané kamenné nástroje. Sídliště u rybníka Dehtáře je dokladem prvního trvalého osídlení této části jižních Čech. Z bezprostřední blizkosti Holašovic pochazí nález většího počtu bronzových předmětů z mladší doby bronzové, z let cca 1000 až 1200 před naším letopočtem. Bronzové předměty, srpy, hrot kopí, nože, žebrované náramky a jehlice byly uloženy v hliněné nádobě hrncovitého tvaru a jsou dnes součástí sbírek Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Doklady o souvislém osídlení západní části Českobudějovicka jsou i z dalších období. Z širšího okolí Holašovic pocházejí nálezy upomínající na keltské osídlení (Čakov, Zbudov), časté jsou také nálezy pocházející z doby římské a z éry stěhování národů, tj. z 2. až 5. století našeho letopočtu (Zbudov, Dívčice, Zliv). Po příchodu slovanského obyvatelstva do jižních Čech se okolí Holašovic dostalo do okrajové části k nového území, jehož střediskem byly Netolice. Na přelomu 11. a 12. století se Netolice staly správním o rem poměrně rozsáhlého území s velmi rozptýler osídlením, které se postupně začalo měnit v síť trvale obydlených vesnic a osad, jejichž obyvatelstvo se věnovalo v prvé řadě zemědělství. Absence soustavného archeologického výzkumu celého tohoto terioria však prozatím neumožňuje toto osídlení přesněji lokalizovat ani datovat. K vlastnímu založení Holašovic došlo pravděpodobně kolem poloviny 13. století. Z pravidelného dorysu návsi a z rozmís jednotlivých usedlostí možné usuzovat, že vesnice vznikla tak zvaně na zeleném drnu, tedy bez vy nějakého staršího sídelního útvaru a že byla výsledkem plánovitého úsilí o ko1onizaci jihočeských pohraničních území. Podle názvu vesnice je možné se do domnívat, že se žde usadili Holasici, tedy lidé jistého Holaše či Holase, který mohl být příslušníkem nižší šlechtz nebo členem širší královské družiny. Je pravděpodobné že již v době svého vzniku patřila ves i s pozemky která byla součástí komorního panství. V písemných pranech jsou Holašovice poprvé uváděny v listině vy dne 3. července roku 1292 v Praze. Český král Václav II. tehdy vyhověl potomkům rytíře Svatomíra z Němčic a vrátil jim některé pozemky, které dříve z neznámých důvodů Svatomírovi odňal a které se poté staly součástí pozemkových držav vyšebrodského kláštera. Vyšebrodští museli Svatomírovy statky vrátit a aby je za to odškodnil, věnoval jim Václav II. část královského majetku jihovýchodně od Netolic, a to vesnici Strýčice s farním kostelem a dále vsi Bory, Záboří, Radíč, Holašovice, Všemily, Dobčice a Lipanovice a navíc les zvaný Chrást. Zatímco Bory, Radíč (někdy v odborné literatuře uváděna také s názvem Vodice) a Všemily postupně zanikly, Holašovice a ostatní tři vesnice se staly součástí panství cisterciáckého opatství ve Vyšším Brodě a přes značnou vzdálenost od kláštera s ním byly po stránce hospodářské i duchovní spoutány po více než pět století. V archivech se do dnešní doby dochovalo jen velmi málo písemných pramenů, které by umožňovaly hlubší studium historie Holašovic. Nevíme nic o osudech vesnice v době husitských válek, i když lze předpokládat, že jako součást klášterního majetku se i Holašovice potýkaly s husitskými vojsky, zejména v době Žižkova tažení na Prachaticko. Z celého 15. století je známa pouze jedna písemnost, která se Holašovic bezprostředně týká. Dne 8. května roku 1462 prosil opat vyšebrodské kláštera Pavel pana Jana z Rožmberka jménem svých chudých poddaných z Holašovic, aby jim prodal některé pozemky, které již prohlédl purkrabí pána z Rožmberka. O výsledku této žádosti však již nevíme nic. Na přelomu 15. a 16. století odváděli holašovičtí hospodáři část platů českokrumlovskému zámku. Ačkoli byli stále poddanými vyšebrodského kláštera, museli někteří z nich každoročně o svatém Jiří (24. dubna) a o svatém Havlu (16. října) odvádět finanční částku z tzv. jiterních pozemků, které měli od správy českokrumlovského panství v nájmu. V nejstarším urbáři panství Český Krumlov jsou Holašovice uvedeny mezi lokalitami, které náležely ke statku Dívčí Kámen, a tedy k českokrumlovskému panství. Na rozdíl od ostatních míst však nebyly řádnou součástí panství, ale společně se Zábořím jsou v tomto urbáři vedeny jen jako ves, ze které pro krumlovský zámek plynou pravidelné poplatky z pronajatých jiterních pozemků (jitro byla míra pro plochu, kterou bylo možné zorat párem volů za