Klášter a zámek Žďár nad Sázavou
Vítáme Vás Historie Expozice AkcePohlednice Diskuze \"" English version

 
 
   
 Poloha
Poloha tohoto objektu
 Pohlednice
Pošlete svým známým elektronickou pohlednici, např. tuto:
 
Žďár nad Sázavou
 
Poslat tuto pohlednici

 
 Reklama
 
 Anketa
  Jste spokojen(a) s rychlostí načítání těchto stránek?
 
Ano  (20948)
Ne  (4466)

 Kontaktujte nás
  Napište nám - jakýkoli svůj názor na náš server.
Oznamte chybu - je-li kdekoli na našich stránkách chyba, budeme velmi rádi, když nám to sdělíte.
Přidejte záznam - do jakékoli z našich sekcí, a to zdarma.
 
 
 
Popis

 
  • 300 let klavíru - V rozsáhlé expozici nazvané 300 let klavíru se seznámíte s historií nástroje, který neodmyslitelné patří do hudebního života několika posledních generací, a s jeho vývojem od 15. století až do dnešní doby.
    Kolekce nástrojů vystavená v naší expozici je majetkem Národního muzea v Praze. Její nejvyšší hodnota spočívá ve skutečnosti, že z 37-mi nástrojů je jich polovina v hracím stavu, a je na nich pravidelně koncertováno. Jsou zde vystaveny především práce našich autorů z Prahy, Hradce Králové a dále také autorů z Vídně. Jsou to například práce od Seydela, Dohnala, Weimese, Weisse, Kratochvíla a Ullricha.<
  • Žďárské baroko a jeho osobnosti - Výstavní expozice v přízemí budovy Konventu představuje nejslavnější epochu z dějin žďárského kláštera prostřednictvím osobností, které ji vytvořily. Nejslavnější dobou kláštera bylo období českého baroka. V této době řídil klášterní majetek opat Václav Vejmluva, který v roce 1706 pozval do Žďáru vynikajícího architekta české barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho Aichla. Tento umělec pak v průběhu několika let přestavěl celý areál kláštera a doplnil ho o řadu nových staveb, z nichž pak především poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře se stal klenotem české barokní architektury a pro svoje vyjimečné hodnoty byl zařazen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vedle již uvedených dvou jmen Václava Vejmluvy a architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla se v naší expozici můžete seznámit také s dílem sochaře Řehoře Thenyho. Toho umělce získal opat Václav Vejmluva jako nejlepšího žáka Matyáše Brauna. Proslavil se především výzdobou Konventního kostela v zámeckém areálu.
  • Konventní kostel - Se stavbou kostela v raně-gotickém slohu se počalo v r. 1252, v souvislosti se založením zdejšího cisterciáckého kláštera. K jeho zásadní přestavbě došlo za opata Václava Vejmluvy okolo roku 1710. Stavební úpravy ve stylu barokní gotiky provedl architekt Jan Santini Aichl.
    Konventní kostel je druhým nejdelším kostelem na Moravě ( délka 76 m, šířka 19 m, výška 15,5 m). Původní gotické znaky dnes nese klenba, barokně upravená štukovými žebry a především severní kaple. Ve vstupní části jsou umístěny tzv. opatské oltáře z umělého mramoru, pravý je zasvěcen věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi, s obrazem křtu knížete Bořivoje. V oltářní menze leží socha sv. Rozalie. Na oltáři vlevo od vchodu je socha sv. Vojtěcha a sv. Václava. V oltářní menze je socha sv. Marie egyptské. Velký obraz znázorňuje čtrnáct svatých pomocníků s postavou sv. Kryštofa.
    Mramorový oltář sv. Salvatora sloužil jako Boží hrob. Sochy sv. Jáchyma a sv. Anny od O. Schweigla nesou již prvky klasicismu. Ve stěně levé boční lodi se nachází kamenný náhrobní kámen opata Václava, který zemřel v roce 1561. Byl jmenován olomouckým světícím biskupem a zasloužil se o výstavbu městského farního kostela sv. Prokopa.
