Vítáme Vás PověstiAkcePohledniceUbytováníRestaurace Diskuze \"" English version

 
 
   
 Poloha
Poloha tohoto objektu
 Pohlednice
Pošlete svým známým elektronickou pohlednici, např. tuto:
 
Znojmo
 
Poslat tuto pohlednici

 
 Reklama
 
 Anketa
  Jste spokojen(a) s rychlostí načítání těchto stránek?
 
Ano  (20945)
Ne  (4466)

 Kontaktujte nás
  Napište nám - jakýkoli svůj názor na náš server.
Oznamte chybu - je-li kdekoli na našich stránkách chyba, budeme velmi rádi, když nám to sdělíte.
Přidejte záznam - do jakékoli z našich sekcí, a to zdarma.
 
 
 
Popis

 

August Sedláček

Čech


Byl jednou čas, že česká země byla pouští a liduprázdná. Po všech jejích částech rozkládaly se husté lesy, v nichž nebylo jiného zvuku než řvaní zvěři, bez překážky přebíhající, krákání a veselé švitoření ptactva, jež se ještě čižby a nástrahy nelekalo, a bzučení včel, které sladkost kvítek země dítek snášely do brtí svých v dutinách poloshnilých dřev. Ještě nebyla lidská noha vkročila do tichosti tmavých lesů, v nichž mech a vysoká mrť dusily každý krok, tím méně ruka lidská radlicí rozrývala nepoddajnou zemi, a stáda zvířat, jež měla jednou sloužiti člověku, proháněla se v pravé zvůli po paloucích a luzích, bujným křovím a lupením a trávou zarostlých. Vody tu bylo zdravé veliké množství a v nich ryb všelijakých a krotkých mnoho.
 
Ale jednoho času měnilo se to všecko. Lesy rozléhaly se křikem lidí, ranami sekyr a železných jich svalů na kmeny dopadajících a rachotem dřev se kácejících, a když pak červený plamen zbytek strávil, až se hvozdy zardívaly děsnou září, tuť prchala ulekaná zvěř, ptactvo úzkostlivě se uchylovalo do tmavého houští, a když země přestala praskati a poslední kotouček dýmů se v čistém vzduchu ztratil, počala tichá práce a donucována mladistvá země, aby vydávala ušlechtilejší plody, nežli posud byla uvykla.
 
A to se stalo takto:
 
V srbské zemi za modrými horami, které věnčí staroslavné Království české, bydlel muž, lech mocný, jenž se svými se nepohodl. Byl se dopustil mužebojstva, a věda dobře, že platí právo "Dnes mně, zítra tobě", položil si na plece dědky, a pojav s sebou družinu svou a dobytek, klestil si cestu skrze nekonečné lesy.
 
Když byli dlouhou chůzí nohy své utrmáceli a žádostivi byli konce své pouti, zastavili se pod Řípem, vysokou horou, z jejíž blan možný byl rozhled po okolí daleko.
 
Vůdce vystoupil na ni se svými druhy, a poohlédnuv se po okolí, jež se mu patrně zalíbilo, takto promluvil: "O druhové, kteří jste se mnou těžce strádali a trpěli v lesích, plesejte se mnou hlasitě, neb co mi bohové ve snách zjevovali, toť vidím před sebou. Žádný přelud mne nemámí, ale zrakoma svýma vystihuji daleko žírný tento kraj. Ano, toť jest ta země, o kteréž jsem vám povídával, země, která nepatří nikomu, a tedy naše vlast a krajina, která oplývá hojností zvěře i ptactva a sladkým medem."
 
I jali se sestoupati z hory, radost svou všelijakým způsobem projevujíce. Když pak vůdce, scházeje z hory, rozmlouval s nimi, jak by měli ten kraj jmenovati, pravili všichni jako z jednoho vnuknutí: "A odkud bychom si jiné jméno vzíti mohli než od tebe, otče; neboť poněvadž ty sloveš Čech, nechať země tato slove Čechy."
 
Tedy Čech, jsa potěšen slovy druhů svých, radostně líbal zemi, a povstav pak a pozdvihnuv rukou svých k nebi, pravil: "Vítej nám, země souzená, kterou jsme si na bozích tisícerými prosbami vymodlili, přijmi nás do svého lůna jako pečlivá máti, dávej nám sílu ze své panenské šťávy neposkvrněné a rozmnožuj potomstvo naše na věky věčné."
 
Toť byla první modlitba, kteráž se ozývala v zemi české.
 

August Sedláček

Krok a jeho dcery


Minula léta, minuly věky. Modlitba prvních Čechů vyplňovala se, když jich všude přibývalo. Ale čím hlouběji vnikali mezi lesy, tím méně bylo mezi nimi řádu. Silný tiskl slabého a bohatí křivdili chudým.
 
I byl té doby muž jeden jménem Krok, který sídlil na hradě svém Krokově neb Krakově, hojně jsa nadaný statky pozemskými, dvory, rolemi, lukami, povahy spravedlivé a poctivé. K němu utíkali se ve svých radách všichni pronásledovaní, a poněvadž hlas jeho mnoho vážil v tom lidu, neměl ani bohatý té mysli, aby mu odporoval. Tedy Krok jako soudce volal strany před sebe; žádnému neublížil, nýbrž každému nalezl po právu. Tedy byla země za něho upokojena, a řád a právo platily všudy.
 
Tento moudrý muž měl tři dcery, rovněž moudré, ne-li moudřejší; jistě však byly moudřejší nežli každý muž tehdejší.
 
Nejstarší dcera nazývala se Kazi, jež znala všechny byliny a jich vlastnosti; utíkali se k ní nemocní, a mnohého zachovala při živobytí, který by byl bez její pomoci smrtí sešel. Proto ji také lid ctil, a když zemřela, pochovali ji nedaleko hradu jejího Kazína a nad jejími ostatky nasypali vysokou mohylu; neb čím více lidí sypalo, tím vyšší byla mohyla. A když již dávno Kazi nebylo, přece jen na ni lidé pamatovali, a komu nebylo pomoci, o tom říkávali: „Tomu by ani Kazi nepomohla.“
 
Prostřední dceři, která vystavěla hrad Tetín, říkali Tetka. Ta učila lid nevzdělaný a hrubý, aby se klaněl bohyním v lesích.
 
Nejmladší ze dcer byla Libuše, ale ta byla ze všech nejmoudřejší, znajíc pře tak moudře rozsuzovati jako otec její, ale darem uhodnouti budoucí věci překonávala všechen rod Krokovců. A poněvadž byla dívka těla krásného, mravů čistých, a co prorokovala, vždy se vyplnilo, všechen národ, potázav se o tom, vyhlásil ji za svou kněžnu.
 
Libuše sídlila na hradě Libušíně, kterýž založila a vysokými náspy ohradila tak, že pokládán byl za hrad velice tvrdý a nedobytný.
 

August Sedláček

Libuše a Přemysl


Jednoho času povadili se dva zemané o majetek, že si vjeli do vlasů, brady sobě škubali a do nosů si šňupky dávali. U veliké zlosti a s velkým křikem přiběhli do hradu Libušína do dvoru kněžnina, a křičíce každý, že on je práv, žádali kněžny, aby je rozsoudila.
 
Libuše právě hověla si na měkkých peřinách, jen na loket jsouc podepřena. Když vyslyšela žaloby s velkou vášní pronesené, dala spravedlivému za pravdu a vinného kárala. Tu ten, uslyšev z něžných úst dívčích své pokárání, několikráte ježatou hlavou zatřásl, a třikráte holí svou o zemi udeřiv, tato slova z úst vypustil: "O křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedíc, málo má rozumu, tím méně však, ležíc na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě trudí nemálo, že my bojovníci máme se říditi ženskými soudy a trpěti ženská práva. O, jak dobře to mají jiní lidé, kteréž soudí mužové!"
 
Když tato slova vypustil, tuť kněžna; přemáhajíc bolest, jež jí pohanění způsobilo, pravila: "Je tomu tak, jak pravíš, neb já, jsouc ženskou, jako ženská se chovám. Ale jestli se vám zdálo, že dívčí ruka těžce na vás doléhá, budeť potřeba, abyste dostali vladaře, který by vás trestal železnou metlou. Jděte nyní domů, a koho zejtra si vyvolíte za pána, toho přijmu za manžela."
 
V noci povolala k sobě sestry své a s nimi se radila a příštího dne svolala do svého dvora celý národ, aby o tom rozhodl, chce-li podržeti dívčí vládu, aneb míti pána a vladaře. Když jim Libuše svého pohanění žalovala, tuť ti lidé jen se smáli; a když na nich vyzvídala, zdali by chtěli míti muže za pána, a slibovala, že by jim o takovém pověděla, tuť všichni zajásali velikým křikem.
 
Tedy Libuše vstavši ze svého vysokého stolce, obrátila se k severní straně, kde za výšinami vyčnívaly modré hory, a ukázavši na ně prstem, pravila: "Hle, za těmito horami je řeka nevelká, slove Bílina, a při ní ves řečená Stadice. Za humny té vesnice je úlehle dvanáct loket zdéli a tolikéž zšíři, která sice je mezi rolemi, ale přece k žádné roli nenáleží. Tam váš budoucí kníže oře se dvěma voly strakatými, ale každý je jiný. Neb jeden má na těle bílý pruh a bílou hlavu, druhý je od hlavy po hřbetě bílý a zadní nohy má také bílé. Jméno muže je Přemysl, poněvadž na vás přemyslí nová práva. Nuže vezměte roucho a bohaté dary a jděte sobě přivést pána a mně manžela."
 
Když pak chvíli váhali, jako by nevěděli, kudy mají jíti, tu ta šlechetná země máti ještě to pověděla: "Ej, co váháte? Jděte za mým koněm; ten vás jistě povede pravou cestou, poněvadž po ní nejednou šlapal, a u koho se zastaví, toho naň vsaďte a přiveďte do mého dvora."
 
Kůň osedlaný bez uzdy byl puštěn, a vesele za ním kráčeli poslové přes modré hory a k řece. Tu když blížili se k řece a u ní ves uviděli, ptali se pacholete vstříc přicházejícího: "Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadice a je tam muž jménem Přemysl?"
 
"Jsou to," odpověděl, "a tamten muž veliký, jenž na té úlehli býky popohání a s prací svou chvátá, je Přemysl."
 
I šli pořád, až došli k Přemyslovi, a tu kůň přiskočiv k němu stál, jako by byl z kamene. I přistoupivše poslové, podávali mu pestré roucho a řkou: "Vítej nám, muži blažený, nám za knížete a pána souzený. Hle, tu je nové tvé roucho, a proto pusť voly, sedni na kůň a pojeď s námi, neb Libuše tebe za manžela, my pak za pána žádáme, odevzdávajíce se tobě se vším, což je našeho."
 
Tu Přemysl, postaviv se rovně jako svíce a otku vraziv do země, volal na holany: "Odejděte, odkud jste přišli!" Ihned vznesli se do povětří a zmizeli. Vtom také otka, uříznutá z lískového keře, kterou byl zabodl do země, vypustila tři vysoké větve, a kupodivu narostly na nich ihned listy a oříšky.
 
Poslové stáli jako přimrazeni, ale báli se tázati, aby se nedopustili všetečnosti. Potom sedl Přemysl na mez, a vyňav z lýčené kabely sýr a pecen chleba, zval posly jako přívětivý hospodář, aby k němu přisedli a posnídali. I nedali se příliš nutiti, nýbrž sedli a pojedli s ním a pak se z láhvice čerstvé vody napili.
 
Zatím dvě odnože na lísce uschly, ale třetí tím více rostouc hnala do výšky. Z toho posly až hrůza obcházela. Když to Přemysl na nich patřil, pravil: "Proč se tolik divíte? Anebo neznamenáte, co znamení to znamená?"
 
Když pak prosili, aby jim pověděl, co to znamená, řekl: "Suchá otka je znamení mého selského rodu a pokolení, ze kterého mnoho se knížat zrodí, ale jeden toliko bude pánem. Žel, že jste tak ráno přišli, neb kdyby paní vaše nebyla tak spěchala, abych jenom tuto úlehli mohl zorati, vězte, že by měla vaše země tolik pánů, co by se jich zrodilo."
 
Potom oráč sňav střevíce, které byly lýčím přivázány, dal je poslům schovati, a vzav obuv novou a zahaliv se knížecím rouchem, vsedl na koně a jel k Libušinu dvoru. Za cesty přinesla slina poslům mnohou otázku na jazyk, ale každou zadrželi za zuby, poněvadž se strachovali nového pána. Když však on s nimi po cestě rozmlouval, jeden z nich osmělil se přece a promluvil k němu: "O pane, pověz medle, proč schováváš ty špatné střevíce, které již k ničemu nejsou leč k zahození?"
 
I řekl Přemysl: "Vězte, že se tak stalo jen pro tu příčinu, aby potomci moji, až budou vysoko povzneseni nade všechny poddané, nepřepychali hrdostí, lid, z jehož krve pošli a jenž si je za pány obral, neutiskovali, nýbrž hledíce na tu sprostou obuv, pamětlivi byli toho, že jak z nízkého rodu povýšeni byli k důstojenství, tak by zase z vysokého důstojenství mohli poklesnouti do potupy a lehkosti." I divili se poslové moudrosti jeho a v duchu každý děkoval osudu, který jim takového pána usoudil.
 
Když pak došli kněžnina dvora na Libušíně, tu Libuše s pannami svými přišla Přemyslovi vstříc, a pojavši ho za ruku pravicí svou, vedla jej do dvora. Tu pak posilnivše se jídlem a pitím, radovali se vespolek z manželského sdružení. Přemysl pak ujav se vlády, vymyslil všechna ta výtečná práva, kterými se země česká po staletí řídila a spravovala.
 

August Sedláček

Založení Prahy


Jednoho dne, když stála Libuše s Přemyslem a staršími lidu ve dvoře svém, ukázala prstem k východu slunce a pravila: „Vzdálí, co by za den došel, je místo v lese, které na půlnoc odděluje rokle, na jižní stranu odděleno je od hory ještě vyšší, a to místo jako opyš úží a snižuje se k veliké řece. Tam když přijdete, najdete člověka, an teše ze dřeva práh. Pro ten práh jmenujte místo to Prahou, neb jako knížata a lidé silní jako lvové proti prahu sklánějí hlavu, aby nenarazili, tak i ten hrad, kterýž tam bude postaven, první bude ve vší zemi a všechny ostatní hrady hleděti k němu budou jako přednímu stolci.“
 
I poslal Přemysl hned lidi, aby místo budoucí Prahy našli, a když všecko se shodovalo, jak Libuše předpověděla, postavil hrad, budoucí sídlo svého královského rodu.
 