jeden den). Uvedený českokrumlovský urbář pochází z počátku 16. století (někdy je datován do roku 1510) a pro dějiny Holašovic je významný tím, že uvádí nejstarší známá jména holašovických hospodářů, kterými byli Šimek, Urban, Prokop, Kuba, Fencl, Mates, Lindl, Ondra Šimkův, Lorenz, Matěj, Welfl, Fencl a Schwarzhanzl. Tito, společně s plebánem farního kostela ve Strýčicích, který je k nim také připsán, odváděli správě krumlovského panství z pronajatých jiterních pozemků roční plat celkem 76 grošů. Převážně česká jména holašovických osedlých z počátku 16. století dokládají, že obyvatelstvo Holašovic bylo v této době většinou české. Zdá se, že pro další vývoj Holašovic měla zásadní vliv morová epidemie, která v letech 1520 a 1521 zle zasáhla celé Čechy a nevyhnula se ani Českobudějovicku. Tato černá nemoc, jak se moru také říkalo, postihla i Holašovice a byla příčinou takřka úplné obměny zdejšího obyvatelstva. Z archivních pramenů se sice o této vlně morové nákazy mnoho nedozvíme, jako veliké neštěstí však zůstala v povědomí lidí a v podobě pověsti přecházela z pokolení na pokolení. Takto zaznamenal jádro pověsti o moru v Holašovicích Karel Pinc, za první republiky učitel na holašovické škole. Před mnoha lety zle řádil strašlivý mor. Šířil se vesnici od vesnice a bral s sebou vše živé. Jedním máchnutím černé smrtonosné kosy padaly celé desítky lidí jako zralé klasy o žních. Všude vládl mrtvolný vzduch, prozrazující černé neštěstí. Tento nevídaný host navštívil i české Holašovice, aby zde sebral bohatou žeň. Lidé umírali bez stonání, padali rázem a mrtvoly jejich byly odváženy na selských vozech za vesnici do hlubokého lesa, kde jim byla hluboká šachta společným velkým hrobem. V té měli sousedé za živa i po smrti býti sousedy a společně zpráchnivěti. Obyvatelstvo Holašovic vymřelo, až na jednu služku a jednoho čeledína. Ti dva pochovali z křesťanské povinnosti poslední oběti moru v rokli na poli, protože se už do společné šachty nevešly. Holašovice zůstaly po dlouhou dobu zcela liduprázdné. Oba dva jako zázrakem zachránění společně odešli a hrozný osud je spojil navždy na cestu životem. Zbyla po nich skutečně jen mrtvá vesnice. Vyšebrodský prelát, který ji dostal darem, ji chtěl zovu zalidnit.I poslal proto do Holašovic pěšky Němce od Vyššího Brodu, kteří zabrali opuštěné statky. Celé rodiny se tam usadily a po létech přešly statky v jejich vlastnictví. Přivandrovali tam s pytli na zádech, v nichž nesli celý svůj majetek a proto se dodnes říká německému obyvatelstvu v okolí "Pytláci". Někteří vypravěči (mezi nimi i Pinc) pověst zasadili do dob třicetileté války, jiní se o bližší časové zařazení nepokusili. Obsah je však stejný - vymření původního českého obyvatelstva Holašovic a jeho nahrazení osídlenci z ostatních vesnic vyšebrodského panství, zejména z německého pohraničí. Oporou pro tvrzení, že morem, kterého se týká tato pověst, je právě ona epidemie roku 1520, může být jeden z nejstarších urbářů vyšebrodského klášterního panství, tzv. Antiquus liber censum, který zaznamenává jména všech poddaných na panství, a tedy i v Holašovicích. Podle tohoto urbáře, pocházejícího z let 1524 až 1530, byly již Holašovice obydlené převážně německým obyvatelstvem, alespoň většinou německá jména jednotlivých poddaných tomu nasvědčují. Urbář uvádí celkem 17 holašovických osedlých i s výměrou pozemků, na kterých hospodařili. U tří usedlostí činila výměra pozemku 1 lán (lán je plošná míra, jejíž výměra kolísala podle různých území, či způsobů měření mezi 8 až 25 hektary), držiteli těchto gruntů byli Mathes, Urban a Bene Šest rolníků (Wenzl, Mathes, Heyssl, Jane Gerstenhalm, Mathes Hanko, Caspar a Krumbthansl) hospodařilo na třech čtvrtinách lánu. Další dva (Valento a Hans, bývalý rychtář) jsou v urbáři uvedení jako pololáníci u zbývajících pěti usedlostí (Proksche, Wolfl Junnenfaist, Ambroz Melzner, Jane Schmidt a Schwarzhansl) je v urbáři zapsána jen jedna čtvrtina lánu pozemku. Poslední holašovický poddaný, Petr, je uváděněn jako podsedek, tedy rolník hospodařící jen na několika záhonech. Celkem holašovičtí osedlí hospodařili na 9 a 3/4 lánu, ze kterých platili správě vyšebrodského panství roční plat ve výši 4 zlaté, 6 krejcarů, 26 denárů a 1 bílý peníz. Z výčtu jmen je patrné, že až na několik výjimek došlo v průběhu 20 roků ke značné výměně obyvatelstva, kterou skutečně