Lidová pověst

Bezděz korunován pevným hradem královským


Po půldruhém století, tedy v první polovici třináctého století, podstatně mění se okolí Bezděze a tím i hrad Bezděz. Čechy stávají se královstvím a králové čeští hledí důchody své zlepšiti a mocnějšími se státi proti panstvu. Počali zakládati obyčejně na podhradí města, která pak jména svých hradů přijímala. Král se smluvil s vysazovatelem, který místo k založení města vyměřil a pusté i lesy porostlé pozemky kolem nastávajícího města na lány rozdělil. (Lán měřil 60 - 64 korců. Slovo povstalo z německého slova „Lehen“ = půjčka).

Z každého lánu musel osadník králi a jeho nástupcům každoročně odváděti jistý poplatek. První podmínkou vysazování města bylo vymanění příchozích osadníků z područí úředníků župních a povolení zvláštního rychtáře, kterýž dvě třetiny pokut do komory královské odváděti musel. Pokutami těmito a poplatky za lány vzešel nový a stálý zisk králům.

A takovým způsobem založena řada měst i kol Bezděze. Kde ještě v 11. století šířil se starý hvozd, tam vznikala města. Založena tu v královském lese na mýtě r. 1254 městečko Doksy (Hirshberg), za Přemysla Otakara II., který německým kolonistům dával celé krajiny a r. 1264 dne 22. října zjednal Kunráta a Hertvíka Němce z Kravař, aby zakládali nové město při potoku řečeném Doksy ustanoviv je dědičnými rychtáři za poplatek 100 hřiven stříbra do komory královské. Majestát Přemysla Otakara II., který je opsán v pamětnici fary bělské, netýká se tady města Bezděze, nýbrž Doks. Zníť následovně:

Otakar z Boží milosti král Český, vejvoda rakouský a štýrské země, markrabě moravské. Všem na věčné časy čest, slávu a mocnost našeho království, které záleží nejvíce v množství a bohatství věrných poddaných, jak královská vznešenost naše mnohovážnost vyhledává, rozmnožiti můžeme. Proto známo činíme že z lesu našeho na Bezdězi a na vodě Doks ležícího i s Dvorem Hůrka řečeným, sto lánů šacovaných a ne více, spolu i s lukami, pastvemi, polmi a jinšími věcmi přináležejícími, pronajali jsme Kunrátovi a Hertvíkovi z Kravař na založení města v lese předřečeném, v kterémžto městě oni a jejich dědicové pořádní budou držeti právo soudu věčně a spolu tržiti peníz z téhož města, začež budou míti dva lány již zdělané a dva lány ještě nezdělané, spolu i s mlýnem podle výše jmenované vody, ktery se má stavěti beze vší činže, svobodně a pokojně. Opět poručujeme naďřečenému soudci a jeho dědicům a všem obyvatelům toho města práva měst Pražských a svobody, které mají města a městečka království našeho. Budou též povinnováni sedláci, kteří k témuž městu patří, od svátků svaté Walburgy ročně nám platit z každého zdělaného lánu hřivnu stříbra Pražské váhy, jedno plece vepřové, tři kuřata, jednu míru, obecně korec zvanou, pšenice, jednu míru žita a jednu míru ovsa. Opět nadřečený Kunrat a Hertvík zavázali se, že chtějí na poděkování té milosti před vánočními svátky téhož roku sto hřiven stribra ze svého vlastního zapraviti. Svědkové toho byli: Jindřich, syn Chastolaje, Jindřich, syn Zmýlova a Haceluk Čeněk, bratr Zmýlova, Jan, jakožto již správce dvoru a hradu Bezděze, a jiných více „Datum u Pejčky na řece Váhu r. 1264 dne 22. rijna roku třetího království našeho.“

Řádnému vzrůstu města Bezděze byly však na překážku zlé časy po smrti Přemysla Ottakara II. r. 1278 v Čechách nastaly.