August Sedláček

Dívčí válka


Když Libuše panovala, dívky měly mnohem větší volnost než potom. Nebylo mezi muži a ženami, co se týče zaměstnání, žádněho rozdílu, a proto dívky tak dobře se cvičily v bojování jako mladíci a po lesích štvaly plachou zvěř tak obratně jako každý jinoch.
 
Tehdy žádná nečekala, až muž přijde a ji za manželku pojme, nýbrž každá sama volila si muže, který se jí líbil. Tu pak sebralo se po smrti Libušině množství dívek, které o pouta manželství nestály, na vysokou horu, a postavivše tu dřevěný hrad, daly mu jméno Děvín, jako by říkaly Dívčí hrad. Jinoši pak, kteří marně čekali na vyvolení, rozzlobili se z toho tak, že ihned si postavili také hrad na skále mezi chrastím, která od Děvína byla daleko jen na zatroubení. Proto se hradu říkalo Chrasten, ale když byl později sídlem knížecím, říkalo se mu Vyšehrad.
 
Z obou hradů válčeno potom, a ta válka slove dívčí. Obě strany se držely dobře, a k rozhodnutí nepřicházelo; neb jednou vyhrály dívky, poněvadž byly chytřejší a jinochy obelstily, a podruhé zvítězili jinoši, poněvadž byli silnější než panny. Kdykoliv nějaká strana prohrála, byl na nějaký čas pokoj, poněvadž si nedůvěřovala na nepřítele udeřiti.
 
Když se obojí navolili války a jednou zase příměří nastalo, shodli se na tom, aby si ustrojili hody a bavili se hrami. Tři dni měly ty hody trvati, ale vpravdě netrvaly déle než den. Neb když jinoši pojedli s dívkami a okoušeli medoviny, kterou jim panny s úlisnou laskavostí podávaly, tu se jim teprve zachtělo žízeň hasiti, a která komu dávala medoviny, ta mu padla do oka, že nechtěl bez ní býti.
 
A tak vesele druh družce připíjel až do noci, a když měsíc svítil z vysoka, osvěcuje ty blažené lidi stříbrným svým světlem, tu zatroubil jeden z nich v roh a lvovým hlasem zavolal v síni: "Vstaňte! Dosti jste se již pobavili hrou, pojedli a popili. Hle, zlatá bohyně zve vás trubkou šepotnou."
 
Vtom každý uchytil dívku, při níž stál a která se mu nejlépe líbila, a unesl ji do svého domu. Když pak býlo ráno, tu šťastní manželé odnesli jídlo a medovinu z Děvína a prázdné stěny spálili.
 
Od té doby byl v Čechách ten zvyk, že vždy jinoch si volil dívku a ženy mužů poslouchaly.
 

August Sedláček

O Vojtěchovi, pradědu pánů z Pernštejna


Byl muž jeden jménem Vojtěch, jenž maje bydlení své na Moravě ve velkých lesích, tu sobě živnosti dobýval, uhlí pále. Na hůrce mezi vysokými horami měl chaloupku, ve které chléb a jiné potřeby choval a přespával. Když pak si živnosti své hleděl a nečasto doma býval, naučil se do té chaloupky velký zubr - neb tehda u nás dosti bylo zubrů, medvědů a vlků - a chléb a jiné věci, které mu byly pamlsky, požíral. Vojtěch dlouho nevěděl, kdo mu to dělá; aby chaloupku zavřel, k tomu ani neměl zámku, poněvadž lidé nekradli a ještě se nikde nezavíralo. Když však nějaký čas na svého nepřítele péči měl a poznal, že mu zubr krade, umínil si, že ho zabije.
 
I stalo se jednou, když za svou chaloupkou smrček utínal a osekával, že zubra jdoucího do chaloupky ucítil, takže věda o něm, tiše se smrčkem a sekerou se přiloudil, aby jej zabil. Ale již chtěl zubr vyskočiti, takže ani času nezbývalo sekeru naň napřáhnouti; proto Vojtěch pustiv, co měl v ruce, silné zvíře za rohy uchvátil, a prostrčiv rychle smrček skrze chřípě, upletl jej v houžev a za ni zubra marně se vzpírajícího držel. Potom se nahnul po sekeře, a táhna zubra za sebou, ubíral se k tomu hradu, kde kníže jeho bydlel.
 
Slušně se podivil kníže síle a mužnosti tohoto člověka a ptal se ho, jaké milosti si přeje za dar ten, který přivedl. Odpověděl, že si nic nepřeje, nežli aby svobodu měl sám a sám na těch horách uhlí páliti. Kníže nejen k tomu svolil, nýbrž i Vojtěchovi všechen ten les s horami daroval.
 
Tu Vojtěch chtěje knížeti ukázati sílu svou, obrátil se k zubrovi, jehož držel levou rukou, a napřáhnuv sekeru svou, jednou ranou mu hlavu sťal. S podivením patřil kníže na silného muže, který hlavu zubří za houžev držel, a aby potomci jeho vždy pamatováni byli na chrabrost svého praděda, nejen vyhlásil jej za muže svobodného, nýbrž i kázal jemu míti za znamení černou hlavu zubří v zlatém poli a v chřípích houžev. Vojtěch postavil si pak dvůr dřevěný, a poněvadž jako muž svobodný a zámožný nepotřeboval sám uhlí páliti, najal si k tomu lidi a bavil se včelařstvím. Syna svého dal ke dvoru knížecímu, aby se naučil panským obyčejům, a když již byl stářím přemožen, jemu všechno zboží i s těmi novými vesnicemi odevzdal. Když pak dvůr ten později shořel, potomci postavili v těch místech hrad a dali mu jméno Pernštejn, sebe pak nazývali pány z Pernštejna neb Perštejna.
 
Páni z Pernštejna nejen se honosili znamením zubří hlavy, nýbrž i hrdinským skutkem praděda svého. Na zámcích a v městech jich bývaly desky kamenné, na nichž byl vyobrazen muž vedoucí zubra a napřahuje sekeru. Nápis při tom byl: Vojtěch z Pernštejna vede zubra. Větší slávu rodu toho hlásají podnes písemné památky rodu toho, neb hrubou sílu předka svého překonali tou bohatýrskou mocí, která šlechetné a dobré plodí k blahu lidstva a potěšení zarmoucených.
 

August Sedláček

Neklan a Vlastislav


Šestý kníže po Přemyslovi byl Neklan, jenž sídlíval na Levém Hradci. Té doby panoval nad Lučany Vlastislav, kníže velmi udatný a přitom lstivý, jenž každou bitvu vyhrál kromě té poslední, nešťastné. S Čechy nejednou válčil, a poněvadž vždy vítězil, tak byli sklíčeni na Levém Hradci, že se i toho obávali, aby hrad tento v jeho moc nepadl. Postavil sobě Vlastislav nový hrad zvaný Vlastislaví na pomezí dvou kmenů, Děčanů a Litoměřiců, aby je odtud udržel v pokoji; neb ty dva národy Čechům pomáhaly.
 
Až i jedné chvíle tak zbujněl ve své hrdosti, že se chtěl pokoušeti o knížectví české. Vyslal posla po všem knížectví luckém s mečem a vzkazoval všem poddaným svým, aby každý, kdo by tělem přesahoval výšku meče, ihned zbrojně vytáhl pod hrdla ztracením. Když pak veliké vojsko se sešlo, kázal sebrati krahuje, jestřáby a rarohy, co jich bylo v knížectví jeho, mluvě potupně, že je nakrmí masem pobitých Čechů a jich dětí a k prsoum matčiným že přiloží štěňata. Tehdy Čechové byli u velikém strachu, jak se jim povede. I došli k jedné bábě, která byla hadačkou, a ptali se jí, jak boj dopadne.
 
Tato zvídajíc věštbami svými, co bude, pravila k nim: "Nebude-li s vámi má rada, zle se budete míti. Obětujtež tedy bohům oslici a každý z ní něco sněz. Uvidíte, že bude dobře." Vykonán rozkaz, oslice zabita a na tisíc kousků rozsekána. Jakmile někdo kousek snědl, krev se v něm vzpružila, údy nalily se silou a bojovností a všechen strach spadl z nich jako zázrakem. Jen Neklan kníže nepojedl osličího masa, a proto se ještě strachoval.
 
I byl té doby pán jeden silného těla a bujaré a neohrožené mysli, jménem Styr, který byl prvním po knížeti. Toho kníže k sobě zavolal a kázal mu, aby vezma odění knížecí a vsedna na koně jeho, vedl lid válečný proti Lučanům.
 
Na Turském poli, široké rovině při Černuci a nad Chýnovem, potkala se obě vojska. Obojí byli svými vůdci proti sobě podněcováni a jen hořeli dychtivostí, aby se v boji setkali. Vtom Lučané pustili jestřáby a sokoly a bylo jich hejno jako nějaký mrak. Avšak ač Lučané bojovali srdnatě, jako kdy před tím, přece nevyhrávali, poněvadž jim nebylo souzeno. Nýbrž Styr jako odražená skála vskočil mezi ně, hřmotně je bil a tepal, že hlavy jim odletovaly jako makovice, a Čechové jeho bojovali tak, jako by se byla síla jejich ztrojnásobila.
 
Když pak vřava válečná utichla, děsné bylo podívání na pole. Všichni Lučané kromě jediného i s Vlastislavem leželi zbiti na poli, avšak i Styr byl mezi mrtvými. Když jej Čechové našli na hromadě zabitých, obmyli tělo jeho a spálivše je skropili popel slzami svými a v popelnici uložili jej k věčnému odpočinku. Nad hrobem jeho nasypána mohyla tak velká, že takové nikdy předtím vídati nebylo. Dlouho jej měli v paměti jako hrdinu, a když se někdo odvažoval věci takové, na kterou neměl sil, říkávali: "Nečiň se Styrem."
 

August Sedláček

Ženské čáry


V Lučanech byla bába, která měla pastorka jménem Straba. I ten připravoval se k boji, když Vlastislav chtěl táhnouti na Čechy. Poněvadž pak bába byla hadačkou a čarodějnicí, pravila ke svému pastorkovi: "Vím vaši bídu, Strabe, neb není vám jinak souzeno, než všichni že zhynete. Ty však, synku, chceš-li svůj živůtek zachovati, poslyš mé rady a jinak nečiň. Když vejdeš v boj, prvnímu, který tě potká, dej oštěpem sotku, a chutě vezma meč, ihned mu uřež uši a schovej do tobolky. Pak udělej před sebe k zemi to znamení mečem, jako bys ťal jednou mezi nohy a podruhé napříč. Pak ale, kdyby se kdovíco dělo, nestyď se běžeti, nýbrž utíkej, co tě nohy ponesou."
 
Tehda lidé neradi z boje utíkali, nýbrž jsouce mysli tvrdé, neústupné, setrvali, až buď padli, nebo zvítězili. Tak to udělali i Lučané kromě Straba, kterýž macoše věřil a tak to udělal, jak mu radila. Když se pustil do běhu, zdvihl se za ním a nad ním křik a hlomoz takový, jako by jej všechny pekelné mocnosti pronásledovaly. Ale pamětliv jsa slov "nestyď se běžeti" utíkal, co mohl. Když všecek uštvaný a uhnaný domů přišel, ejhle nové překvapení. Uzřel, ani nad ženou jeho kvílí a ji oplakávají. S podivením patřil na ránu, kterou měla v boce, již poznal jako od sebe danou, ale ještě více se divil, když viděl, že žena nemá uši a že ty uši, které vyňal z tobolky, přiléhaly k ráně. I pochopil všecko. I žena jeho byla čarodějnicí, a proměnivši se v muže, pomáhala straně vítězné.
 

August Sedláček

Vlastislavec a Srbín


Po bitvě turské Neklan s Čechy vešel do země Lucké, a opanovav ji všechnu se všemi hrady a vesnicemi, jal se nad ní panovati. Mezitím našel se Vlastislavův mladičký syn, sličné pacholátko, které bylo schováno u jedné babičky a strachem jen se chvělo, když přivedeno bylo ke knížeti. Ale Neklan jsa pán dobromyslný, který nerad ubližoval, slitoval se nad pacholetem, a postaviv při Ohři hrad Drahouš, učinil vladařem jeho Srbína jménem Durynk a rozkázal mu, aby knížecího syna ctně u sebe choval. Tak si myslil, že nejlépe bude opatřeno dobyté knížectví, aby lidé nemohli tíhnouti k mladému pánu. Avšak Srbín byl zlý a nešlechetný muž, který pachole sobě svěřené ukrutně o život připravil. Myslil si, zhubí-li dědice, že se stane pánem toho kraje.
 
Jednou vedl pachole na Ohře zamrzlé, jehož led byl tak průhledný jako sklo. Když přišli doprostřed řeky, pravil k němu: "Hle, kněžku, nahni se a dívej, jak rybky brojí pod ledem." Když pak pachole pokleklo na ledě a hlavu nížilo, aby mohlo hleděti na rybky, tu jej nešlechetný Srbín ťal bradaticí do šíje, až hlava po ledě odletěla. Po tomto hanebném činu, vzav hlavu pod plášť, dal se na cestu k Neklanovi.
 
Když se ho kníže, sedě v panské radě, ptal, co chce, odpověděl: "Pane můj, viděl jsem, že jiskřička doutná a že by se snadno v oheň vzňala. I boje se o bezpečí vás všech, jiskru jsem udusil a udupal. A proto jsem, pane, přišel, abych ti to oznámil a za svou věrnost od tebe dobrý koláč vysloužil." Konče tuto řeč, vyňal pod pláštěm hlavu dětskou, v plenu zaobalenou, a ji knížeti a pánům ukazoval. Zděsil se kníže, zděsili se pánové, a pojala je ošklivost, jaké ještě nebyli poznali. Když se kníže z ustrnutí svého vybral, promluvil takto: "Kliď se mi z očí, nešlechetný člověče! Tobě jsem nekázal jeho usmrtiti, nýbrž ho stříci; neb mně bylo volno zabíti nepřítele, nikoliv však tobě pána. Proto také nedostaneš koláče, nýbrž půjdeš na smrt ohavnou jako bídník nešlechetný. Buď skočíš se skály, neb svým mečem se probodneš, aneb svou rukou se oběsíš."
 
Smutně odešel Durynk, neb domnívav se, že bude míti dědiny v Čechách, nevysloužil si nic více než oprátku. I oběsil se na jedné olši, která ještě dlouho potom stála. Lidé jí říkali Durynkova olše.
 

August Sedláček

Svatopluk a jeho synové


Svatopluk, velký kníže moravský, byl panovníkem udatným a svým sousedům na postrach. Maje tři syny a obávaje se, že nebudou živi ve svornosti, rozdělil říši na tři části a každému synovi jedno knížectví přidělil tak, aby nejstarší byl velkým knížetem a ostatní dva jemu podřízeni byli. A když tak podle rozumu svého opatření náležité učinil, usmyslil si ještě poučiti je příkladem takovým, aby mu každý v duchu za pravdu dáti musel.
 