mohla způsobit morová epidemie. Vyšebrodský urbář je pro dějiny Holašovic významný nejen tím, že uvádí jména holašovických hospodářů a výměru jejich pozemků, ale také tím, že dokládá ukončení základního urbanistického vývoje vesnice. Víme podle něho, že již v roce 1530 stálo kolem holašovické návsi 17 zemědělských usedlostí a tento počet se po několik následujících století nezměnil. Holašovice byly součástí vyšebrodského klášterního panství až do poloviny 19. století. Panství bylo značně rozsáhlé, a tak se již od počátku 16. století dělilo na menší správní a hospodářské jednotky - tzv. rychty, v jejichž čele stál správou panství dosazený rychtář. Klášteru patřící obce, soustředěné kolem kostela Strýčicích, tvořily samostatnou rychtu, která je někdy uváděna jako zábořská a někdy také jako strýčická. Podle urbáře z let 1524 až 1530 k ní patřilo celkem 11 vesnic (kromě Holašovic ještě Záboří, Lipanovice, Strýčice, Dobčice, Boršov, Plav, Lhotka, Radostice, Nahořany, Střížov), ve kterých hospodařilo celkem 150 poddaných. Urbář umožňuje také srovnat tehdejší velikost Holašovic s okolními vesnicemi. V nedalekém Záboří hospodařilo 13 vyšebrodských poddaných, stejný počet je uvedený také v Dobčicích. V Lipanovicích je zapsáno celkem 11 jmen. Ani v dalších letech nejsou archivní prameny na informace příliš bohaté. Podle nejstarší pozemkové knihy vyšebrodského panství zjistíme, že v roce 1583 zemřeli dva holašoviští hospodáři, a to Jíra Förchenpauer a Jiřík zvaný Schikl. Statek Fürchenpauerův byl při oceňování pozůstalosti odhadnut na 150 kop grošů míšeňských a po zemřelém zůstala vdova Anna a synek Václav. Jiřík Schikl zanechal početnější potomstvo, kromě ženy Uršuly zůstaly na gruntu děti Christl, Jákl, Wenzl, Paul, Tomaschko, Manda a Mariana. Nahlédnout za vrata holašovických statků dovolují dochované pozůstalostní inventáře. Když dne 20. června roku 1591 zemřel jistý Valtan, holašovický hospodář, zanechal po sobě nejen bezdětnou vdovu Margaretu, ale také poměrně rozsáhlou a vybavenou hospodářskou usedlost s párem koní, čtyřmi kravami, dvěma ročními jalovicemi a třemi prasaty. Celkový odhad hospodářství včetně domu, pozemku, zvířectva a množství železného nářadí činil 135 kop a 30 grošů. Valtan však zanechal také dluhy u zábořských řemeslníků, a to 3 kopy krejčímu a 1 kopu tkalci. O několi roků později, dne 10. srpna 1595, zemřel Valtanův soused Filip. I jeho hospodářství bylo rozsáhlé. Měl čtyři koně, stejný počet krav, jednu jalovici, šest prasat, dva býky a dva voly. Dobytek zapřahal do dvou povozů, měl také železný pluh a dvoje železné brány. Celková hodnota jeho hospodářství byla spočtena na 330 kop grošů. Zůstala po něm vdova a devět sirotků. Po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 se celé jižní Čechy staly velikým bojištěm, na kterém se střetávaly ozbrojené oddíly a vojenské jednotky české stavovské armády se svými císařskými soupeři. Vojska obou stran táhla se střídavými úspěchy jihočeskou krajinou, obléhala města držená protivníkem, pustošila vesnice i dvory a pobíjela jak nepřátelské vojáky, tak nevinné venkovské a městské obyvatelstvo. Nevelká vzdálenost Holašovic od největší jihočeské vojenské pevnosti, Českých Budějovic, představovala pro holašovické hospodáře stálé nebezpečí. Stavovské vojsko vedené Jindřichem Matyášem hrabětem z Thurnu v průběhu roku 1618 dvakrát marně obléhalo České Budějovice a neúspěšné obléhání nepřítele znamenalo vždy hrozbu, že neuspokojené a znuděné vojenské jednotky si vybijí zlost na nejbližším okolí. Nebezpečí však hrozilo i z druhé strany, od císařské posádky sídlící v městských hradbách, kterou zejména krutá zima na přelomu let 1618 a 1619 a nedostatečné zajištění potravin nutily k častým výpadům do okolí města a k drancování sousedních vesnic Vojenské posádky, které svou činností ohrožovaly Holašovice, byly umístěné také v Netolicích, Vodňanech, Lhenicích a na Hluboké. Obě válčící strany svedly v letech 1618 až 1620 v jižních Čechách desítky menších i větších střetnutí. Dvě největší se udála na Blatech. V listopadu 1618 porazilo stavovské vojsko císařskou armádu u Lomnice nad Lužnicí a v červnu následujícího roku zvítězila císařská armáda vedená Karlem Bonaventurou hrabětem Buquoyem nad svým stavovským protivníkem v bitvě u Záblatí. K přímým vojenským střetům je třeba připočítat i nespočet pochodů