 |
August SedláčekO Vojtěchovi, pradědu pánů z Pernštejna
Byl muž jeden jménem Vojtěch, jenž maje bydlení své na Moravě ve velkých lesích, tu sobě živnosti dobýval, uhlí pále. Na hůrce mezi vysokými horami měl chaloupku, ve které chléb a jiné potřeby choval a přespával. Když pak si živnosti své hleděl a nečasto doma býval, naučil se do té chaloupky velký zubr - neb tehda u nás dosti bylo zubrů, medvědů a vlků - a chléb a jiné věci, které mu byly pamlsky, požíral. Vojtěch dlouho nevěděl, kdo mu to dělá; aby chaloupku zavřel, k tomu ani neměl zámku, poněvadž lidé nekradli a ještě se nikde nezavíralo. Když však nějaký čas na svého nepřítele péči měl a poznal, že mu zubr krade, umínil si, že ho zabije.
I stalo se jednou, když za svou chaloupkou smrček utínal a osekával, že zubra jdoucího do chaloupky ucítil, takže věda o něm, tiše se smrčkem a sekerou se přiloudil, aby jej zabil. Ale již chtěl zubr vyskočiti, takže ani času nezbývalo sekeru naň napřáhnouti; proto Vojtěch pustiv, co měl v ruce, silné zvíře za rohy uchvátil, a prostrčiv rychle smrček skrze chřípě, upletl jej v houžev a za ni zubra marně se vzpírajícího držel. Potom se nahnul po sekeře, a táhna zubra za sebou, ubíral se k tomu hradu, kde kníže jeho bydlel.
Slušně se podivil kníže síle a mužnosti tohoto člověka a ptal se ho, jaké milosti si přeje za dar ten, který přivedl. Odpověděl, že si nic nepřeje, nežli aby svobodu měl sám a sám na těch horách uhlí páliti. Kníže nejen k tomu svolil, nýbrž i Vojtěchovi všechen ten les s horami daroval.
Tu Vojtěch chtěje knížeti ukázati sílu svou, obrátil se k zubrovi, jehož držel levou rukou, a napřáhnuv sekeru svou, jednou ranou mu hlavu sťal. S podivením patřil kníže na silného muže, který hlavu zubří za houžev držel, a aby potomci jeho vždy pamatováni byli na chrabrost svého praděda, nejen vyhlásil jej za muže svobodného, nýbrž i kázal jemu míti za znamení černou hlavu zubří v zlatém poli a v chřípích houžev. Vojtěch postavil si pak dvůr dřevěný, a poněvadž jako muž svobodný a zámožný nepotřeboval sám uhlí páliti, najal si k tomu lidi a bavil se včelařstvím. Syna svého dal ke dvoru knížecímu, aby se naučil panským obyčejům, a když již byl stářím přemožen, jemu všechno zboží i s těmi novými vesnicemi odevzdal. Když pak dvůr ten později shořel, potomci postavili v těch místech hrad a dali mu jméno Pernštejn, sebe pak nazývali pány z Pernštejna neb Perštejna.
Páni z Pernštejna nejen se honosili znamením zubří hlavy, nýbrž i hrdinským skutkem praděda svého. Na zámcích a v městech jich bývaly desky kamenné, na nichž byl vyobrazen muž vedoucí zubra a napřahuje sekeru. Nápis při tom byl: Vojtěch z Pernštejna vede zubra. Větší slávu rodu toho hlásají podnes písemné památky rodu toho, neb hrubou sílu předka svého překonali tou bohatýrskou mocí, která šlechetné a dobré plodí k blahu lidstva a potěšení zarmoucených.
|