Správcem země stal se Otta markrabě Braniborský, syn sestry Ottakarovy, (Beatrice). Aby měl volnější ruce, uvěznil Ottakarova syna, sedmiletého Václava, s matkou jeho Kunhutou na královský hrad Bezděz, kamž jej dne 25. ledna 1279 v uzavřeném voze pod dohou vojenskou dal dopraviti. Hrad Bezděz byl obsazen a střežen braniborskou posádkou.

V měsíci květnu vyjela si královna Kunhuta do Prahy, aby navštívila nemocnou a stařičkou tetu zesnulého manžela svého, Abatyši Anežku v klášteře sv. Františka a svou nejstarší dceru Kunhutu, při ní v klášteře chovanou. Jsouc jednou v Praze již se na Bezděz nevrátila, za pomoci svých věrných odjela rychle na Moravu. Nejprve do Znojma, potom do Brna a odtud do Opavy.

Obávaje se Otta, že by kralevic též prchnouti mohl, zajel si na Bezděz a vzal Václava na své cestě do Branibor pro lepší jistotu s sebou.

Kralevice zavezl do Žitavy, kde mu bydleti bylo ve věži nad branou městskou, kudy se jelo do Zhořelce. Ke konci roku 1280 zavezen odtud do Berlína a po nějakém čase do Špandavy.

Do Čech přitáhlo mnoho cizinců a německých žoldnéřů, kteří táhnouce z místa na místo vše plenili, co napadli. Lid domácí utíkal do lesů a hor, zanechávaje pozemků svých beze všeho zdělání. V celé zemi nastala nouze a mor, který řádil po celý rok 1281. V Čechách zemřelo toho času přes 600.000 lidí.

Po zaplacení 15.000 hřiven stříbra a odmítnutí dalších požadavků Otty, byl kralevic Václav uvítán r. 1283 v měsíci květnu v Praze, kde byl později korunován s nebývalou dosud okázalostí na krále českého.

Dne 21. června 1868 odbýván na východní straně úpatí Bezděze tábor lidu. Z hradní věže památného Bezděze vlál ohromný prapor v národních barvách. Tribuna pro řečníky, jakož i pro předsedu vyzdobena byla hojně chvojím. Okolo druhé hodiny odpolední hnul se veliký zástup s hudbou a četným banderiem v čele z Bělé na Bezděz. Později dorazili sem Sokolové z Mladé Boleslavě a z Mnich. Hradiště a pak banderiem ze Msena. Pod hradem Bezdězem stála pravá hradba vozů. Dostavilo se sem přes 13.000 účastníků. Za předsedu zvolen byl J. J. kníže Rudolf Taxis a za místopředsedu Dr. Mattuš. J. J. kníže Taxis zahájil shromáždění v české a německé řeči, při níž byl často hlučným voláním "Slávy" a "Hoeh" vyrušován. Pak předčítány telegramy na tábořiště došlé, načež pojednáno o poměru obou národností v Čechách a o způsobu, kterým by se mezi oběma národnostmi docíliti dalo smíření. Dr. Gabler z Prahy mluvil za všeobecné pochvaly a četl pak následující resoluci nejdříve německy a pak česky:

I. „My Němci a Češi, jakožto synové jedné vlasti, chceme žíti v pokoji a míru pospolu a pokládáme se vespolek za stejně oprávněné a této vlasti společně stejně zavázané bratry.
lI. Pokládáme nejúplnější rovnoprávnost a skutečnou rovnost obou národností za nejduležitější základ a podmínku v pravdě svobodného života státního a obecného blaha v království českém.
III. Pokládáme naše slavné království české a náležející k němu země koruny české za podstatnou část mocnářství rakouského; my chceme s vědomostí povždy osvědčenou držeti k panujícímu rodu, avšak my chceme také jakožto členové jediného politického národa svorně brániti a hájiti práv společné vlasti naší uznaných od panovníků našich; neboť takto velí nám všem společný prospěch co nejdůtklivěji“.