a přesunů vojsk, jejichž cílem zejména na Prachaticku a Netolicku bylo zabránit druhé válčící straně v obsazení strategických cest, kterými by mohla doplňovat svou armádu o žoldáky najímané v Podunají. Všechny tyto vojenské operace znamenaly pro venkovské obyvatelstvo nesmírná strádání. Celé vesnice byly zpustošeny a lehly popelem, krajem se šířily epidemie nakažlivých nemocí a bída a hlad neminuly ani zábořskou rychtu. Vzhledem k velkým škodám, které v Holašovicích a v okolních vsích způsobila vojska, osvobodil vyšebrodský opat v letech 1618 a 1619 své poddané na území celého zábořského rychtářství od povinného placení všech platů a dávek. I v Holašovicích byla nepochybně řada usedlostí vypálena a pobořena, některé spálené grunty byly znovu obydleny až ve druhé polovině 17. století. Po bitvě na Bílé hoře opustila vojska na krátký čas území jižních Čech, avšak ještě před koncem třicetileté války znovu způsobily vojenské oddíly (zejména švédské) značné škody ve vesnicích na Českobudějovicku. Švédové táhli i kolem Holašovic a poškodili nejvíce dvory v Habří a v Čakovci, které tehdy patřily rovněž k vyšebrodskému klášternímu panství. Léta třicetileté války přinesla obyvatelům Holašovic kromě útrap a strádání také jednu významnou výsadu. Vyšebrodský opat Gangolphus Scheidinger spolu s převorem kláštera a s celým klášterním konventem osvobodili někdy v rozmezí let 1620 až 1631 své poddané v celé zábořské rychtě od odúmrti, což v praxi znamenalo, že holašovičtí hospodáři mohli ještě před svou smrtí volně naložit s movitým i nemovitým jměním. Počínaje polovinou 17. století začíná písemných pramenů, které se týkají Holašovic, přibývat. Důraz na přesnou evidenci hospodářsky využívaných pozemků i snaha dokonale podchytit a evidovat povinnosti jednotlivých poddaných vedly nejen ke vzniku nových svazků pozemkových knih, ale také k detailnějšímu účetnictví a k přesnému sepsání jednotlivých osob na panstvích. Již v roce 1638 zavedla správa vyšebrodského panství novou pozemkovou knihu pro rychtu v Záboří, do které byly zapsány všechny poddanské grunty ve vsích, náležejících k tomuto rychtářství. Ze sedmnácti holašovických usedlostí je k roku 1638 uvedeno 15 obydlených, jedna usedlost pohořelá (dnešní č. 21) a jedna již delší dobu pustá (č. 17). Držiteli jednotlivých hospodářství byli: Lorenz Schuster (dnešní č. 1), Wenzl (č. 3), Kryštof Schuster (č. 4), Janko Ziegerbauer (č. 5), Georg Strassendorfer (č. 6), Migl Stropek (č. 7), Luksch Pletterbauer (č. 8), Mathias Kroneisl (č. 9), Gregor Kelbl (č. 10), Mathias Klengo (č. 13), Stefan Heinzelheiter (č. 15), Georg Baurhenzl (č. 16), Veit Weber (č. 18), Paul Banger (č. 19) a Kristof Katzenbauer (č. 22). Od roku 1638 dovolují zápisy v pozemkové knize sledovat změny v držení jednotlivých holašovických usedlostí ať již předáním gruntu z otce na syna, či příchodem nového hospodáře na statek sňatkem s pozůstalou vdovou nebo prostým prodejem novému hospodáři, a to až do založení nových pozemkových knih v 70. letech 19. století. Tak například držitelé jednoho z největších holašovických statků, dnešní č. 1, se v rozmezí let 1638 až 1850 střídali následovně. V roce 1638 je jako držitel gruntu uveden Lorenz Schuster. Po jeho smrti v roce 1651 zůstal statek několik roků bez hospodáře a v roce 1656 ho za 135 zlatých koupil Gregor Pinter, který pak hospodařil na 1665. Ještě téhož roku s vdovou po zemřelém Pinterovi oženil Gregor Puffer a stal se hospodářem. V jeho držení zůstal statek se vší příslušenstvím dlouhých 35 let, až do roku 1700, kdy jej Gregor Puffer předal svému synovi Franzi. I ten hospodařil velmi dlouho a když v roce 1743 zemřel, převzal po něm hospodářství syn Mathias. Mathias Puffer držel statek až do roku 1767, kdy zemřel. S jeho ovdovělou ženou se v tomtéž roce oženil Mathias Pinter a statek se tak dostal opět do držení rodu Pinterů. Avšak nikoli na dlouho, neboť po smrti Mathiase Pintera přešlo hospodářství na jeho nevlastního syna Simona Puffera, přímého potomka předchozího majitele usedlosti. Simon Puffer hospodařil na statku plných 61 let, až do své smrti v roce 1849. Po něm získal dům a pozemky jeho syn Josef Puffer, ale ještě v tomtéž roce je prodal svému synovi Wenzlu Pufferovi. Za více než dvě století se na tomto statku vystřídalo 8 generací hospodářů. V některých případech dovolují zápisy o změnách držitelů