    Severní kaple připomíná nejstarší období kláštera. Počátek výstavby lze datovat do období po roce 1252. Z této doby se zachovalo zdivo a románská okna, klenba je gotická. Mimořádným důkazem o životě kláštera jsou fresky z doby pohusitské (okolo r. 1460). Na freskách je zobrazen opat s mitrou a berlou, zástup cisterciáků v bílých kutnách a benediktinů v hnědých. Tímto je poukázáno na historii vzniku cisterciáckého řádu odštěpením od benediktinů. Vlevo je zobrazen sv. Jan Křtitel, vpravo sv. Jan Evangelista. Pod podlahou kaple jsou pohřbeni zakladatelé kláštera.
    Průchod k hlavnímu oltáři je důkazem činnosti stavitele Santiniho při přestavbě konventního kostela. Gotický oblouk byl překlenut tenkou klenbou, na kterou Santini umístil obrovskou hmotu varhan. Ty pocházejí z roku 1723 a jsou dílem brněnského varhanáře Jana Davida Siebera. Na protější straně je hmota nástroje vyvážena dřevěnou skříní, vytvářející pocit harmonické symetrie. Systém průchodů a schodišť k nim je jedním z nejkrásnějších příkladů zakomponování barokních prvků do tehdy již pět set let staré gotické stavby. Hlavní oltář vychází také ze Santiniho kompozice. Obraz Nanebevzetí P. Marie je od Michaela Willmanna a pochází z r.1692. Malíř byl dvorním umělcem kurfiřta Fridricha Viléma a za svůj žďárský obraz o rozměrech 5x3 m dostal tehdy královský honorář 1500 zlatých.
    Sochařská výzdoba byla vytvořena Řehořem Thenym, kterého získal opat Vejmluva jako nejlepšího žáka Matyáše Brauna. Theny působil v klášteře takřka třicet let. Je zde pohřbena jeho žena a děti. Řezbářská dílna se nacházela v prostorách dnešní školy. Na oltáři jsou umístěny vlevo nahoře socha sv., Mikuláše, naproti sv. Markéty, pod nimi vlevo sv. Benedikta a vpravo sv. Bernarda. Kolem svatostánku jsou rozmístěny menší zlacené sošky Víry, Naděje a Lásky. Nejkrásnějšími sochami na oltáři jsou sochy cherubínů, které barokní sochař vytvořil podle své umírající ženy.
    Dalším důkazem rozdílu mezi nejstarší gotickou výstavbou a barokním pohledem na svět je kaple Zvěstování P. Marie na jižní straně kostela. Do gotické klenby je zakomponována skupina oltářních soch Řehoře Thenyho. Barokní rozevlátá kompozice, plná pohybu, využívá bočního osvětlení, které ve tváři P. Marie zdůrazňuje vroucnost a očekávání. Vlevo vedle oltáře je socha starozákonního proroka Izaiáše, jehož ruka ukazuje na biblický text "počne a porodí syna". Vpravo je postava sv. Lukáše, do jehož tváře vtiskl barokní sochař svou vlastní podobu. Na klenbě kaple jsou zrestaurovány gotické fresky, znázorňující atributy jednotlivých evangelistů.
    V přední části střední lodi jsou vyřezávané dubové chórové lavice ze sedmnáctého století. V nich sedávali mniši při bohoslužbách. Tento prostor oddělovala od laické veřejnosti kovaná zdobná mříž. Nad lavicemi jsou umístěny sochy čtyř evangelistů. O které světce jde, prozradí jejich atributy. Sv. Marek vynikal velkou odvahou, proto jeho znakem je lev, sv. Jan zalétal duchem do vesmírných výšin - znakem je orel, sv. Matouš účtuje naše životní zásluhy - znakem je účetní kniha, a vytrvalou sílu sv. Lukáše symbolizuje býk. Po stranách jsou umístěny sochy čtyř velkých učitelů západních směrů. Sochařská výzdoba je zřejmě dílem Řehoře Thenyho.
