Marek Řeháček, Krajina na Nise

Grabštejnské tajemství


Každý zámek vzbuzuje tajemství: Podzemní chodby z něj vedou údajně všemi směry, ve sklepích leží zakopané rezavé truhlice plné zlatých mincí. Každý druhý člověk pod hradem je šlechtický levoboček, ve zdech jsou zazděné ubohé děvečky, na trámech vyškrábané tajemné nápisy, ponurými chodbami bloudí za měsíčných nocí duchové a bílé přízraky. Také hrad Grabštejn odedávna vzbuzoval nejbujnější fantazie a protože patřil alespoň na první pohled přebohaté vrchnosti, spojovali si jej vesničané s nesmírnými poklady, které, ač většina majitelů panství prodávala pro dluhy, jsou ukryty v hradních zdech nebo po okolí starých budov.

Staré povídačky se dočkaly potvrzení 28. října 1902, kdy byl při výkopech poblíž starého pivovaru v podhradí nalezen hliněný hrníček se zlatými a stříbrnými mincemi z časů třicetileté války. Mezi penězi byly dva velké dukáty hraběte Mannsfelda z roku 1642, dukáty Rudolfa II., Ferdinanda III., Ferdinanda Tyrolského a Albrechta z Valdštejna, zlaťáky ze Saska, Mohuče, Salzburgu, Gdaňská, Campenu a Frankfurtu. Stříbrňáky ze severoněmeckých měst a švýcarských kantonů St. Gallen, Schaffhausen a Zug. Nejmladší zlatá mince - holandský zlatý gulden - pocházela z roku 1646, stříbrný tolar pak z roku 1648, z čehož se usoudilo, že poklad zakopal někdo těsně po skončení třicetileté války.

Svá tajemství po dlouhá léta skrýval i pahrbek, nacházející se východně od Grabštejna, na druhé straně údolí za rybníkem. Terénní vlna připomínající mohylu zde měla podle obyvatel vesnice ukrývat hrob pradávného knížete, který ještě v pohanských časech vládnul údolí Nisy. Když pahrbek na počátku 20. století prozkoumávali amatérští archeologové, zjistili, že vzhledem k výhodné poloze tohoto místa přímo proti zámku lze z něj dobře pozorovat jak Grabštejn, tak i velkou část údolí Nisy, a z toho vyvodili, že pahrbek bude pouze zbytkem středověké či ještě mladší strážní věže, v horším případě dokonce pozůstatkem větrného mlýna. Legenda o pohanském pohřebišti či obětišti byla tak definitivně rozkotána.

Mnohem déle, dá se říci, že až do současnosti, přežila pověst o tajné chodbě, která spojuje sklepení hradu Grabštejna s budovou clam-gallasovského zámečku v Hrádku, tzv. Azylem. Ještě dnes žije v Hrádku hrstička lidí, kteří zcela vážné tvrdí, že coby malé děti viděli vstupní otvor ve sklepě Azylu nebo dokonce propadlý strop v údolí pod hradem. Stejní archeologové, kteří kdysi prozkoumávali pahrbek nad údolím, se svého času zaobírali i podzemní chodbou v Azylu. Ve sklepě tehdy objevili zazděný výklenek, ale za ním nebylo nic, co by svědčilo pro tajnou cestu podzemím. V grabštejnském sklepě je sice návštěvníkům dodnes ukazován starobylý vstup do podzemí, ale uzounká chodba, kterou jsem se nakonec nevěřícně proplazil až na samý závěr, je ukončena závalem z hlíny. Pokračovala-li někdy někam, rozhodně to nebylo až do Hrádku, ale do prvního houští při hradu. A možná ani tam ne.

Poslední zmínka ve vyprávění o tajemství hradu Grabštejna musí patřit duchům a přízrakům. Přestože se podle starých záznamů strašidla ještě ve dvacátých letech tohoto století měla zjevovat poblíž tzv. Dlouhé meze v Chotyni, jen na dohled od Grabštejna, konkrétní zprávy o zjeveních přímo v hradních prostorách se bohužel nedochovaly. A to i přesto, že starobylé stavby za dobu své existence přitahovaly dobro i zlo. Jednoznačně dobrými duchy je naplněna kaple svaté Barbory, na jejímž stropě je obraz Posledního soudu, na kterém ďábel táhne za vlasy nahou ženu hříšnici. Duchové vystupují z malovaných zdí, dotýkají se hlav návštěvníků neviditelnými prsty, špitají povzbudivé modlitbičky. Naproti nim jsou na hradě zcela jistě zakleti i duchové zlí. Skrze děravá okna beze skel a pustými chodbami s navátým listím se za příšerného skřehotání proháněli ještě před nedávnem, kdy byli pány tohoto polozříceného hradu. První je třeba velebit, před druhými se mít na pozoru.