hospodářských usedlostí v pozemkových knihách získat také představu o velikosti gruntu a o jeho vybavení. Zajímavé údaje v tomto ohledu obsahují například záznamy k dnešnímu holašovickému stavení č. 15. Tento grunt držel v roce 1638 Stefan Heinzelheiter. V roce 1651 ho získal Sigmund Schickl a po něm v roce 1654 koupil celou usedlost Thomandl Hammermillner. Roku 1664 opět měnil grunt majitele, kterým se na pouhé 4 roky stal Gregor Waldmann. Již v roce 1668 koupil grunt Gregor Füschpöcker, který na statku hospodařil deset let, do své smrti v roce 1678. Po něm grunt získal jeho syn Gregor, avšak musel za statek i s příslušenstvím zaplatit plných 230 zlatých. V této ceně byl nejen statek s pozemkem, ale také 2 koně, 2 voli, 1 kráva, 2 jalovice, 2 prasata a ostatní hospodářské potřeby včetně nářadí. Gregor Füschpöcker zemřel v roce 1700 a za více než 20 roků svého hospodaření grunt zvelebil, takže nový hospodář, kterým se stal Jacob Hintermillner, musel za usedlost zaplatit vyšší cenu, celkem 343 zlaté. Za tuto sumu získal nový hospodář nejen dům s polnostmi, ale také pár koní, pár volů, 2 prasata, 7 slepic, 1 kohouta, 1 husu a dále 2 okované vozy, pluh, železné brány a další hospodářské a domácí nástroje a vybavení. V roce 1741 získal grunt Michl Puffer a celé hospodářství bylo tehdy oceněno na 344 zlatých. Za stejnou cenu koupil statek roku 1767 i další v řadě hospodářů na tomto statku, Mathias Baur. Po něm, od roku 1806, hospodařil na usedlosti jeho syn Mathias, který držel grunt až do poloviny 19. století. Zajímavým archivním pramenem pro poznání života v Holašovicích v polovině 17. století je soupis poddaných podle víry, který se v roce 1651 prováděl v celém českém království v souvislosti s nástupem tuhé rekatolizace českých zemí po skončení třicetileté války. Do předtištěných formulářů zapisovali vrchostenští úředníci všechny své poddané, a to nejen s udáním jejich víry, ale také se záznamem o povolání, věku a o příslušnosti k rodině. Soupis obsahuje záznamy pro 14 holašovických usedlostí. Všichni zaznamenaní lidé byli poddanými vyšebrodského kláštera, pouze na statku Marka Kroboltera (dnešní č. 8) v době sčítání sloužila dvanáctiletá děvečka Sophia, u které je uvedeno, že je cizinkou (nebyla tedy vyšebrodskou poddanou). Soupis poddaných podle víry obsahuje celkem 52 jmen holašovických obyvatel a nalezneme v něm jak jména hospodářů, tak také jména jejich manželek, starších dětí (děti pod stáří 10 roků se nepočítaly), čeledínů, děveček a ostatních sloužících na jednotlivých gruntech. Údaje jsou však velmi nepřesné a mnohdy již srovnání stáří hospodáře s uvedeným věkem jeho dětí odhalí slabiny tohoto soupisu. Například u dnešního č. 16 je jako hospodář uveden Mathias Matscheko a spolu s ním jeho žena Ursula, dcera Katharina a pacholek Gregor. Zatímco hospodáři mělo být 22 roků a jeho ženě 16, jejich dceři mělo být již 14 let. Na první pohled v soupise překvapí nízký věk holašovických hospodářů, z nichž nejstarším byl Stephan Hatzlreitinger (dnešní č. 13), kterému mělo být 35 roků. Vůbec nejstarší osobou celých Holašovic měla být jistá Magdalena, služka u sedláka Bartoloměje Rotschedla (dnešní č. 3), které mělo být 45 let. Zajímavé je také, že u plné třetiny holašovických gruntů není zapsán žádný pomocný hospodářský personál, pouze držitelé usedlostí a jejich rodinní příslušníci. Z roku 1654 pochází další důležitý písemný pramen pro poznání zejména hospodářských poměrů v polovině 17. století, tzv. berní rula. Jde o první přehled majetkových a hospodářských poměrů poddaného lidu v českém království, pořízený po třicetileté válce, který kromě vlastního soupisu poddanské půdy přináší také údaje o počtech dobytka, o počtech potahů a o osevu zemědělských plodin. Zápisy berní ruly pro ves Holašovice jsou zajímavým dokladem zejména o výměře obhospodařovaných pozemků a o stavech chovaného dobytka na jednotlivých gruntech. Co do výměry obdělávaných polností byli největšími hospodáři Bartoloměj Rotschedl (dnešní č. 3), Mark Krobolter (č. 8) a Blasius Matscheko (č. 22), kteří shodně hospodařili na výměře 40 strychů, tedy zhruba na 12 hektarech půdy. Naopak nejmenší pozemky patřily dvěma holašovickým chalupníkům, Mathiasu Kroneislovi (č. 9) a Stephanu Hatzlreitingrovi (č. 13), kteří měli jen 6 strychů polností, tedy necelé dva hektary. Početné byly v Holašovicích