    Kazatelna, pocházející z konce sedmnáctého století je celá ze dřeva a má cennou plastickou výzdobu. Je na ní výjev ze křtu Páně a plastika Mojžíše. Stejně tak netradičně jako umístění varhan je i kazatelna vysunuta do střední části kostela. To bylo nutné k zachování slyšitelnosti a srozumitelnosti kázaného slova.Ve střední části kostela je šest oltářů, autor soch není znám. Obrazy jsou dílem malíře Tadeáše Suppera. Směrem od kněžiště je vpravo oltář sv. Bernarda, za kazatelnou sv. Mikuláše a dále sv. Anny. Vlevo oltář sv. Benedikta, sv. Josefa a sv. Markéty. Socha sv. Barbory na oltáři sv. Markéty drží v rukou model kaple, (tzv. Barborky) stojící u kostela sv. Prokopa ve Žďáře.
    Původní název kláštera připomíná oltář Studniční P. Marie. Gotická socha byla podle pověsti přenesena řeholníky z husity vypáleného kláštera v Nepomuku. K tomuto oltáři se váže pověst, podle které zakladatel kláštera, Boček z Obřan ve zdejších lesích usnul u studánky a ve snu se mu zjevila P. Maria. Na základě tohoto znamení nechal pak vystavět chrám
  • Poutní kostel - Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře představuje vyvrcholení tvorby geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla, příslušníka již třetí generace italské umělecké rodiny, usazené od 17. století v Praze. Kostel k uctění památky nového českého světce, Jana z Nepomuku, nechal vybudovat Václav Vejmluva, který byl v letech 1705-1738 opatem zdejšího cisterciáckého kláštera. K tomuto rozhodnutí jistě přispěl vztah žďárského kláštera k místu, kde Jan Nepomucký vyrůstal. Původní mateřské sídlo cisterciáckého řádu, odkud mniši v roce 1251 do Žďáru přišli, bylo v letech 1144 až 1420 práví na Zelené hoře u Nepomuku.
    Jako stavební místo byl vybrán strmý vrch nedaleko žďárského kláštera, kterému se později začalo říkat Zelená hora. Stavba byla zahájena v roce 1719, kdy byl v hrobě blahoslaveného Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta nalezen jeho domněle neporušený jazyk a kdy byla zahájena příprava na jeho kanonizaci. Kostel byl vysvěcen v roce 1722 a stal se první velkou svatyní, zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému. Jedná se o nejvýznamnější Santiniho práci v závěru jeho života. Představuje nadčasové a absolutní dílo, oproštěné od jakýchkoliv konvenčních prvků dobové architektury. Ambit okolo chrámu má půdorys deseticípé hvězdy. Byl navržen architektem současně s chrámem, k jeho dokončení však došlo až v r. 1769. Při právě probíhající opravě byly nalezeny základní kameny, vymezující polohy oblouků, což dokazuje, že jejich zaměření bylo provedeno již při zakládání kostela. Stanové střechy nad branami nesly alegorické sochy, tři z nich se zachovaly. Kdysi bohatá ozdoba štukových obrazců a žeber na klenbách se dochovala jen v mizivém rozsahu. Chrám je postaven na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy, podle legendy, která praví, že v místě utonutí Jana Nepomuckého se objevila koruna z pěti hvězd. Symbol pěti je realizován v celé stavbě. Do celého areálu vede pět vchodů, uvnitř chrámu je pět kaplí a pět oltářů. Symbol pěti je i ve jméně opata Václava Wejmluvy - 5 V, od příchodu prvních cisterciáků uplynulo v té době pět století, pět písmen má i latinské TACUI - mlčel jsem. To navazuje na legendu, podle které světec neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie, manželky krále Václava IV, a proto ho král nechal nejprve krutě mučit a potom svrhnout do Vltavy. Dnes však víme, že smrt Janova měla především politické pozadí kvůli jeho sporům se samotným králem.
    Ve vrcholku kopule je umístěn velký jazyk, symbol sv. Jana Nepomuckého, obklopený kruhem plamenů, z něhož šlehají paprsky. Jedná se o symbol vítězné zbraně - meče mučedníka a protějšek hvězdy, zdůrazněné půdorysem svatyně.