Dal si tedy přinésti tři hrubé pruty, a svolav syny své, svázal je a nejstaršímu podal, aby je zlomil. Když tento přelomiti jich nemohl, dal je druhému do ruky, aby svého štěstí zkusil, a když ani tento nic nedokázal, ještě třetímu, který jich také nezlomil. Poté rozvázav pruty, každému ze synů dal po jednom, aby je rozlámali. Když to každý z nich snadno dovedl, učinil jim napomenutí řka: "Vidíte, synové moji, že zůstanete-li spolu v lásce a svornosti, nikdy vás nepřátelé vaši nepřemohou; aniž do zajetí odvedou. Pakli majíce nyní knížectví na tré rozdělené, odpírati budete nejstaršímu bratrovi poslušenství, nejen mezi sebou se budete hubiti, nýbrž podlehnete i nepřátelským sousedům, kteří vaše knížectví vyvrátí a zahubí."
 
Bohužel synové napomenutí otcova pamětlivi nebyli a dopadlo s nimi tak, jak otec jejich předvídal.
 

August Sedláček

Smrt Svatoplukova


Svatopluk, kníže moravský, nezemřel na svém dvoře; nýbrž zmizel jednou ve vojště svém a žádný ho potom nespatřil. Zle tížilo jej svědomí, že se nevděčně zachoval k císaři Arnulfovi, kmotru svému, jenž mu pomohl ke vládě nad Čechami a Slovenskem. Tedy o půlnoci, posadiv se na koně, vytratil se z ležení a jel až na místo řečené Záboř, ve velkých a širých lesích ležící. Tu totiž prodlévali tři nábožní poustevníci, kterým byl Svatopluk postavil kostelík. Přišed na místo, zabil v houští koně svého, a zahrabav meč a odloživ knížecí roucho, vzal na se roucho poustevničí. S podivením patřili poustevníci na nového druha, jehož nikdo neznal.
 
Dokud živ byl, nikomu neprojevil, kdo je, ale když poznal, že se hodinka jeho blíží, ihned řekl, kdo je, a pokojně a v bázni boží zemřel.
 

August Sedláček

Utrpení svaté Lidmily


Svatá Lidmila, vdova po Bořivojovi a matka knížete Vratislava, a Drahomiř, vdova po témž Vratislavovi, dobře se nesrovnávaly, a Lidmila vidouc, že s ní Drahomiř dobře nesmýšlí, uchýlila se na hrad Tetín. Po nějakém čase ukládala Drahomiř o ni, aby ji usmrtila. Přemluvila Tumana a Kovana, dva ze svých věrných, aby vezmouce lid zbrojný, vedrali se na Tetín a Lidmilu zavraždili. Když pak se připozdívalo, vloudili se vrahové na Tetín, a obstoupivše dvůr Lidmilin, čekali, až se setmí. Tu teprve ti dva vrahové, vzavše jen něco málo lidí, vyrazili dveře do komory, v níž Lidmila ulehla, na smrt ulekané tím náhlým přepadením strhli závoj s hlavy, a zatáhše jej okolo hrdla jejího, udusili ji.
 
Když se to stalo, uvázala se Drahomiř v Tetín, ujala se všeho roucha drahého, svrchků a dobytka a z toho vrahy odměňovala. Ale pomsta jich za tento ohavný skutek neminula. Z dopuštění božího zošklivili se jeden druhému tak, že sebou opovrhovali a nesmírnou zášť k sobě pojali. Tuman se druha svého tak bál a tak se stal lidem nenáviděným, že se z toho kraje se všemi svými vyprodal; ale svědomí zlé nedalo mu pokoje, že utíkal sem a tam a bídně někde zahynul. Kovan, když také tak s bratrem svým prchal, byl polapen a skrze nález kmetů zemských hrdla odsouzen. A poněvadž Drahomiř také nenávist pojala k vrahům, dala všechno jich přátelstvo až do posledního vyhubiti.
 

August Sedláček

Založení Boleslavě


Boleslav, bratr svatého Václava, nazýván byl Ukrutným, poněvadž nikdy neupouštěl od své vůle a neštítil se ani ukrutenství, aby vůli svou provedl. To první poznali Pšované, jeho poddaní. Neb když se mu nelíbilo na Pšově přebývati, obeslal starší z lidu, a doved jich na pole u řeky Labe, pravil: "Jest má vůle a káži vám, tuto abyste mi založili hrad, ale ne takový, jako děláváte, s dřevěnými ploty, nýbrž vůkol a vůkol s hradbou ze samého kamene."
 
Zhrozili se toho starší a reptali hlasitě: "Naši otcové nikdy nic takového nedělali a my ani neumíme takových hradů dělati, a kdybychom i uměli, nechceme." Jen to pravili, tu kníže rozlítil se velice; dobyv meče a uchytiv toho, který stál první, za pačesy, jednou ranou mu hlavu uťal. Když to viděli ostatní, ihned padli na kolena a plačíce pravili: "Odpusť nám, pane, vše ti učiníme, cokoliv kážeš."
 
A tak Boleslav svou provedl. Za nějaký čas stál tu hrad, jemuž nebylo rovno v celých Čechách, poněvadž byl ohrazen vysokou a hrubou hradbou zděnou, jako stavěli Římané. Od zakladatele dáno mu jméno Boleslav.
 

August Sedláček

Smrt svatého Václava


Zlí rádcové dali vnuknutí Boleslavovi, aby se bratra svého zbavil. Tehdy pozval Václava k sobě do hradu Boleslavě na den posvěcení chrámu, poněvadž tu byla cerekev svatého Kosmy a Damiana. Přijel tedy Václav, obcoval mši svaté a pak se strojil, aby odjel domů. Tu přistoupil k němu Boleslav a zdržoval ho řka: "Proč chceš odejeti, bratře? Hle, vína a medoviny mám hojně u sebe." Tedy se dal Václav přemluviti a zůstav vsedl na koně a hrál si s dvořany Boleslavovými. Ačkoli mu služebníci jeho říkali, že jej chce Boleslav zavražditi, nevěřil tomu a zůstal; a tu celý den pili a veselili se.
 
Když pak přišla noc, sešli se ti, kteří Boleslava naváděli, ve dvoře Hněvsově, a pozvavše k sobě Boleslava, radili se o tom, kdy a kde by ohavný skutek provedli. I vidělo se jim nejlépe provésti zlou radu svou, až by Václav šel do cerekve. Když bylo ráno a zvonili na jitřní, vstal Václav, obul se, umyl líce, a vzav na se roucho, ubíral se do cerekve. Když pak docházel ke dveřím, potkal se s Boleslavem, jeho střehoucím, jehož pozdravil řka: "Dobrý den, bratře, včera jsi nás dobře pohostil."
 
Avšak Boleslav, jenž měl srdce plné zlých úmyslů, potrhl meč z nožnic řka: "Včera jsem tě chatrně pohostil, ale dnes ti chci ještě lepším býti," a udeřil bratra u vrch hlavy. Ale Václav, jenž byl silného těla, vyrval mu meč, a potřev ho na zemi, postavil se na něho řka: "Co jsem ti zlého učinil, že mě tepeš? Mohl bych ti nyní stejným spláceti, kdyby byl můj úmysl lidskou krev prolévati." Když vtom na Boleslavův křik přiběhl jeden z dvořanů Boleslavových a ťal Václava do ruky, pustil Václav bratra a běžel ke kostelu. Tu přiskočili Tista a Styr, zabili jej v samých dveřích a Hněvsa vrazil mu meč mezi žebra. Potom zabili Metinu a Elinu a šli i na jiné muže; některé zbili a jiní utekli. I pacholata Václavova v Praze zabili, a o kom věděli, že k pánu svému věrně držel, buď ho zabili, aneb oloupili. Chtěli také jíti na Drahomiř, matku Václavovu, ale Boleslav jim nedal řka: "Nechte toho, však k tomu jindy dojde."
 
Tělo svatého Václava rozsekané leželo nějakou chvíli před chrámem, až pak kněz Kracej pokryl je tenkým prostěradlem. Když pak slyšela máti jeho, že syn je zavražděn, přiběhla a plačíc sbírala údy těla jeho. Chtěla je donésti do domu svého, ale poněvadž se jí v tom bránilo, přenesli je do Krasejova dvora, kdež mrtvolu umyli, oblekli a pak v cerekvi položili.
 

August Sedláček

Vršovci a Jaromír


Mezi panskými rody za prvních Boleslavů prvním rodem byli potomci Vršovi neboli Vršovci. U veliké jsouce přízni u knížat, nejen dosti zlého se natropili, nýbrž i Boleslavovi III. ke mnohému zlému skutku radili. K nešlechetnostem jich také patří čin, jak o Jaromíra, bratra Boleslavova, uložili. Kochan, vladyka jejich a hlava vší nepravosti, vylákal Jaromíra do lesů, kdež se nachází nyní Veliz, na lovy a tajně se svými se smluvil, že Jaromíra zavraždí, aby jim nebyl v cestě, kdyby některý z Vršovců měl se státi knížetem. I rozpálivše se pitím, vložili ruce na svého pána, a svázavše jej, položili nahého naznak a za ruce a nohy přivázali jej k dřevěným kůlům, jež vrazili do země. Potom vsedše na koně, po těle jeho se projížděli, hbitě křepčíce.
 
Ale věrný sluha jeho Dovora, jenž viděl tuto hanebnost, rychle sběhl s hory, a svolav přátele knížete, vedl je k tomu místu, kde ubohý kníže skorem již bezduch ležel. Vršovci ovšem utekli, spatřivše lid branný. Knížete pak od much zle poštípaného odvázali, a poněvadž se nemohl hnouti, dali jej na vůz, aby byl odvezen na Vyšehrad.
 
Jaromír Dovorovi služby té nikdy nezapomněl. Když se stal knížetem, dal skrze biřice na trzích všude provolávati, že má býti Dovora se všemi svými potomky a budoucími jmín za člověka urozeného a svobodného, a dal mu dědičně úřad lovčovský u Zbečna, kterýž potomci jeho sto let, ne-li dále, drželi.
 

August Sedláček

Dobytí hradu Pražského


Když Pánbůh dopustil na Čechy, že se zmocnil jejich země Měšek (Boleslav), kníže polský, utekl Oldřich Přemyslovec do Němec. Hledal tam pomoci u císaře, ale nejen že jí nenašel, nýbrž přišel do vězení. To se stalo tak, že Měšek poslal k císaři a sliboval mu zlato a stříbro, jestliže Oldřicha spoutá a uvrhne do vězení. Avšak po nějakém čase Oldřichovi pomohli Kristus pán a svatý Václav, že se z vězení dostal a zase do Čech se navrátil. Odebral se na hrad Dřevič, maje tu své věrné, a aby bez velkých bojů opanoval hrad Pražský, takto věc svou zařídil.
 
Vybral si z bojovníků svých jednoho věrného a nařídil mu, aby vejda do hradu Pražského v noci, zatroubil a nepřítele nepřipraveného vystrašil. Muž ten udělal to tak, jak kníže kázal. Nočního času, když bylo ticho největší, vystoupil na nejvyšší místo hradiště, kterému říkali Na žiží, zatroubil a hlasem jako lvovým zvolal: "Utíkají Polané zmámení, utíkají, udatní Čechové za nimi mužně pospíchají." V té chvíli obešel Polany strach a hrůza, zajisté z dopuštění božího a na přímluvu svatého Václava. Utíkali kvapně, jen aby unikli. Mnohý vyskočiv z lůžka v té suknici jen, jak ležel, sedl na koně neosedlaného, jiný ani se tím nemeškal, nýbrž zrovna se pustil do běhu. Vtom také Čechové podrazili most přes příkop, který byl na západní straně, takže utíkající padali do příkopu a zle se tam potloukli, jiní utíkajíce po opyši (od Černé brány dolů), v těsném východu se mačkali a bídně hynuli. Tak byli polekáni, jako by skály a hradby za nimi křičely. Sám Měšek jen s několika bojovníky ušel.
 
Když tedy Oldřich nazejtří do hradu vstoupil, Praha a s ní celá země byla zase v moci Přemyslovců.
 

August Sedláček

Oldřich a Božena


Oldřich kníže rád lovíval po lesích a daleko zajížděl. Když jednoho dne, vraceje se z lovu, skrze ves jednu jel, zastavil se na návsi, uzřev dívku kmetičnu, která prala bílé roušky u studánky. S velkým zalíbením hleděl na postavu její sličnou, bělost pleti a stydlivý mrav, a očima ji pozoruje od hlavy až k patě, pocítil v sobě dychtivost učiniti ji svou manželkou. Když pak maličko byl potrval, promluvil: "Medle, dobrá dívko, rci, čí jsi dcera a jak tobě říkají?" "Jsem Božena, dcera Křesynova," odpověděla dívka, studem se rdíc. Poněvadž úmyslů svých neodkládal, poslal z Prahy pro ni a dal se s ní oddati. I nebylo veselí, jako bývalo u bohatých nevěst, a po nevěstě nepřivezena skvostná roucha ani zboží nastřádané, avšak mladá kněžna darovala Oldřichovi a národu českému mnohem větší poklad, totiž syna Břetislava, mužného a chrabrého, kterýž ctnostmi dobrého pána překonal i otce i praděda.
 

August Sedláček

Horymír


Když panoval kníže Křesomysl, velice se povzneslo rýžování zlata. Knížeti vycházel z toho velký užitek a rýžovníkům a kovkopům také se práce jich lépe vyplácela než polní práce; proto také hrnuli se lidé k horám kopat stříbra a zlatého písku, zanedbávali pole osévati a z toho povstávaly hlad a nouze. Páni tedy sjeli se na knížecím dvoře a tu žádali knížete, aby kovkopům zapověděl zlata a stříbra hledati a poručil, aby raději pole osévali. Kníže jim dával za pravdu, dokud u něho byli, ale když odešli, žádost jejich dal v zapomenutí, poněvadž ten nedostatek chlebů nebyl osobě jeho na škodu.
 
Když tedy kníže přípovědi své nesplnil, páni velice byli tesklivi, zvláště Horymír, muž statečný a moudrý, který měl sídlo své pod Úsinami (Housinami) horami, ve vsi Neumětelích. Poněvadž on toho nejvíce byl příčinou, že se na kovkopy u knížete žalovalo, rozhněvali se tito na něho velice a radili se mezi sebou, kterak by se mu pomstili. Někteří chtěli jej zkrátka zabíti, jiní radili, aby zajmouce jej chléb mu do úst cpali, až by ho zadávili, aby se ho nasytil. Táhli tedy na jeho hrad. Když však Horymír spatřil to veliké množství kovkopů, které na něho přicházelo, vsedl rychle na koně svého, jemuž se říkalo Šemík, a ujel. Tedy kovkopové, zmocnivše se všeho hospodářství, ihned brahy neb stohy obilné rozmetali, snopy snesli na hromadu a spálili, a co bylo sutého obilí, to vše pobrali. Když pak odcházeli, porouhávali se ještě po Horymírovi, a někteří křičeli: "Když se hladu bál, ať jej má!"
 