stavy dobytka. Ve chlévech jednotlivých gruntů bylo v roce 1654 umístěno celkem 43 krav, 37 jalovic, 95 ovcí a 30 prasat. Nejpočetnější stádo měl opět Bartoloměj Rotschedl, který choval 4 krávy, 4 jalovice, 10 ovcí a 2 prasata. Kromě toho disponoval ještě čtyřmi volskými a jedním koňským potahem. Pouze čtyři hospodáři v celé vsi měli koně, a to Bartoloměj Rotschedl (č. 3) a Gregor Kroneisl (č. 4) po jednom, Stephan Reitinger (č. 5) a Paul Kölbl (č. 19) po dvou. Dalším soupisem hospodářsky využívané půdy byl josefínský katastr. Z nařízení císaře Josefa II. evidoval veškerou panskou i poddanskou půdu a také hrubý výnos pozemků. Tyto údaje, shromažďované v průběhu let 1785 - 1789, pak sloužily k daňovým účelům. Soupisový arch pro Holašovice z roku 1788 eviduje výměru polí, luk, pastvin, lesů a rybníků všech sedmnácti holašovických hospodářů a navíc zaznamenává také výměru pozemků obecních. Kromě velikosti pozemků je zde uvedeno také množství sklizeného obilí, sena, otav a množství vytěženého dříví. Z katastru je patrné, že držitelé gruntů s dnešními č. 3 (v roce 1788 jím byl Simon Strohbök), č. 8 (Simon Rotschedl) a č. 22 (Bartl Eibl) byli i nadále největšími hospodáři ve vsi s největší výměrou pozemků a největším výnosem z nich. Například pole Simona Strohböka měřila celkem 35 jiter (tedy přibližně 17 hektarů), u Rotschedla činila výměra polností dokonce 39 jiter. Také největší sklizeň přiznal josefínský katastr Simonu Rotschedlovi, a to celkem 775 měřic obilí (28 měřic pšenice, 362 žita, 182 ječmene a 203 měřice ovsa), což v přepočtu představovalo více než 46 tisíc litrů obilí. Kromě obilí plnil Simon Rotschedl své sýpky také 70 centnýři sena (zhruba 4 tuny) a více než 30 centnýři otav. Ze svých lesů o výměře 5 jiter (něco málo přes 2 hektary) těžil Rotschedl přes 4 sáhy měkkého dřeva (tedy přibližně 12 metrů kubických). Celkem podle údajů josefínského katastru činila plocha pozemků všech holašovických hospodářů 348 jiter polí, 92 jitra luk, 69 jiter pastvin a 48 jiter lesů. Celkový výnos představoval 261 měřic pšenice, 3257 měřic žita, 1978 měřic ječmene a 1442 měřice ovsa, dále 410 centnýřů sena, 189 centnýřů otav a 38 kubických sáhů měkkého palivového dřeva. Josefínský katastr je dokladem ještě jedné významné události, která se ve druhé polovině 18. století v Holašovicích odehrála, a to očíslování gruntů čísly popisnými. Všechny písemnosti josefínského katastru již uvádějí číselné označení jednotlivých hospodářských usedlostí, z nichž nejvyšší je č. 22. Přesto je však celkový počet gruntů (17) stále stejný a všude se píše jen o sedmnácti hospodářích. V řadě čísel popisných totiž chybějí čísla 2, 11, 12, 14 a 20, která byla pravděpodobně v souvislosti s patentem císařovny Marie Terezie o číslování domů z roku 1770 přidělena stávajícím výměnkům u čísel 1, 15 a 19 a malým obecním domkům v jihozápadním koutu návsi. Zvýšení počtu čísel popisných v obci tak nebylo zapříčiněno stavbou nových hospodářských usedlostí a neznamenalo prakticky žádný zásah do základní urbanistické podoby Holašovic, která se v zásadě ustálila již před několika stoletími.   S držením poddanské půdy bylo spojeno také vykonávání poddanských povinností. Již z údajů z výše uvedeného vyšebrodského urbáře z let 1524 - 1530 je patrné, že holašovičtí poddaní odváděli správě kláštera ve Vyšším Brodě roční plat ve výši 4 zlaté, 6 krejcarů, 26 denárů a 1 bílý peníz. Kromě toho platili ještě tak zvané robotní peníze, a to 19 bílých grošů a 3 malé peníze. Samozřejmostí byla také povinnost robotovat, kterou v průběhu let upravovaly tzv. robotní patenty vydávané panovníkem. Z roku 1660 je dochována žádost rychtáře v Záboří k důchodnímu písaři vyšebrodského klášterního panství, ve které jménem všech poddaných v zábořské rychtě žádal o podávání chleba pro robotující, nebot všichni, a zejména ženy a děti, kteří pracují na klášterních pozemcích velmi trpí hladem a bídou. Na základě robotního patentu vydaného v roce 1775 císařovnou Marií Terezií byla robotní povinnost poddaných nově upravena. Podle sumářů robotních povinností z let 1775 a 1776 museli holašovičtí poddaní dohromady odpracovat na klášterních pozemcích celkem 156 dní v roce bez nároku na stravu, v dalších 234 dnech v roce jim bylo podáváno půl druhé libry chleba (asi 3/4 kg). Robota s chlebem se však týkala jen některých hospodářů a