    Celou stavbou se prolínají dva slohy - gotika a baroko. Zatímco v gotické době hledaly duše Boha v popírání tělesnosti a neustálým pohledem vzhůru, v baroku hledí Boha postihnout skrze pohyb, který dal světu. Pro Santiniho jsou to pak působivé kontrasty. Použití gotických oken symbolizujících opět meč nebo ruce sepnuté k modlitbě, půdorysné formy hrotů hvězd, gotizující štukové žebroví, ve kterých je možno spatřovat symbolickou narážku na spojení se středověkým mateřským klášterem na Zelené hoře v Nepomuku. Množství oken poskytuje dostatek světla, které barokně rozšiřuje celý prostor a dává možnost vyniknout sochařské výzdobě, pojaté jednoznačně v barokním charakteru.
    Díky zajímavému umístění oken není v celém kostele tmavý kout. Okna mají tři různé tvary. Okna ve tvaru jazyka jsou zakomponována u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly. Připomínají meč v pochvě a jazykem- mečem dosáhl světec svého duchovního vítězství. Okna ve tvaru biskupské mitry se jako opatský odznak a součást erbu vztahují ke stavebníkovi. Okna v podobě sférického rovnostranného trojúhelníku symbolizují Nejsvětější Trojici.
    Na hlavním oltáři je socha světce, stojícího na zeměkouli a opticky stoupajícího vzhůru. Pět osmicípých cisterciáckých hvězd představuje 5 kontinentů, na kterých bylo šířeno křesťanství. Zeměkoule je nesena třemi anděly, kompozičně rozmístěnými do tvaru písmene V. Hvězdy se nesčetněkrát objevují na exteriéru i v interiéru celého poutního areálu. Kromě osmicípých hvězd najdeme v kostele i hvězdy šesticípé - svatojánské a deseti a dvanácticípé - mariánské. Od chrámové lodi je oltář oddělen ručně kovanou trojbokou mříží. Dvě bílé münsterberské orlice jakoby nadnášely svými křídly oltářní stůl. Mezi nimi je znak zakladatele kláštera Bočka z Obřan.
    Oltáře po stranách kostela jsou zasvěceny čtyřem evangelistům. Matoušovi s knihou, Markovi se lvem, Lukášovi s býkem a Janovi s orlem. Všechny oltáře jsou vyrobeny z lípového dřeva a mají mramorovou imitaci. Autorem sochařské výzdoby chrámu je Jan Pavel Čechpauer z Chrudimi, dokončoval ji Ignác Rohrbach, který po jeho smrti převzal dílnu. Provádějícím stavitelem byl Donát Marazzi a truhlářské práce zhotovil Jan Ludvík Pešinský z Hradce Králové.
    Období největší slávy zažil kostel na Zelené hoře spolu s klášterem v roce 1735, kdy bylo slaveno pětisté výročí založení kláštera. Bohužel však již o dva roky později klášter vyhořel a rok poté umírá opat Václav Vejmluva. Katastrofu dovršil další zhoubný požár v roce 1784, kterému padl za oběť nejen konventní kostel, ale také kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. V říjnu roku 1784 byl pak císařem Josefem II. zrušen klášter, včetně poutního kostela. Vnitřní inventář kostela byl přenesen do okolních farností. Teprve za působení bývalého klášterního mnicha Bonifáce Procházky začala obnova kostela, která s přestávkami trvala až do roku 1830. Za tehdejšího správce farnosti, vlasteneckého buditele P.Matěje Sychry bylo dosaženo znovuobnovení kostela, které souviselo se založením hřbitova ve vnitřním areálu.
    Výjimečné hodnoty tohoto poutního kostela vedly k tomu, že v roce 1994 byl zapsán jako první solitérní stavba v českých zemích do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

 

 
Poslední aktualizace databáze: 21.04.2008
Provozuje Taprimex Group, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena © 2000-2015
 
hosting zajišťuje: www.KvalitniHosting.cz