Ale poněvadž každý rytíř se za křivdu mstívá, také tak Horymír učinil. V následující noci jezdil Horymír na Šemíku po celém Podbrdsku a noční duchové za ním. Tu pálili domy a boudy, tu váleli veliké kamení a hromady země do dolů a všechnu práci po léta konanou za jednu noc zmařili. Nejdivnější však bylo, že po tom po všem již časně ráno byl Horymír na Vyšehradě, knížeti službu konaje. Žádný by nebyl věděl, jak se to zmaření hor zběhlo, kdyby někteří kovkopové nebyli Horymíra na Šemíku viděli. I stalo se mezi kovkopy, kteří přišli o svou živnost, pobouření ještě silnější než dříve, a u velikém zástupu táhli na Vyšehrad, aby knížeti žalovali a jeho žádali, aby Horymíra hned zajal. S podivením ptal se kníže Horymíra tu přítomného, proč mu takovou škodu dělal, ale Horymír se vymlouval, že není možná, jak praví kovkopové, aby byl to vše za jednu noc vykonal a již ráno před knížetem stál a jemu sloužil. Marná řeč byla. Kovkopové svědčili proti němu, a kníže seznav, že je vinen, kázal mu hlavu stíti.
 
Tu prosil Horymír jedině, aby se ještě naposled mohl projeti na svém Šemíku. Kníže nebyl od toho, jen poručil, aby zavřeli brány, že by jim mohl bránou ujeti. Vyvedl si tedy Horymír Šemíka, vsedl naň, a zatočiv ho trochu, zavýskl si, takže kůň v tom několik skoků udělal. Podruhé zavýskl si Horymír a kůň udělal skok od brány ke bráně. Postavil se pak s ním před hradbu a zavýskl si potřetí řka: "Nuže, Šemíku, vzhůru!" Šemík jen odpověděl: "Pane, drž se!", a již udělal skok s hradeb přes celou Vltavu až na skálu, kde stojí kostel zlíchovský, a tu se kopyty zabodl, až šlepěje bylo viděti. Odtud seskočil na rovinu a již uháněl k Radotínu.
 
To vše ti, kteří byli na Vyšehradě, s udivením patřili a kníže již seznal, že bohové sami chrání Horymíra a že mu nesmí v ničem ubližovati. Šemík po své smrti pohřben byl v Neumětelích a na jeho hrob dán byl kámen, na němž byl nápis: "Již od dávných časů věřívalo se a věří, že zde Horymírův věrný kůň Šemík leží!"
 

August Sedláček

Blaník


Před dávnými dobami vpadl do dech zuřivý nepřítel pále a pleně. Češi utíkali před ním do lesů a hor, aby se tu skrývali, a kdyby bylo potřeba, z hradišť se bránili. Učinil tak i Zdeněk Zásmucký, sebrav drahně lidu, s nímž obsadil Blaník, a tu se ohradil náspy z kamení zdělanými. Marně na ně nepřítel hnal útokem, marně se pachtil po strmých bocích hory, i když tyto překonal, bránily mu hradby a chrabrost obležených. I vrátil se nepřítel s mocí ještě větší, a vystřídav všechny své bojovníky v kolikerých útocích, konečně obležené tak unavil, že podlehli. Všichni byli zbiti, pokud již nepadli v boji, a dobytek a poklady, kteréž tu chtěli uschrániti, dostaly se vítězům.
 
Když pak za nějaký čas přátelé padlých sem přišli, aby jim prokázali poslední čest, nemálo se divili, nevidouce ani mrtvol, ani koní. Žádný nevěděl, kam se poděli, až si to devátý den po jich záhubě lid okolní domyslil. Týž den totiž slyšeli vesničané okolní, jak od Blaníka koně řehtali a zbraň řinčela. Lekali se toho velice, poněvadž se báli, že to bude nový nepřítel, ale když hřmot trval pořád a z místa se nehnul, přiblížili se ze zvědavosti, a tu uviděli Zdeňka a jeho družinu, ani se baví sedáním. Dívali se na to s podivením, jehož ještě přibývalo, když stateční bojovníci v Blanici napájeli koně, a pak vsedše na ně, zase jeli do stráně. Jeli až ke skalám, které se před nimi otevřely a za nimi zase zavřely.
 
Rychle se rozšířila pověst o tom po Čechách a nezanikla proto, poněvadž každý rok v den dobytí Blaníka udatní bojovníci z hory vyšli, ve svých hrách se cvičili, a pak zase ke spánku uložili. Neb že spí, čekajíce s koňmi a zbraněmi, až jich vlast nejvíce bude potřebovati, v tom se všichni srovnávali. A až jednou vstanou k boji, zazelená se dub, vyschlý pramen vydá hojnost vody, nepřítel bude přemožen a v zemi bude dobře, jak dlouho před tím nebývalo.
 
Když rytíři blaničtí z hory vyjížděli, vždy se hora otevřela a nezavřela se, až se zase vrátili do hory. Před lety pastýř pásl ovce pod Blaníkem, a vida k večeru, že mu schází dobrý skopec, šel za ním do lesa, zdali by ho někde uviděl, až přišel ke skále otevřené. Myslil si, že by mohl býti skopec v té díře, a proto tam vlezl, ale za chvíli zavřela se za ním země, a celý rok lidé o něm nevěděli. Vypravoval, že když se za ním hora zavřela, přišel do velké vysoké síně, kde leželo mnoho bojovníků, jako by spali, při nich koňstvo též spící a zbraně všelijaké drahně. V tu chvíli obcházely ho také mrákoty, natáhl se, kde padl, a spal. Jak dlouho spal, nevěděl; ale jednou vzbudil jej jeden z rytířů řka: "Hle, tu nejudatnější synové českého národa, kteří jednou povstanou, až bude milá vlast v nebezpečí, a nepřátele zahubí. Jdiž nyní domů a vypravuj, co jsi tu viděl a zkusil." Pastýř ani nechtěl věřiti, že celý rok prospal v Blaníku.
 
Asi roku 1826 neb 1827 jel rytíř Putzlacher, krajský komisař, do Mladé Vožice. Jsa povahy laskavé a rád povídaje, vypravoval svému myslivci vše, co věděl o Blaníku, pod nímž právě jeli, a o rytířích tam spících. Myslivec to vše vyslechl, a pak dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli zdvihl se prach, zadupala kopyta koňská a zařinčelo železo, a ustrnuti viděli za samým kočárem obrněné jezdce, šedivé, bradaté a vše s meči obnaženými a tváří hrozivou. Kočí práskl do koní a ujížděl, co mohl, ale rytíři přece pořád za vozem. Krajskému komisaři nebylo volno, ale měl dobré svědomí, protože myslivce byl napomínal, myslivec však zůstal bez sebe až do Vožice. Když rytíři dávno již byli za kočárem zůstali a na Blaník se navrátili, přijeli do Vožice, kde hned myslivcovi žilou pustili a po velkém namáhání teprve jej vzkřísili.
 

August Sedláček

Homole


U Dušník za Bílou horou je pahrbek řečený Homole, na němž stojí kostel svatého Jiřího, božího bojovníka a ochránce všech udatných mužů. Ale vždycky ta homole tu nebývala, nýbrž byl čas, kdy tu byla úplná rovina. Tehda tu panoval mocný pán, který své poddané utiskoval. Za to zdvihli se proti němu, jali ho a takto ho pokutovali: Do země vražen hrubý kůl, k němu přivázán pán i s koněm, an na něm seděl, a každý z poddaných byl povinen nabrati do klobouku země, a jí okolo kolu nasypati, až by kůl s koněm i s pánem byl pokryt zemí.
 
Jak si řekli, tak udělali. Pán mužně patřil na zemi přibývající, pokud jen koně zakrývala; když však mu sahala pod bradu, vzdychl si, že mu opustiti svit sluníčka, zelený háj s jeho rozkoší i se vším, co ho na světě těšilo, a bolestnou smrtí zemříti. Trapitelé jeho nepřestávali nositi, až byl vysokým rovem zakryt. Od té doby tu stála Homole, velká a strašná mohyla. Duch umořeného pána neměl pod zemí pokoje, nemohl tak tiše odpočívati jako člověk s dobrým svědomím, jehož jeho milí s pláčem v zemi uložili; sténal a vzdychal a kůň jeho bolestně řehtal, ale každý toho neslyšel. Slyšel tak jen ten, kdo třikráte běžel okolo Homole nepovzdechnuv si; a k tomu se za naší doby málokdo má, a proto také jen padesátý člověk to sténání slyší.
 

August Sedláček

Svatý Ivan


Blahoslavený Ivan narodil se v Uhrách a pocházel z příbuzenstva svatého Štěpána. Ačkoliv tedy dosíci mohl cti a hodností, přece těmi a takovými věcmi světskými opovrhl a ustanovil se na tom, že o samotě bude jedině Bohu sloužiti. I ušel z domova a dlouho přebýval na nějaké poušti. Mezitím ho bratři jeho dlouho, ač marně hledali. Konečně desátého roku šli tou pouští lidé a poznavše ho předstoupili před knížata, bratry jeho, řkouce: "Ubírajíce se tou a tou pouští, našli jsme nějakého člověka a nevíme, kdo je a co je; avšak že jsme slyšeli, že takového člověka hledáte, vám to poslušně oznamujeme."
 
Tedy se knížata s těmi sedláky na cestu vydali, aby zvěděli, je-li ten cizí člověk jejich bratr, anebo není. Tu když se blížili a svatý Ivan se domníval, že by to mohli býti bratři jeho, prosil vroucně Boha, aby smysly jich pomátl, aby ho nepoznali. I stal se zázrak takový, že bratři jeho, vidouce ho a mluvíce s ním, přece ho nepoznali, nýbrž majíce ho za cizího člověka, obdarovali jej almužnou jako neznámého a odešli. Ale poněvadž se svatý Ivan přece bál, že by jej mohli jednou poznati, utekl ještě té noci z poušti a bral se k severozápadu, hodně daleko od Uher.
 
Země česká byla té doby mnohem většími lesy pokryta nežli nyní, ale přece i do největšího lesa přišel někdy nějaký smělý lovec anebo brtvář, slídě po brtích divokých včel, anebo smolař, který ostruhoval smůlu. Proto se svatému Ivanovi mnohé místo líbilo a zase nelíbilo. Naposled přišel k řece Loděnici, a její údolí se mu velice líbilo; proto šel po vodě, a čím dále šel, tím více se prodíral skrze houští, až přišel na místo velmi vysoké a strmé skály, kde byla jeskyně tak příhodná, že se tu mohl uchrániti i deště i sněhu, a pramen čisté vody tu prýštil jako křišťál. Nesmírně se mu to místo zalíbilo a se vším byl spokojen; to jediné mu bylo proti mysli, že zlí duchové tu povykovali a jeho v modlitbách znepokojovali. Avšak i tu si věděl rady. Upletl si pomlázky z ostružin na ně a těch se duchové báli, dokud svatý je mrskal, ale když se utišil, zase ho znepokojovali.
 
Tedy si usmyslil, že i odtud půjde. Vylezl nad skály na pláň a šel hledat jiného místa, ale na cestě potkal se s ním svatý Jan Křtitel a vrátil ho. Pán Bůh totiž vida, jaké obtíže má svatý Ivan se zlými duchy, poslal mu po svatém Janu kříž, aby měl jistou a bezpečnou zbraň. Svatý tedy jsa posilněn důvěrou v pomoc boží, navrátil se opět do jeskyně, a poněvadž pořád kříž v ruce držel, zlí duchové nic mu nemohli dělati a stranili se ho. Nerad to viděl kníže ďáblů, a vzav na se podobu hrozného lva, jemuž z tlamy sršel oheň, hroznými řečmi svatému lál, a spustiv naň sršící oheň, usiloval o to, aby Ivana potřel. Ale svatý Ivan, maje pevnou důvěru v divotvorné znamení, kteréž držel v ruce, vrazil kříž do tlamy jeho tak rychle, že satan hleděl, aby co nejrychleji unikl. Kam vrazil, tam vrazil, a tak měl naspěch, že prorazil skálu, a ta díra se již nikdy nezacelila. Od té doby svatý Ivan měl pokoj a pokorně sloužil Bohu až do smrti.
 
Svatý Ivan byl poustevníkem v pravém toho smyslu. Ačkoliv byla tehda u klášterníků a poustevníků střídmost a skromnost v jídle taková, že by se jí nynější člověk slušně podivil, přece aspoň chleba se do sytosti najedli; ale svatý Ivan ani toho neměl, neb nemaje s žádným člověkem co činiti, také od žádného nedostával chleba, než jedl kořínky. A tak byl potom tak zeslaben, že ledva státi mohl. V tu chvíli slitoval se nad ním Bůh ze všech nejmilosrdnější a poslal mu laň, aby ji každý den dojil. A tak zase pookřál; když se mu událo spatřiti nejvyššího pána té země.
 
Nábožný kníže Bořivoj dlel tehda se svatou Lidmilou, manželkou svou, na hradě Tetíně a v rozsáhlých lesích bavil se myslivostí. Ač bylo zvěři dosti, přece nebylo tak snadno dostati jelena, poněvadž nebylo střelného prachu, nýbrž kdo jej chtěl míti, musil jej uštvati. A tak se stalo, že když jednou lovci jelena slídili, oznámili to knížeti a ten, posadiv se na koně a vzav psy, hnal se za ním až k tomu místu, kde se pásla laň dotčená. Tu však psi, nechavše jelena, hnali se za laní až k řece Loděnici, a tu laň, jsouc již unavena, skočila do vody a stanouc tu chladila se; neb viděla, že se psům stojícím na břehu a štěkajícím nechce do vody. Mezitím byl i kníže Bořivoj sám pátý v dychtivosti k Loděnici pospíchal a přišel na skálu, pod níž dole psi štěkali. Tu se rozhlížel, jak by se po strmé, kamenité a zarostlé stráni dostal dolů, až se mu to přece s pomocí těch čtyř lovců, kteří ho provázeli, podařilo. Sešed pak k řece a vida laň ve vodě, rozkázal, aby mu dali luk, a střeliv z něho na laň, ponoukal psy, aby se hnali za ní, a když laň běžela a psi za ní, pustil se kníže také za nimi, a tak v tom štvaní dostali se zakrátko k tomu místu, kde svatý Ivan přebýval.
 