podle velikosti usedlosti pro ně představovala pracovní zatížení 13 dní v roce pro méně majetné (šlo o držitele gruntů č. 1, 4, 5, 6, 7, 10, 16, 17, 18 a 19) a 26 dní v roce pro bohatší (č. 3, 8, 15 a 22). Kromě této tak zvané ruční roboty museli jednotliví hospodáři poskytovat správě klášterního panství také potahy. Počet dnů v roce, kdy byly potahy tažené voly dány k dispozici, byl shodný pro všechny hospodáře - 156 dní. Lišil se jen počet dodaných potahů. Ti, kteří robotovali 13 dní v roce, poskytovali po uvedených 156 dnů 2 potahy, majetnější hospodáři s ruční robotou 26 dní dodávali o jeden potah více. Pouze hospodář z č. 13, kterému předpis robotních povinností neukládal ruční robotu, poskytoval po 156 dní v roce jen 1 potah. Tereziánský robotní patent upravoval také délku pracovního dne, a to 8 hodin v zimě a 12 hodin v létě. Sumáře robotních povinností z let 1775 a 1776 uvádějí u jednotlivých hospodářů také velikost daní, uvalených na ně státem. Výše těchto kontribučních peněz byla různá a pohybovala se od necelého 1 zlatého až po 40 zlatých a 4 krejcary u největšího holašovického sedláka Simona Rotschedla v č. 8. Na přelomu 18. a 19. století proběhla na vyšebrodském panství tzv. raabizace, která se dotkla všech klášterních poddaných. Tato reforma poddanství, pojmenovaná podle rakouského dvorního rady F. A. Raaba, měla za cíl zvýšit v celém císařství zemědělskou výrobu. Předpokládala rozdělení vrchnostenských pozemků mezi poddané a přeměnu fyzicky vykonávaných robotních povinností na odvod peněžních nebo naturálních dávek správě panství. V roce 1802 byl pro Holašovice vyhotoven výkaz, který uváděl u každého hospodáře přesné výměry jím obdělávaných a využívaných polí, luk a lesů, celkový výnos všech pozemků podle místních cen, zatížení pozemkovou daní, počty koní, volů, krav a ovcí a také dosavadní robotní povinnosti (ruční i s potahem) a jejich převod na peněžní a naturální dávky. Celkem tehdy bylo v Holašovicích obděláváno 1043 měřic polí (přibližně 250 hektarů), 314 měřic činila výměra luk a 144 měřice připadaly na lesy. Nejčastěji pěstovanými druhy obilí bylo žito (ročně se sklidilo 1082 měřic, tedy asi 66 000 litrů) a ječmen (656 měřic). Louky poskytovaly hospodářům celkem 415 centnýřů sena (zhruba 20 tun) a 183 centnýře otav. V lesích se ročně vytěžilo 38 kubických sáhů (přibližně 100 kubických metrů) měkkého dřeva. Oproti dřívějším létům se mírně zvýšilo množství chovaného dobytka. Sumář uvádí v celých Holašovicích 66 volů, 53 krávy a 76 ovcí, avšak jen 4 koně. I v roce 1802 platilo, že největšími a nejbohatšími usedlostmi byly grunty č. 3, 8 a 22, ke kterým se však nejen množstvím dobytka a sklizeného obilí, ale také ýší daní připojili i grunty č. 10 a 15. K zásadním změnám v životě českého venkova došlo v polovině 19. století. V roce 1848 došlo ke zrušení poddanství a po přijetí prozatímního obecního zákona o rok později byly položeny základy pro vznik územní a obecní samosprávy. Obce se staly základní stavební jednotkou státu a jejich dřívější závislost na vrchnostenské správě byla nahrazena začleněním obcí do obvodu působnosti příslušného okresního hejtmanství. Holašovice se však nestaly samostatnou obcí. Od roku 1850 až do roku 1945 byly vždy osadou obce Záboří a měly pouze své zástupce vysílané do zábořského obecního výboru a obecního představenstva. Územně náležely Holašovice k okresu České Budějovice. Nedostatek písemných pramenů z druhé poloviny 19. a z počátku 20. století neumožňuje zjistit, zda z Holašovic pocházel některý ze starostů obce Záboří, avšak je to pravděpodobné. Nedochovaly se ani žádné zápisy z jednání obecních orgánů, ani materiály účetní, ze kterých by bylo možné získat údaje například o hospodaření nebo o příjmech a výdajích obecního úřadu. Omezené demografické údaje lze sledovat podle sčítání lidu. Z těchto statistik vyplývá, že v roce 1869 žilo v Holašovicích 195 obyvatel, v roce 1880 jejich počet klesl na 185 a o dalších 20 roků později, v roce 1900, zde žilo 164 obyvatel. Ještě v roce 1910, při posledním sčítání lidu v rakousko-uherské monarchii, se všichni holašovičtí obyvatelé hlásili k německé národnosti. Pro absenci archivního materiálu z celého tohoto téměř sto roků trvajícího období, které mělo pro Holašovice zásadní význam zejména z hlediska národnostního, tak můžeme sledovat vlastně jen úsilí české národnostní menšiny v Holašovicích o zřízení české školy. Holašovické děti docházely po několik století do farní školy ve Strýčicích. První písemné zmínky o ní pocházejí z poloviny 17. století, kdy bylo při strýčickém kostele postaveno stavení, určené pro školu. Po přefaření k farnosti čakovské v roce 1784 připadly Holašovice k jednotřídní škole v Čakově, která kvůli německy mluvícím holašovickým dětem musela mít dvojjazyčné vyučování. Od roku 1873 docházely školou povinné děti z Holašovic do tehdy nově zřízené německé obecné školy v Lipanovicích. Až po vzniku Československé republiky v roce 1918 začaly v Holašovicích sílit hlasy po ustavení české školy pro děti českého obyvatelstva. Podle sčítání lidu, které proběhlo v celé republice v roce 1921, sice mělo německé obyvatelstvo v Holašovicích stále výraznou převahu (z celkového počtu 211 obyvatel se 146 osob přihlásilo k německé národnosti), avšak česká menšina se nechtěla smířit s tím, že bude posílat své děti stále do německé školy v Lipanovicích. Úsilí holašovických Čechů podpořila jak Národní jednota pošumavská, tak i českobudějovický inspektorát státních škol, a tak výnosem ministerstva školství a národní osvěty byla česká škola v Holašovicích ještě v roce 1921 úředně povolena. O zřízení české školy se zasloužil i tehdejší ministr školství Šusta. Ve spisech českobudějovické pobočky Národní jednoty pošumavské se dochoval jím vlastnoručně psaný dopis starostovi do Záboří, v němž ministr píše: "...jsem téhož přesvědčení jako Vy, slovutný pane starosto, že jest třeba i sebemenší počet dětí našich chrániti před zněmčením". Vznikl však další problém, a to kam školu umístit. Češi vhodný objekt ani pozemek neměli a od holašovických Němců pomoc čekat nemohli. Až po čtyřech letech, v září roku 1925, zahájila česká škola v Holašovicích svou činnost, a to v provizorních prostorách v č. 17. Místnost, ve které se vyučovalo, však byla tak malá, že děti musely pokaždé přelézat přes lavice a správce školy byl nucen dokonce uříznout spodní část tabule, aby se do třídy vůbec vešla. Do školy docházela také česká omladina z Jankova, celkem měla škola 25 žáků. Teprve v roce 1927 byla zahájena stavba nové školní budovy na rozcestí cest do Jankova a do Záboří a od školního roku 1928/1929 již budova sloužila svému účelu. Naposledy se děti v holašovické škole učily v roce 1965. Poté byla škola rozhodnutím Okresního národního výboru v Českých Budějovicích zrušena. Do osudů Holašovic výrazně zasáhla druhá světová válka. Podpisy pod mnichovskou dohodou ze září 1938 smazaly letité hranice na Šumavě a posunuly hranici Německé říše hluboko do českého vnitrozemí. Německé obyvatelstvo strýčického jazykového ostrůvku se všemožně snažilo o připojení k Německu a tato snaha byla úspěšná. Protektorátní hranice byla posunuta až za katastr obce Záboří, takže německé vesnice Holašovice, Lipanovice, Záboří, Strýčice a Dobčice byly připojeny k říšskému území. To mělo za následek nucený odchod českého obyvatelstva do vnitrozemí, který postihl tři holašovické rodiny. Do nové budovy školy v Holašovicích se nastěhovala služebna německé pohraniční stráže, v nedalekých Lipanovicích sídlilo německé četnictvo. Častými hosty pak byli v Holašovicích váleční zajatci, převážně Poláci a Francouzi, kteří sem byli nasazováni na nucené práce v zemědělství a při opravách cest. Po skončení druhé světové války se v Holašovicích výrazně změnilo složení obyvatelstva. V lednu roku 1946 začal odsun Němců z Holašovic, který se týkal naprosté většiny obyvatel. Na uprázdněná stavení po odsunutých Němcích přišlo české obyvatelstvo ze sousedních míst a vesnice se znovu zabydlela. Dosídlování však probíhalo pozvolna, a proto ještě v roce 1950 bydlelo v Holašovicích o plnou jednu čtvrtinu méně obyvatel, než v roce 1930. Ihned po osvobození, v květnu 1945, se v obci ustavil revoluční národní výbor a poté v letech 1949 až 1952 byla v Holašovicích úřadovna Místního národního výboru pro celou obec Záboří. V roce 1951 se nakrátko Holašovice osamostanily a měly svůj národní výbor, avšak ještě téhož roku se holašovický MNV znovu sloučil se zábořským. Od roku 1964 spadaly Holašovice spolu s Čakovem, Čakovcem a Holubovskou Baštou pod sloučený místní národní výbor v Jankově. V současné době jsou Holašovice základní sídelní jednotkou, která katastrálně i úředně spadá pod obec Jankov.