První přiběhla laň a lehla hned k nohám svatého, jenž vida ránu její, vyňal střelu a požehnal ránu, že se hned zahojila. Po lani přiběhli psi, ale nedoběhli a zastavili se ze strachu kus daleko, co by kamenem dohodil. Poslední přijel kníže, poněvadž obtíže drsné cesty nejdéle překonával, ale vida, že psi stojí a štěkají a zvěř nepronásledují, ssedl s koně, a dav jej držeti průvodcům, šel dále. Udiven se zastavil před jeskyní, a co tu viděl, ještě nespatřil ve svém živobytí. Před ním totiž stál muž zarostlý tak, že vlasy s bradou splývaly v dlouhé jeřabaté chlupatině a u nohou jeho ležela laňka všecka blažená, že je pod ochranou a může si oddechnouti. I poznal hned vznešený pán, že tento muž jen Bohu slouží, pohrdaje vším světským, a proto se ho ptal: "Žádám tě, muži bohabojný, abys řekl, kdo jsi a odkud jsi?" Tu odpověděl Ivan: "Na dvojí věc se tážeš, předně kdo jsem, a tu ti pravím, že jsem kníže tak jako ty, poněvadž jsem rodu královského. A poněvadž se mně ptáš, odkud jsem, i to ti povím, totiž že jsem Uher a z Uher sem přišel."
 
I ptal se Bořivoj, má-li chleba, a když zvěděl, že nemá, ještě více se divil sprostnosti tohoto muže a ptal se, čím je živ. Odpověděl, že z opatření božího živ byl mlékem této laňky, ale nyní, když je uštvána a raněna, že neví, čím se nasytí. Tu mrzelo Bořivoje velmi, že chudému vzal to poslední, co měl, a proto Ivana snažně prosil, aby pojda s ním, přebýval někde u Tetína o samotě, ovšem že jej chtěl opatřovati jídlem a pitím. Když potom viděl, že se Ivan prosbami pohnouti nedá, a již odcházel, zastavil ho ještě svatý Ivan a pravil: "Neodcházej, jasný pane, dokud mi neslíbíš svou čest a věru, že již ke mně nepřijdeš a také nikomu mne nevyzradíš." A když kníže přiřekl tak se zachovati, ještě toto Ivan dodal: "A toto ti vzkazuje Hospodin skrze svatého Jana Křtitele, jenž mně vůli jeho projevil, abys po mé smrti na tomto místě Pánu Bohu k zalíbení postavil církvici ke cti svaté Maří a svatého Kříže a svatého Jana Křtitele." Kníže tak slíbil učiniti, a když jel domů, již neměl pomyšlení na lov, nýbrž stále vzdychaje jen myslil ustavičně na svou dnešní příhodu.
 
Když přijel na Tetín a seděl se svatou Lidmilou, manželkou svou, za stolem, nechutnalo mu jísti a stále jen myslil na svatého Ivana. Vidouc kněžna, že Bořivojovi něco je, starostlivě se vyptávala, co má na srdci, že pořáde jen přemýšlí a nic nejí. A poněvadž laskavými slovy pořáde do něho mluvila, kníže konečně se dal obměkčiti, a zapomněv na svou přípověď, vypravoval kněžně, kterak se hnal za laňkou, až přišel do skalnatého údolí, a tu že spatřil muže pobožného a skromného, jakého jakživ neviděl, na něj že nemůže zapomenouti a po něm že srdce jeho touží. Uslyševši tu řeč, Lidmila rozplakala se velkou touhou po zbožném muži a úpěnlivě žádala na manželu, aby jí k němu dovolil dojíti. Ale kníže, pamětliv jsa své přípovědi, nechtěl tak učiniti, než vida kněžnu spanilou a líbeznou, ana ho prosila neustávajíc, takže by kámen byla obměkčila, přece svolil. I vybral si z těch čtyř lovců nejvěrnějšího a nejoddanějšího a rozkázal, aby dovedl kněžnu na to místo, kam byli pronásledovali laň.
 
Když tedy kněžna k jeskyni přišla a svou líbeznou tvář Ivanovi ukázala, tento zarazil se, vida cizího člověka, a hned se od ní odvrátil, jako by ji nechtěl viděti. Ale kněžna, nic se nehoršíc pro to, přistoupila k němu a pokorně jej oslovila řkouc: "Dobrý otče, nebuď zlé mysli, že jsem tě ponavštívila. Nečiním tak ze zvědavosti, nýbrž chci se potěšiti tvou sladkou řečí ke chvále boží a blahu své duše." I vida svatý Ivan, že mluví k němu paní pobožná a pokorná, rozmlouval s ní přívětivě, a tu mluvě o spasení duše a povinnostech k Pánu Bohu a zase se zalíbením poslouchaje na otázky její, potěšil ji velice. Kněžna jen litovala, že to byla první a poslední rozmluva; neb Ivan nechtěl, aby ho podruhé navštívila. I bylo jí to žalostné, že nemá již viděti muže bohumilého a pobožného, i pravila k němu: "Žel Bohu, že nechceš připustiti, abych tě navštěvovala, ale pro tu velkou lásku, kterou máš k Ježíši Kristu a k jeho svaté rodičce, prosím tě, abys mne neopouštěl a někdy ke mně přišel na hrad Tetín."
 
I zamlčel se svatý. Chtěl a nechtěl, ale konečně bohabojné kněžně slíbil po vůli učiniti. Bylo mu přece milejší choditi na Tetín, než aby někdo chodil k němu. Jednou byl na Tetíně, a když se pak vědělo, že chce sám a sám býti, nikdo ho neobtěžoval. Když pak měl zemříti nábožný muž a naříkal hořce, že má zemříti bez poslední útěchy, anděl Páně zjevil se svaté Lidmile a zpravil ji o těžkostech, které na svatého muže přicházejí. Podle rozkázání božího svatá Lidmila poslala ihned kněze Pavla s tělem Páně a člověka s motykou a lopatou, aby vykopal hrob. A když došli jeskyně, tu Ivan již k smrti pracoval, přece však občerstviv se řízením božím, rozmlouval s knězem Pavlem, kterýž mu pak po zpovědi podal tělo Páně a pomazal ho svatým olejem.
 
Když pak svatý Ivan duši svou Pánu Bohu odevzdal, tu na tom místě byl pochován. Bořivoj potom zasvětil jeskyni, kde bydlíval, učiniv z ní církvici svatému Janu Křtiteli.
 

August Sedláček

Svatý Ivan u Hodyně


V kostele svatého Jana Křtitele na Skále v jeskyni, kde svatý Ivan byl pochován, ležel kámen se skvrnami rudými jakoby od zaschlé krve. O tomto kameni si staří zbožní Čechové vypravovali tuto pověst:
 
Svatý Ivan byl u veliké lásce u knížete Bořivoje a kněžny Lidmily, kteří bydleli na hradě tetínském, když on přebýval v lesích u Dobříše. Na prosebnou žádost kněžninu vydal se jednou svatý Ivan, aby ji navštívil; ale když vyšel, zase si smyslil, že by na obyčejné cestě potkával lidi. Proto bral se cestou křivolakou po dolech a houštích, takže si jen cestu prodlužoval. A tak se unavil velice tou cestou, že se téhož dne nemohl vrátiti domů, nýbrž zůstal přes noc na Tetíně. Ale tu nikdo k němu nesměl, leč jen kníže a kněžna, kteří s ním nábožně rozmlouvali. Nazejtří, jakmile se rozednívalo, zase vracel se k obydlí svému a přišel ke dvěma vesnicím, blízko sebe stojícím, z nichž jedna se nazývala Hodyně a druhá Svinary. A když docházel Hodyně, usedl z velikého umdlení na kámen pod planou hruškou; ale ač byl ten kámen tvrdý a hrbolatý, přece pod ním změkl, aby se mu dobře sedělo.
 
Bylo to blízko kobylího pole, na němž pasáci kobyly, klisny a hříbata pásli. Vidouce cizího člověka, přiblížili se k němu, a spatřivše tvář vráskovitou, hrubě zarostlou, domnívali se, že vidí lesního muže; proto se ušklebovali na něho a posmívali se mu, až i jeden výrostek kamenem po něm hodil a ho okrvavil. Tu několik kapek krve přišlo na ten kámen a tak s ním srostly, že jich žádný déšť nesmyl.
 
Když pak náhodou šel tudy hospodář jeden z Hodyně a viděl, že se pasáci unavenému poutníku posmívají, přiskočil a spráskal je bičem tak, že je hned všechna rozjívenost přešla. A maje slitování s ubohým mužem, jenž byl umdlen a zlobou lidskou zarmoucen, přistoupil k němu, a učiniv obvyklé pozdravení, otázal se: "Medle, poutníče, rci, odkud jsi přišel a kam se ubíráš?" I řekl svatý: "Jdu z boží služby a půjdu, kam mne jeho svatá vůle povede." I seznal hospodář, že to není obyčejný chodec, a proto pravil: "Ej, poutníče, seznávám, že jsi unaven a lačen; nuže vejdi pod střechu domu mého, abys pojedl a tělu poshověl." Ale svatý nechtěl, a upřímný hospodář zase ho nutil a nutil, takže nepřicházeli k žádnému konci. Tu pravil konečně svatý Ivan: "Vida, že jsi upřímný muž a se mnou máš slitování, prosím tě, půjč mi probůh koníka, a já ti svou čest a víru připovídám, že jej ještě dnes budeš míti."
 
Tehda když někdo probůh prosil, málokdo ho oslyšel, a když někdo slíbil čest a víru, držel to tak, jako by nyní pět úpisků napsal. Proto sedlák se nic nerozpakoval půjčiti svého koníčka, ano měl radost, že se muži bohabojnému zavděčí. Tedy koníka přivedl a svatému ještě naň pomohl, neb tehda všechno na koni jezdilo, buď pán, buď kněz, aneb sedlák, a na vozíku vozili jen ženské. A tak se oba rozešli.
 
Sedlák vrátil se domů, věda jistě, že ještě dnes uvidí svého koně, a Ivan, poděkovav za dobrou vůli, klusal k Baštinám lesům. A když ho koník nejobtížnější cestou do vrchu donesl až na hřebeny a svatý Ivan poznal, že již nemá daleko ke svému obydlí, ssedl s koně a takto mu pravil: "Ty němá tváři, ve jménu Boha, který nás všechny stvořil a všechny obživuje, slyš tento můj rozkaz: Domů se navrátíš! Jdi, klusej, pospíchej!" A když to dořekl a kůň se obrátil, tu údy jeho se natahovaly, plece a hrudí mohutnělo, a byl z něho komoň, že by jej každý zemský pán rád byl vzal. A tak přišel do Hodyně do dvorce k tomu hospodáři, sotvaže mohl vrátky projíti, a jak poklusával po dvoře, bylo to, jako by byl kníže přijel. Hospodyně jsouc podle pohlaví svého zvídavější než muž, první vyběhla ze stavení, a vrátivši se volala na muže řkouc: "Ej, hospodáři, běhá nějaký velký kůň po našem dvoře. Snad shodil svého pána a zaběhl k nám." I vyběhl také sedlák ze stavení, viděl cizího koně osedlaného, a když ho vzal za uzdu, poznal sedlo, uzdu, udidlo a všecko koňské nádobí, že to jsou jeho věci. I nemohl si to všechno ve svém rozumu srovnati, až když se na to prospal. A poněvadž Pán Bůh také rozum toho osvítil, kterého milostí obdařil, sedlák poznal ráno, jak věc vpravdě byla, totiž že Pán Bůh mu dal, odplatu za jeho dobrý skutek.
 
Prodal dobře koně a peníze dal do svého statku, a poněvadž byl pracovitý muž, vynesly mu stonásobný užitek.
 

August Sedláček

Dělení růží


V Krumlově a v Jindřichově Hradci jsou staré obrazy, na nichž se spatřuje starý pán, an dělí své syny, dávaje každému erb a jinému jiný a přece stejný, a jak synové s družstvem svým vesele se rozjíždějí ke svým sídlům. Ten starý pán nazýval se Vítek z Prčice a z daru božího vládl hojnými statky pozemskými jakožto kmet a pán zemský. Maje syny vzrostlé, ještě za živobytí svého je podělil díly otcovskými a bratrskými a každému z nich odkázal růži, svoje znamení erbovní, ale v rozličných barvách, aby se potomci jejich, ač jednoho rodu, lišili. Nejstaršímu Jindřichovi dal modrý štít a zlatou růži, druhému Vilémovi stříbrnou na červeném štítě, třetímu Smilovi modrou v zlatě, čtvrtého jménem Voka při růži červené a bílém štítě zanechav. Pátý syn Sezima sice nebyl z téhož manželství pošlý, ale že ho otec miloval a zkracovati nechtěl, dostal také růži, avšak černou.
 
Podle štítů dal synům rozličná panství: prvnímu novodomské neb hradecké, druhému landštejnské a třeboňské, třetímu strážské a bystřické, čtvrtému rožmberské a krumlovské a pátému ústecké. Tudíž paterý rod s paterými růžemi původ svůj vzal; avšak Ústečtí před několika sty lety sešli, a páni strážští, opanovavše Ústí, také Ústeckými se jmenovali.
 

August Sedláček

Odpustky za pití vína


Staří Čechové nejen dobře uměli bojovati, ale i kvasiti, když se někde sesedli, a tu takové posedění nemělo tak hned konce. Druh druhu připíjel půlku, a ten, kterýž tak byl poctěn, druhou polovici dopíjel. Chyba však bylo, že ty kvasy tak dlouho trvávaly, až se podnítily zlé žádosti, a že nezřídka slovo neb dvě bývala příčinou, proč došlo ke svárům a půtkám. Druhdy některý byl zmrzačen, druhdy jiný byl proboden, že v krátkém čase zemřel.
 
Litoval té věci nábožný pan Oldřich z Hradce, jenž byl královským číšníkem a podkomořím. Kdykoliv tedy páni u něho bývali na přátelském posedění a již poslední jídlo, totiž mísa hrachu, přinesena byla, vstal hostitel, a vzav koflík červeného vína, připil sousedu svému řka, aby pamětliv byl velikého utrpení Pána Ježíše; soused vzav dopil, číšník nalil, opět se připilo sousedu, a tak se věc vedla dále celým kolem, až zase došlo na hospodáře. Ten pak vstal, a již se víno nenalévalo.
 
To se mnohým pánům zalíbilo, a hned toho příkladu následovali, a duchovenstvo také bylo rádo, že starý nešvar se stavuje. Aby pak nadobro přestal, Oldřich toho objednal při papeži Urbanovi IV., že dal každému Čechu, který by hrách pojedl a červeným vínem zapil, odpustky čtyřiceti dní. Češi tomu byli rádi, avšak okolní národy jim záviděly, že snadným způsobem a koflík vína držíce, docházejí takové milosti, pro kterou jiní křesané podstupují perné pokání.
 

August Sedláček

Založení kláštera svaté Dobrotivé


Na hradě Valdeku u Hořovic bydlíval Oldřich Zajíc, pán ač rekovný, přece mysli nábožné. Když jednou na loži svém ležel a skoro denice z hory vyšla, zdálo se mu, že stojí před ním dva mužové postavy spanilé, a takto dí k němu: "Ej, pane Oldřiše, povstaň z lože svého, a připravě se v oděv, pojď za námi." I poslechl jich, vstal a šel. Když vyšel za bránu, vál lehký letní vítr, který obalil údy jeho sladkým pocitem pokoje, i bylo mu, jako by ho vítr nesl a zanesl, až se octl v dole hlubokém černého lesa, a ti muži, kteří se mu zjevili, stáli tu také. Vtom se objevila panna postavy tak sličné, že se Oldřich nemohl kráse její dosti vynadiviti. I ptali se ho muži: "Medle, pane Oldřiše, vidíš-li tu jasnou děvici?" Odpověděl pán: "Vidím, ale nevím, kdo je." "To je svatá Maří, rodička boží," odpověděli, "kterou ty ve svých modlitbách vzýváš, aby se za tebe ke svému milému synu přimlouvala."
 
Tu padl zbožný pán na kolena, a když mu rodička boží nakázala, aby v tomto místě klášter postavil, tu svatá děvice i muži z očí jeho zmizeli. I učiniv Pánu Bohu poděkování, vstal se země a dal se cestou k Valdeku. Když přišel k příkopu, zavolal na vrátného, aby spustil most. I divil se vrátný velice řka: "Milý pane, kudy jsi z hradu vyšel? Však jsi v noci byl doma a já jsem tebe z hradu nevypouštěl." Načež on: "Boží vůle!"
 
Ihned po této události dal si osedlati koně, a vsed na něj, ujížděl do Prahy ke králi Přemyslovi, jemuž své vidění vypravoval, a to při něm vyprosil, aby mohl vyzdvihnouti klášter pro bosáky řádu svatého Augustina. I pochválil jej král i biskup velice, a když klášter roku 1263 na jaře na místě Ostrov řečeném založen, posvěcen je svaté Maří, panně dobrotivé, a od ostatků svaté Dobrotivé sem přenesených dostal své jméno.
 

August Sedláček

Opatovický poklad


Klášter v Opatovicích byl za starých dob snad nejbohatším klášterem, poněvadž k němu patřilo velké panství a leželo ve výborném kraji a zčásti v Zlatém poli. Opatové proto nespotřebovali hojných důchodů, nýbrž kupovali z přebývajících peněz zlaté věci a nářadí aneb schovávali kusy zlata a stříbra, též peníze, kdyby měly přijíti zlé časy. Povídalo se proto mnoho o pokladu opatovickém, ale nic důvodného se nevědělo. Také císař Karel svaté a blahé paměti se o něm dověděl,, když přišel do Hradce Králové. Chtěje zvěděti pravdu, pojal s sebou jen dva pány, a poručiv jim, aby ho žádný císařem nenazýval, ani jej, že je císař, vyzrazoval, zajel do kláštera. Přijev pozdravil opata zdvořilou řečí a opat jej také - sice nevěda, kdo by byl - vlídně přivítal, poněvadž z dvorné řeči soudil, že je ode dvora. Také jej pozval k obědu a ctil jej všelikým způsobem.
 
Po obědě, když se pomodlili modlitbu Chvalte pána všichni národové, císař žádal opata, aby vezma nejstarší dva bratry, ukázal mu vnitřní okrasu kostela. Když pak do něho vešli, Karel řekl k opatovi: "Kněže opate důstojný, jakož jsi žádostiv byl věděti mé jméno, i oznamuji před těmito otci, svými věrnými milými a tvými bratřími, že jsem já Karel, císař a pán váš milostivý." Učiniv poklonu, odpověděl opat: "O nejjasnější císaři a pane náš nejmilostivější! Zdaliž já Tvé jasné osoby neznám? Ale nevěřil jsem sobě proto, že jsem při Tvé milosti žádných obzvláštních služebníků neviděl." I otázal se ho císař řka: "Otče, tito-li jsou nejstarší bratři a tajných věcí v klášteře nejvíce povědomi?" "Ti jsou," vece opat. I řekl k nim císař: "Milí otcové, již vám nyní na božím místě oznamujeme příčinu příjezdu svého do tohoto kláštera. Zpráva nás došla z domnění lidského, že byste při tomto klášteře měli velký poklad na zlatě a stříbře; je-li tomu tak, věříme vám, že toho před námi jakožto před pánem svým a ochráncem tohoto kláštera nezatajíte, a my vám svou císařskou a královskou věrou připovídáme, že vám z toho nic vzíti nechceme ani skrze sebe, ani skrze koho jiného, toliko ten tak velký poklad žádostivi jsme uviděti."
 
I odpověděl opat: "Pane náš nejmilostivější, Tvá Milost račiž věděti, že je bratří našich v tomto klášteře pětapadesát, z nichž žádný o tom pokladu neví, leč já i tito dva bratři o něm vědomost máme. A kdyby mne Pán Bůh neuchoval, aneb kterého z bratří těchto, teprv jinému se to místo oznámí. A proto větší počet o něm vědomosti nemá než tři osoby, totiž opat a nejstarší dva bratři; my však, pane, těžkými závazky zavázáni jsme, že ho žádnému ani slovem, ani jakýmkoliv znamením vyjeviti nesmíme." I řekl císař: "Připusťte nás čtvrtého k té víře, chceme též závazek učiniti, jako jste vy učinili, a toho pokladu nikdy žádnému nevyjevíme, a my dosti budeme míti na tom, když jej uzříme." I řekl konečně opat: "Nejjasnější pane, Tvá Milost je tu pánem, poněvadž vše, co tu máme, je Tvé Milosti, a my jsme komora Tvé Milosti, a cokoliv Tvá Milost žádá, je nám rozkazem."
 
I vzavše ze zákřiští dvě veliké voskové svíce, kráčeli podle císaře do velikého sklepa cihlami dlážděného, a rozsvítivše tu svíce, vyzdvihli několik dlaždiček a díru do hlubokého sklepa otevřeli. Pod touž díru lezli, a císař za nimi. I vedli jej jakousi chodbou daleko až k železným dveřím, ty pak otevřevše; ukázali mu sklep veliký, plný kruhů stříbra litého. Odtud jej vedli do sklípku a ukázali kruhů zlata veliké množství. Do třetího místa jej vedouce, ukázali mu kříže a pacifikály stříbrné a zlaté, perlami a drahým kamením ozdobené, a všelijaké přeskvostné klenoty jako bez počtu.
 
I řekl opat k císaři: "Pane náš nejmilostivější, tyto poklady Tvé Milosti a kameny Tvé Milosti jsou a Tvé Milosti a budoucím potomkům Tvé Milosti se chovají; pročež račiž sobě z nich vzíti, což se koliv líbí." Nábožný císař odpověděl: "Toho bohdá nebude, abychom měli co bráti z pokladů kostelních." I slyšev toto opat, vzal jeden krásný prsten, v němž byl veliký a nad víru lidskou drahý diamant, a jej císaři na památku s velikou uctivostí dal; císař jej pak dvorně a vděčně přijal.
 
Potom jej zase do kostela šťastně vyvedli a s velikou uctivostí až ke bráně klášterské provodili. Císař nikomu té věci nezjevil, než před svou smrtí některým svým tajným radám o tom pokladu zprávu učinil a také jim prsten ukázal.
 

August Sedláček

Litoměřický sloup


Při kostele svatého Michala v Litoměřicích býval kamenný sloup na způsob božích muk; na jeho podstavci spatřoval se slepec se psem, na vrchu byl kříž a hlavice ozdobena bývala psími hlavami. O příčině toho se vypravovalo:
 
Když král Václav dvorem byl na Karlštejně, tu stál před bránou, jakož vede k císařskému paláci, slepý Beneš čekaje, až bude k obveselení dvoru zavolán; v koutku u něho seděl velký pes, který ho obyčejně vodíval. Kvečeru přišel kníže brunšvický s komorníkem svým, kterýž se slepému posmíval a jej všelijak tupil; když však i na něho sáhl, pes vyskočil a trhal poctivice jeho tak velice, že brzo z nich cáry visely a cety lítaly. Když pes hejska zahnal, slepec spustil píseň o věrnosti, kteráž lidi mine a u psů se uhošťuje. Když dozpíval, slyšel vedle sebe známý hlas králův: "Dobře jsi zpíval! Ej, Hynku, doveď slepého Beneše do dvořanské světnice a dej mu jísti a píti, ale nezapomeň na psa." Když večer knížata s králem seděla, rozkázal král zavolati Beneše, aby jej obveselil písní o věrnosti, která se mu tak velice líbila. Kníže brunšvický sice se mračil, poněvadž mu komorník žaloval, co se stalo, ale král mu to vymlouval, že sám viděl z okna, kterak slepec nikomu nic nedělal a komorník zbytečně ho týral. S tím se kníže spokojil. Bylť pak komorník tento člověk zlý, který byl dávno od Hildesheimských podplacen, aby pána svého otrávil, a právě tohoto dne své ohavné předsevzetí chtěl provésti.
 
Právě byl knížeti přinesl víno k poslednímu napití, když ještě Beneš mu zazpíval před dveřmi zastaveníčko. Knížeti se tak zalíbilo, že vstal a ten koflík vína mu dal, aby jej vypil. I chtěl jej slepec vzíti, ale že zrovna pes, vida knížete, vstal a do něho strčil, víno se rozlilo. I přičuchával pes k rozlitému vínu, čuchal dlouho, lízal, za chvilku se svíjel a na místě zcepeněl. Kníže na to vše s podivením patřil a bedlivě po tom dal pátrati, odkud víno bylo a kdo mu je přinesl. A poněvadž se dokázalo, že komorník tam jedu natrousil, byl dán do vězení a potom popraven. Slepce vzal kníže s sebou, chtěje mu dáti dobré zaopatření do smrti; když pak přijeli do Litoměřic, roznemohl se slepec a zemřel. Na památku dal kníže postaviti dotčený sloup.
 

August Sedláček

Šlojíř


Za císaře Karla žil v Praze Johlin Rotlev, bohatý měštěnín. Měl domy, zahrady a vinice, ale pustiv se do dolování, zakopal v něm všechno své jmění, takže dům za domem a kus za kusem uchvátili věřitelé. Když mu již bylo tak zle, že měl jíti do podruží, ponoukal ho duch podnikavosti, aby to zkusil ještě v Jílovém, ale odkud na to vzíti peníze, to mu jeho duch neuměl pověděti. Když si tím jednou dlouho a marně hlavu lámal, přišla k němu manželka jeho, též bohatého měštěnína dcera, a vidouc jej ustaraného a zamyšleného, ptala se, nač myslí. Nezatajil zármutek srdce svého, a šlechetná manželka hned věděla radu. Šla do komory, kdež byl uschován přeskvostný její závoj neb šlojíř, jediná drahocennost, kterou si po tu dobu zachovala. A oběť ta z manželské lásky učiněná vynesla hojně ovoce. Rotlev přišel na zlatou žílu, která mu tři sta tisíc zlatých uherských vynesla.
 
Nyní měl zase zboží pozemská, tvrze s dvory, vesnice, domy, zahrady a vinice. Z největšího jeho domu byla pak později kolej Karlova. Důl Rotlevův potom vždy jmenován byl Šlojířem.
 

August Sedláček

Svatba na Karlštejně


Když Pražané a jejich spolubojovníci před Karlštejnem leželi a již dlouho ho dobývali, pomalu obleženým strava a vaření docházely. Když se blížil hod svatého Václava, dědice českého, tu obléhající žádali za příměří, aby okvasili pražské posvícení. A poněvadž obležení k tomu ochotni byli, pozvali Pražané z nich některé na hody, a tu spolu slavně hodovali. Při tom se obležení chlubili, jakou mají velikou hojnost pokrmů, jako chleba, masa, ptáků, zvěřiny nové a ryb živých, a že by se více než tři léta tu mohli brániti. Tu někteří z obléhajících, davše tomu víru, ztěžovali si tu zůstati, i byla proto ve vojsku veliká různice. Ti, kteří řeči obležených věřili, pravili, že nic jináče není, než že ze zámku mají tajný průchod, kterým se jim ty věci dodávají, a že tu déle nezůstanou až do svatého Martina, a pak dobývej jich, kdo chce.
 
V ten den pak před ochtábem Všech svatých obležení žádali za slyšení, a když jim dáno bylo, prosili, aby mezi stranami učiněno bylo stání, poněvadž nazejtří mají na zámku svatbu a takové chvalitebné předsevzetí chtějí okvasiti. Druhého dne tedy slyšeti bylo housti, pískati a bubnovati, ač nikdo netancoval, protože nebylo ani ženicha, ani nevěsty, a ti domnělí hodokvasové chodili po zámku hladoví. Obléhající, slyšíce ten hluk na zámku, reptali mezi sebou pravíce: "Oni jsou tam veselí, jedí a pijí, a my zde zimu trpíme a řemesla svá opouštíme; protož jich déle dobývati nebudeme, neboť nic nedobudeme aniž vyležíme, poněvadž v zámku hladu nemají."
 
Mezitím zabili obležení kozla, poslední zvíře, které ještě na dvoře běhalo, stáhli jej, rozčtvrtili a tu jednu zadní čtvrt okrvavenou posypali srstí srní, kterou vytáhli z podkladu pod sedlem. Tu pak dali poslu, aby ji nesl nejvyššímu obléhajících Janovi Hedvikovi, a nakázali mu také, co má mluviti. Když posel přišel do ležení, takto mluvil: "Pane hejtmane nejvyšší vojska tohoto! Pan hejtman královský a vladykové, panoši a zemané s ním obležení velice vám k příměří děkují, poněvadž jste je podle svého přiřčení ctně zachovali a tak k tomu pomohli, aby svatba a hodování dobře se dokonati mohly. Také ženich vám děkuje a teď vám poslal čtvrt srny, včera zabité, abyste jeho svatby a hodování účastni byli."
 
Hejtman to slyše velmi zdvořile se poděkoval a jen tomu se divil, kde a jak tu čerstvou zvěřinu vzali. Jiní to slyšíce pravili: "Darebné je to naše dobývání, poněvadž sami pravili, že mají, kdy chtějí, novou zvěřinu, a též živé ryby, a již to skutkem dokázali. Jisté je znamení, že oni tajné průchody mají, a my jich nikdy nedobudeme; protož lépe, když my jich necháme a odtáhneme."
 
A tak se stalo, že na svatého Martina odtrhli, a Karlštejnští se radovali, že i skrze jejich kozla tolik tisíců odehnáno.
 

August Sedláček

Veselka na Pecce


Na hradě Pecce nad bránou bylo veselo. Housle skřípaly a vrzaly, dudy vřeštěly, a chvilkami ozýval se jásot a plesání, jako bývá o veselkách. Byla to také veselka, ale bez ženicha a bez nevěsty, a svatebčanům také nebylo do smíchu a tance. Příčina, proč se tak dálo, byla taková:
 
Před Peckou ležel již nějaký čas hejtman s vojskem bratrstva sirotčího, a ač tvrdým hradbám hradu nemohli ublížiti a ač několika útoky se o ně pokoušeli, přece nebylo možno dostati hrad do své moci. Ale konečně všechna chrabrost posádky nic nepomáhala, když se dostavoval nedostatek, a železné údy obránců strádaly hladem.
 
V tu chvíli poradil někdo, aby se nepřátel zbavili lstí, klamajíce je, jako by byli pořád veselé mysli a měli všeho dostatek. I objevil se jednoho dne panoš jeden v ležení nepřátelském, a byv předveden k hejtmanovi a jeho družině, takto k nim promluvil: "Ctný pane hejtmane a vy, milí páni vladykové a panoši! Pozdravení vám nesu, ač jsme spolu v nepřátelství. Netajím před vámi, že mladý náš tovaryš zajisté z vnuknutí božího oblíbil si ctnou pannu z městečka pod hradem a že jiné vůle není, než aby s ní byl ke stavu svatého manželství, dá-li Pán Bůh všemohoucí, zejtra skrze církevní požehnání spojen, a že míníme potom toto křesťanské složení při svatebním veselí okvasiti. I ptal bych vás velmi rád za svatebčany, kdybychom v míru spolu stáli, avšak třebas tak není, přece jsem té naděje, že vstoupíte s námi v pravé křesťanské smíření od západu slunce dnešního dne na čtyřiadvacet hodin, to jest zase do západu slunce, až docela za hory zajde. Až budeme spolu v míru, my vám bohdá přátelství to službami přátelskými splacovati budeme."
 
Po této řeči poodstoupil hejtman s vladyky, a potichu se s nimi potázav, takto poslu odpověděl: "Pane Jiříku, nechceme my, kteří pro svatou víru Kristovu a božskou jeho pravdu v poli pracujeme, takovému křesťanskému a chvalitebnému předsevzetí překážeti, takže budeme spolu státi v pravém míru křesťanském až do té chvíle, co slunce zase za horu zapadne." Radostně se vracel posel na hrad a zvěstoval, jak dobře pořídil. A to byla ta divná svatba bez kněžského požehnání, bez ženicha, bez nevěsty, bez hodů svatebních a beze kvasu, neb neměli nahoře ani již dosti chleba, neřkuli masa, zvěřiny a ptáků. A tak seděl pan Jarek z Pecky smutně ve své komnatě, a zatím čeleď jeho ve světnici nad bránou dělala pekelný povyk, jako by bylo jídla a pití nazbyt. Když pak byla hodina před západem slunce, objevil se zase posel v ležení sirotčím, nesa víno a ryby, a odevzdal je hejtmanovi řka, že nese výsluhu, aby páni věděli, že jim hradští za jich službu byli vděčni. Bylo to poslední víno, jež shledali ve sklepě, a k rybám přišli jen šťastnou náhodou.
 
Když posel odešel, páni a panoši udiveně na sebe hleděli a pravili: "Bratři, táhněme pryč, na té Pecce mají všeho dost, a my bychom si o ni marně zuby rozlámali." Rádi byli lidé, když odtáhli, a dlouho si ještě vypravovali o světnici Veselce, která byla nad bránou.
 

August Sedláček

Paleček


Jan Paleček byl šaškem u krále Jiřího a pána svého vtipem svým obveseloval. Ale Paleček byl také muž spravedlivý, který častokráte právu a spravedlnosti k vítězství pomohl, ujímaje se chudých a potlačovaných. Kde se o nějaké křivdě dověděl, hned to králi vtipným svým způsobem řekl. A poněvadž mnoho vtipných kousků provedl, široká šla o něm pověst po celé zemi, a ještě po stu letech si lidé rádi o Palečkovi vypravovali.
 
Jednoho času stalo se, že spáchána vražda uvečer, ale vrah vyskočiv utekl. Zamkli hned potom dům, a rychtář tam dopadl mladého Dubčanského, kterého měli za vraha. Nic mu nebylo platno zapírání, nazejtří ráno dali jej katu vésti k popravě. Tu na cestě naříkal řka: "Ach všemohoucí milý Bože, budiž tobě žalováno, že mám z toho světa nevinně sjíti a nemám prve před Milostí královskou slyšán býti." To slyšel Paleček, který se k tomu přihodil, a řekl k rychtáři a katu: "Bratře fojte, a ty, bratře kate! Počkejte mi tu s tímto vězněm, který se volá ke králi, až já se zase vrátím od krále."
 
I běžel spěšně na hrad ke králi a takto mluvil: "Bratře králi, slyšel jsem tam na tě žalobu od ubohého vězně, že jsi ho neslyšel. Přece nejsi lepší než Pán Kristus a ten vězeň není horší než ďábel, a přece Pán Kristus ďábla vyslyšel a dal se mu na jeruzalémský kostel nositi a s sebou mluviti." Král hned nerozuměl jeho řeči, co chce, ale když mu Paleček pověděl, co viděl, poslal s ním dvorského maršálka do Prahy. Tedy k němu Dubčanský přiveden a potom propuštěn na rukojmě, aby se z toho do čtyř neděl vyvedl. Naštěstí se v tom čase vinného doptali.
 
V jeden pátek sedl Paleček v královské světnici mezi mládence, kteří seděli za stolem u dveří, protože rád od stolu ke stolu přecházel. Přinesli jim ryby na stůl, ale samé toliko běličky. Tu vzal Paleček jednu, přistrčil ji k uchu, a ptal se jí: "Víš něco o mém bratru?" A když to několikráte tak řekl, dali se mládenci do smíchu, až to král slyšel a ptal se, co se děje. Maršálek odpověděl: "Milostivý králi, bratr Paleček sedí s těmi mládenci za stolem a mluví s rybami." Tu se král zasmál a řekl: "Bratře Palečku, co tam děláš? Proč nejdeš k nám ke stolu?" Odpověděl Paleček: "Bratře králi, povímť krátce. Měl jsem bratra rybáře, utonul mi v řece, a protož se těchto ryb ptám, vědí-li co o něm." I ptal se král zase: "A coť praví?" Řekl Paleček: "Tak praví, že jsou ještě mladé, a proto o něm nic nevědí, než abych se ptal těch starých ryb, které jsou na tvém stolu." Král porozuměv tomu, kázal naklásti největších ryb na talíř a donésti Palečkovi.
 
Paleček v létě chodíval do vesnic a tu chudým lidem pomáhal, když opravovali nebo pokrývali chalupy. Když však přišlo poledne, nejedl u nich, než šel k zemanu neb šafáři. Každý mu rád dal jísti, protože ho znali, ale někdy ho škádlili řkouce: "Bratře Palečku, však jsi u nás nedělal, proč u nás jíš?" Odpovídal vždy: "Víš-li co, bratře, až ty budeš chudým, také tobě budu pomáhati, a až ten chudý bude tak bohatý jako ty, půjdu k němu jísti."
 
Paleček býval při penězích, protože mu král dával každou sobotu patnáct bílých haléřů. Nosíval ty peníze v měšečku na pasu a rozdával těm, kteří měli dětí mnoho a statku málo. Jednou vyšel ven a přenocoval v krčmě. Tu však byl také jeden zlosyn, kterýž na to myslil, aby Palečkovi uřezal od pasu měšec, až bude spáti. Paleček však byl chytrý a opatrný a to zpozoroval, že zlosyn nespí a jen dělá, jako by spal. Když to tak přes půlnoc vydržel, vstal a rozkázal zlosynovi, aby rozsvítil, že mu dá na pivo. Když pak ten rozsvítil, Paleček vysypal peníze, a udělav dvě hromádky po půl osmu bílém, řekl: "Milý bratře, rozumím tomu, že nespíš, chtě můj měšec uřezati, a já také bdím, abys to neudělal, a tak sobě oba hlavy trápíme. A protož vezmi raději polovici hned, a dadouce sobě pokoj, spěme. A ještě ti poradím, abys toho řemesla nechal, sice visneš."
 
Paleček mnoho sukní do roka míval. Neb když viděl člověka nuzného, dal mu se sebe sukni a pak šel bez sukně ke králi řka: "Bratře králi, dej mi sukni, neboť jsem první dal Pánu Bohu." I ptal se král: "I kde jsi viděl Pána Boha, žes mu sukni dal?" Odpověděl Paleček: "I zdaliž nevíš písma: Co jste mému nejmenšímu učinili, mně jste učinili."
 
Krále Jiřího napomínal, aby se krále nebeského bál, lidi v pokoji a spravedlnosti spravoval, a s ním se rozžehnav, v Pánu usnul. Král Jiří umřel některý čas po něm.
 

August Sedláček

O Velenovi, pradědovi pánů z Boskovic


Za prastarých dob žil na Moravě muž jeden prostého rodu, jemuž jméno bylo Velen. Jednoho času se stalo, že kníže si do té krajiny, kde Velen bydlel, na lov zajel a v dychtivosti myslivecké zabloudil, že se octl sám a sám ve velikém lese. Vyšed po dlouhém hledání, spatřil dům Velenův a vstoupil do něho. Za dob tehdejších nikdy nebylo potřeba prositi za přístřeší, poněvadž sprostní předkové naši s upřímností se s hosty o vše svoje dělili. Velen tedy se neptal, koho u sebe má, nýbrž ctil jej jako hosta svého a všelijaké pohodlí mu činil, poněvadž v něm viděl člověka lepšího, než byli ti lidé, kteří k němu přicházeli, světem pracujíce. Krátce řečeno, jako dobrý hospodář, jsa vděčen příjezdu hosta vzácného, všecko dobré prokazoval.
 
Kníže to s vděčnou myslí přijímal, patře se zalíbením na ochotného hospodáře. Po všem uctění vedl Velen hosta svého k potoku, aby prach se sebe smyl, a posadiv ho na břehu na podušku, sám ho věníkem umýval, a když se kníže celý umyl, ještě mu dlouhé vlasy hřebenem rozčesal a rozdělil. Když pak nazejtří kníže odjížděl, ptal se ho Velen, jestliže se mu něčeho nedostávalo, aby jen oznámil, že mu vše možné chce učiniti. Kníže nemohl se vynadiviti vlídnosti jeho, poděkoval mu upřímně a zase mu se sám zakazoval, kdyby čeho potřeboval při knížeti, aby jen k němu tam a tam na jeho zámek přijel, tak řka: "Já mám velkou lásku u knížete a všechno u něho vymohu. A prosím, milý hospodáři, navštiv mě dozajista, neb tě budu míti v líbezné paměti."
 
Když kníže přijel do svého hradu, hned nařídil vrátnému, kdyby takový a takový člověk přišel, aby jej do komnaty jeho přivedl, ničím neprodlévaje a jinak nečině. Když se tak jednou stalo, Velen ihned poznal hosta svého a kníže hospodáře, jemuž se dal znáti, že je kníže. Potom jej uvedl, aby si sedl za stůl, a pak spolu stolovali. Když pak bylo po obědě, učinil kníže dotázku na něm řka: "Milý věrný, pokud bys čeho potřeboval, žádáme, abys nepokrytě oznámil, neb myť tobě chceme vždy milostivým pánem býti." Dlouho se ostýchal Velen, ale když mu kníže vykládal, že služba pánu učiněná také pansky se odměňuje, konečně prosil, aby mu kníže daroval tu horu lesnou, na kteréž dovoleno měl míti své ptačí čihadlo.
 
Kníže slyše tuto skromnou žádost, odpověděl: "Rádi tak učiníme k tvému potěšení, ale nejen to, zač prosíš, nýbrž i nad to chceme učiniti. Všechen ten újezd a všechen ten statek, jak jej páni mým kázáním objedou, se všemi horami a doly, rovinami a planinami, lesy a porostlinami, rolemi ornými a neornými, řekami, potoky, vodotočinami, loukami, pastvinami, průhony a důhony a se všemi příležitostmi, jakož jsou okolo tvého čihadla, tobě na věčné časy za zpupné a ničím nikomu nezávadné dědictví dáváme." A vzpomínaje si vlídnosti a úslužnosti jeho, přijal jej do předního stavu, hřeben, kterým mu vlasy rozčesával, dal mu na štít, a věníky, kterými jej umýval, vložil mu na přílbici i s polštářem, na němž seděl.
 
Velen založil ves, která se nazývala po něm Velenou. Po nějakém čase založili potomci při Boskovicích hrad, po němž se nazývali pány z Boskovic. Byl to rod čacký, jenž vlasti a králi platně sloužil.
 

August Sedláček

O erbu pánů z Kounic, Martinic a Talmberka


Za dávných dob Čechové válčili se svými nepřáteli. Když tak vojensky proti nim táhli, přišli mezi luhy a pak k bahnům, že si teď nevěděli rady, kudy a kam jíti. Ani hejtmanově vojska přemýšleli, jak by to udělali, tuť vybral se jeden z nich na koni a do toho bahniště skočil. Jezdil sem a tam, někde i do bahna se probořil, že ledva vyvázl, přece však průchod dosti bezpečný nalezl. Když se vracel z bahna, utrhl dvě lekna, a drže je v ruce jako znamení vítězné, že přemohl bahno, šťastně ke svým se navrátil.
 
Kníže jej za jeho obětivost velice ctil a na památku toho poručil, aby vždy obraz těch dvou leken na svém červeném štítě nosil. Ač několik pošlostí tohoto rodu vymřelo, přece ještě v hrabatech z Kounic žije.
 

August Sedláček

O Vilémovi z Kounic


Žili na Moravě dva bratři, Vilém a Ota, kteří nosili na svých korouhvích červených dvě bílá lekna na ratolestech, které z kořene kmenného vycházely. Vilém seděl na Kounicích a Otík byl vladařem v Polsce. Když Vilém od Rudolfa, knížete rakouského, mnoho zlého přetrpěl, navštívil Otu, bratra svého, touže mu svých nehod. Když to Ota uslyšel, uprosil u krále, pána svého, že mu dal patnáct tisíc lidu dobře oděného, v bojích dospělého, a vedl jej do Moravy. Když přicházel k Brnu, již tu stál Vilém s pěti tisíci lidu válečného, který byl po Čechách a Moravě sebral. Vyjeli tedy oba do Rakous a oblehli Vídeň.
 
Uslyšev to Rudolf kníže, vytáhl proti nim s nesčíslným vojskem, ale udatní bratři, přišedše mu vstříc, podstoupili ho bojem a tak hřmotně naň udeřili; že mnoho vojska zbito, a kníže s ostatními na běh se oddal. Bratři pronásledovali je z bojiště až k Vídni a pak vskočili do samého města. Tu urozenější pány, kteří se mohli vyplatiti, zjímali a knížete skrytého ve sklepu hanebně zabili. Když pak měšťané vídeňští nepřátelsky na ně strahovali; Vilém a Ota mnoho jich ranili a přinutili je, aby zdi městské zbořili.
 
Po osm dní trvalo to boření, a než se to stalo, nesmělo býti tělo nešťastného knížete pohřbeno. Když pak bylo po pohřbu, pojali s sebou děti knížete, totiž Lipolta a dvě jeho sestřičky, a naloživše hojnou kořist na vozy, brali se do Moravy.
 
Když v Ulmfeldě noční ležení měli, přiběhl za nimi jinoch počestný, zjevuje jim, že množství lidu oděného jich postíhá. Uslyševše to Vilém a Ota, poslali Lipolta se sestrami na svá obydlí, sami pak se obrátili na nepřátele a je rozplašili. Po tom boji jeli oba bratři do své vlasti. Kunrát, markrabě moravský, uslyšev, že jedou, vyjel proti nim s pány pozdravovat jich. Radoval se i s nimi z jich zdraví a cti, a oni zase, ctíce jej jako pána svého, darovali mu dva soumy či kožené vaky, obtížené stříbrem, a dvanácte vězňů. Ostatní poklady dílem si ponechali, dílem rozdělili mezi svou družinu, z nichž si devětašedesát dobrých lidí při sobě nechali. Z dcer knížecích starší dali mladému markrabímu, mladší poslali do polské země synu Otovu. Lipoltovi pak dal Vilém dceru svou Jitku, přeladnou a pannu beze vší vady.
 
Potom po nějakém čase páni rakouští strojili proti Vilémovi válku, chtíce, aby jim dědice jich vydal. Ale Kunrát markrabě učinil k nim poselství a napomenul je, aby neplodili svádu, že on vše po dobrém uklidí. Tedy Vilém vypravil Lipolta s Jitkou a jich synáčkem z Moravy a dovedl je až k Dunaji, kdež jsou přijati od Rakušanů. Od té doby byl mezi Moravci a Rakušany pokoj.
 
Zatím však hrnula se na Viléma nehoda. V poslední vojně byl několik kostelů a klášterů vypálil, a proto u papeže byl obžalován. Proto došel kněží moravských rozkaz, aby zhasíce svíce v kostele a dadouce zvoniti, prokleli jej a z církve vyobcovali. Stál tedy mnoho let v klatbě a nesměl do kostela, a žádný kněz práh jeho nepřekročil. Posléze, když mysl jeho byla dlouhou klatbou obměkčena, vypravil se do Říma a prosil papeže za odpuštění. Kázal mu papež, aby učinil obvyklé pokání a na místě nápravy aby postavil klášter sto pannám.
 
Když se tedy navrátil, založil klášter kounický ve jméno svaté Maří, matičky boží a růže nebeské. Vilémovi potomci dlouho se pokochávali, o těchto příbězích čtouce, zejména Stošové z Kounic, kteří měli o těchto příbězích sepsání.
 

August Sedláček

Jak přišli k erbu svému Dobřenští a Počepičtí


Byla jednou válka křesťanů s pohany. Čechové byli národ křesťanský a válčili s nějakým národem pohanským. V té válce zajato několik Čechů, spoutáni k sobě dva a dva, a když pak přivedeni byli do hlavního města pohanského, prodáni do otroctví. Mezi nimi nacházel se jonák jeden mladistvý, kterého pán jeho litoval, a proto ho neobtěžoval těžkou prací, nýbrž zaměstnával ho při hospodářství tak, aby mladík volně mohl choditi. Přišel pak podzimek a čas, kdy čápově, táhnouce ze studených krajin, do teplejších se ubírají. Jarem přiletělo sem hejno a usedlo u luhu za městem. Když se to rozneslo, vyběhli ven staří a mladí a se zalíbením patřili na velké ptáky, ani někteří žáby za nožičky proklepávali, nežli je pozřeli, a jiní pyšně si vykračovali, jako by jim patřilo království.
 
Byl mezi diváky také dotčený mladý Čech a vida, kterak se pohani podivují ptáku, kterého málokdy viděli, pravil ke svému pánu: "Neníť to tak divný pták; však u mého otce každý rok čáp na střeše bývá a má na tom domě mladé." Pán, uslyšev tu řeč, pravil k němu žertem: "Jestliže tu je ten tvůj čáp, který hnízdí na domě otce tvého, nuže zavolej ho. A přijde-li k tobě a pozná tebe, věru při bradě prorokově tobě přiříkám, že propuštěn budeš ode mne a svobodně se vrátíš do své vlasti."
 
Tu poklekl mladík na kolena, a jak se tomu naučil od své paní mateře, tak zkroušeně se pomodlil, že by to i kámen bylo pohnulo, kdyby jeho české řeči byl rozuměl. Potom pak, pevně doufaje v pomoc božskou a vzpomněv si na slova Spasitelova "Víra tvoje tě uzdravila", obrátil se k hejnu čápů a na jednoho z nich zavolal, aby k němu přišel. A všemohoucí Pán Bůh, hledě na poníženou prosbu ze srdce truchlivého, udělal před udivenými pohany zázrak takový, že čáp zavolaný, opustiv hejno svých druhů, naměřil k tomu, který jej volal. Tu pak pohan, pamětliv jsa přípovědi své, ihned mladíka na svobodu propustil. Radostně spěchal osvobozený do své vlasti, a když se kníže jeho dověděl, jakým divotvorným způsobem ke svobodě přišel, dovolil mu, aby nosil obraz čápa na štítě svém.
 
Potomci jeho seděli pak na Dobřenicích a Počepicích a mnoho chvalitebných skutků vykonali; pošlost pak Dobřenských posud mezi námi žije jako poslední květ z někdy velkého štěpu.
 

August Sedláček

Pověst o zemanovi Holubovi


České krvi zemanské to jinak nebylo dáno, než že se mladíci dobrodružství dychtiví po světě rozjížděli. A tak i Holub vyjel z otcovského sedění, aby světa pokusil. Jel a jel, až přijel do mouřenínů země. Tu se dověděl, že dcera královská výborně hraje v šachy a že se proto na tom ustanovila, kterak chce každému, kdo by s ní hrál a nezvítězil, šachovnici o hlavu roztlouci. Povídalo se mu také, že nejeden chtěl zakusiti štěstí, ale každý že odjel s hlavou zavázanou.
 
Náš český synek, maje vtip po své paní mateři, také chtěl okusiti štěstí, a proto se vyptával, jakou odplatu vezme ten, kdo vyhraje. Odpovědělo se mu, to že je tak uděláno již dávno, tak jako že houska na krámě stojí peníz, že kdo vyhraje, druhému šachovnicí o hlavu dá, byť ji rozbil. I pustil se Holub do hry, a maje štěstí po ruce, hru na panně královské obdržel, ale potom nic se nerozmýšleje vzal šachovnici a o hlavu královninu ji otloukl.
 
To když uslyšel otec její, čiperného jinocha pochválil, a když tento se pak potřebovati dal v mnohých věcech chvalitebných, obdařil ho pěkným znamením erbovním řka: "Ty nosiž na štítě šachovnici zlatou a černou, poněvadž s ní zápoliti umíš. A poněvadž jsi vtipem přemohl dceru královskou, nechá obraz její krášlí tvou přílbici." A jinoch, jsa toho vděčen, dal si na přílbici mouřenínskou pannu pod korunou, ale s hlavou zavitou bílým rouchem, zlatým lemováním a opásáním, ana šachovnici drží. Když pak jeden z jeho potomků Dohalice obdržel, zvali se odtud Dohalskými z Dohalic, a jako věrní synové svého národu vlasti platně a poctivě sloužili.
 

August Sedláček

Pověst o Pešíkovi


Bojovali kdysi Čechové za dávných dob s kterýmsi cizím národem. Když štěstí jim stálo na odpor, kníže jejich zajat, a s ním se do vězení dostal i jeden bojovník jménem Pešík. Nepřátelé zavezli je na jeden hrad, a vsadivše je do vězení, těžkými pouty je k sobě přikovali, takže jeden bez druhého vstáti nemohl. I uvažuje při sobě Pešík, jaké to je neštěstí pro jich vlast, že vladař a otec svých poddaných strádá ve vězení, a mezitím poddaní jsou bez pána a vůdce jako bludné ovce, umínil si, že svůj život na to dá, aby poddaným vladař a otec jich byl navrácen. Když o tom všem s pánem svým byl rozmluvil a vše, co bylo potřeba, připraveno bylo, uřízl si Pešík nohu a tak kněžici i s pouty a uříznutou nohou z vězení pomohl.
 
Kníže vysvobozený, jak jen mohl, z cizí země pospíchal, aby se brzo ke svým dostal. Zatím Pešík, zastíniv okno, kudy kníže ušel, a položiv se u díry, kudy vězňům jísti podávali, s podivuhodnou srdnatostí mdlobu a bolesti přemáhal; až teprve třetího dne, když se mu zdálo, že by pán jeho již hodně daleko býti mohl, žalostně volal a prosil, aby buď k němu pustili barbíře; aneb ho usmrtili, poněvadž se již k ničemu nehodí a bolest nevyslovitelnou trpí. Když strážný uslyšel jeho volání, běžel hned k pánu, který na tom hradě poroučel, a oznámil mu, co vězeň žádá. I sestoupil pán, a spatřiv vězně, velice se podivil, že beznohý je, a dychtivě se ho vyptával, jak a proč o nohu přišel. Když pak pravou příčinu toho uslyšel, podivil se věrnosti a lásce Pešíkově, a neublíživ mu nic, kázal ho vynésti, položiti na lože a ránu jeho hojiti. Když pak Pešík byl vyhojen, propustil ho zdarma na svobodu.
 
Když do své vlasti přišel, ctil ho kníže nejináče než vlastního syna a obdařil ho erbovním znamením, totiž nohou brněnou uťatou a ostruhou. Pešíkovi potomci seděli na Komárově a jako jejich předek, kdykoliv bylo potřeba, za vlast svou chutě krev prolévali.
 

August Sedláček

O erbovním znamení korbela


Za oněch dob byl udatný panoš, který se vydal do Francie, a tu králi platné služby čině, velikého dosáhl bohatství. Měl drahně rozličných věcí, ale ty všechny zpeněžil, protože myslil, že peníze mají všude cenu. Pak mu však i ty peníze dělaly starosti, nikoliv snad proto, že by nebyl věděl, co s nimi začíti, ale proto, že se bál je vézti dlouho cizími krajinami, aby nebyl o ně připraven a oloupen. Konečně i v tom si věděl rady. Hledal, až našel koláře, který byl také Čech, a s ním o tom rozmlouval, jak by nejlépe tu věc vyvlékli. Udělal mu tedy kolář vozík a k tomu kola s hrubými písty na způsob korbelů, do nich navrtal díry, a ty zase nalívali zlatem z peněz rozpuštěným. Na vozík pak si naložil, co mu ještě svrchků zbylo, sám si sedl na levého neb podsedního vozníka a ujížděl domů.
 
Když přišel do Čech, rozbil kola a zlato zase dobře zpeněžil. Všichni se divili jeho důmyslnosti, a brzo se po celé zemi mluvilo o těch korbelích, v nichž převezeno zlato. Když se o tom kníže dověděl, dal si ho zavolati, a učiniv mu dar proto, že zemi české čest činil v cizích zemích, na věčnou památku dal mu malovati kus kola otlučeného. Tak si vypravovali potomci jeho Stanovští z Čechtic, ale téhož erbu a rodu jsou také Chotkové z Chotkova a Lažanští z Bukové.
 
V Polsku byli téhož erbu také Pošvistové (Požvizdové), proto tak řečení, že předek jeden, když v noci jel na kočím voze a sedláci za ním pohvizdovali, rozkázal pacholku zastaviti, ssedl dolů, a mnohé pobiv, je na hromadu jako snopy nakladl.
 

August Sedláček

O erbovním znamení Korky


Za dávných dob kníže jeden bitvu prohrál, a utíkaje před nepřítelem, přišel k vodě, přes niž se nemohl dostati. Když nějaký čas po břehu bloudil, přišel k domu jednomu a u toho hospodáře jen několik hodin si odpočinul. V noci jej ten člověk převezl přes vodu na korce čili lodičce. Kníže si ho dobře pamatoval, a když nepřátele šťastně vypudil, zavolal toho člověka k sobě, a poctiv ho rozmanitým způsobem, dal mu na památku erbovní znamení korky.
 
Potomci jeho drželi Korkyni a psali a nazývali se Korky z Korkyně.
 

August Sedláček

O erbu střely s prstenem Sirakovských z Pěrkova


Jednou před dávnými dobami vedlo se Moravanům zle, když nepřátelé pohané do jejich země vpadli. Ti plenili, brali, loupili, a co nemohli vzíti, buď zhubili, neb spálili. Když nabrali hodnou kořist, zase domů se navracovali. Jeden z nich se opozdil pro velkou tíhu, kterouž měl na koni, neb vzadu při sedle měl vak s velikou loupeží a před sebou na koni nesl pannu rodu velice vzácného. Když tato uzřela Petra zemana zevzdálí harcujícího za vojskem a poznala, že je Moravec, žádostiva byla, aby ji vysvobodil, ale že pomoci hlasem od něho žádati nesměla, aby to tryznitel její nespatřil, prosebně vypínala ruce. Petr, porozuměv tomuto znamení, přichvátal, pohana s koně svalil, a osvobodiv pannu, pojal ji za ruku, aby ji dovedl na místo pokojné.
 
Cestou panna veliké mu děkování činila, líbezně rozmlouvajíc, a když Petr takové prosby se osmělil, přislíbila mu jeho udatenství nahraditi, totiž, pokud by se zase ke svým navrátila, jej samého a kromě něho žádného jiného - v tom se živým Bohem dokládajíc - za manžela pojati. A sňavši prsten s ruky, jej rozlomila a na zdržení a pro větší pevnost jemu jednu polovici odevzdala. Skryv ji pak na bezpečném místě, Petr vrátil se k tomu místu, kde pohana srazil, aby vzal kořist a koně jeho; bylť pacholíkem chudobným a potřebným a také mínil, že se vkrátce navrátí a pannu do domova zavede.
 
Když odejel, přijel na to místo náhodou Božata Všebořic neb syn Všeborův, a uviděv tu sličnou pannu a dověděv se od ní, co a jak se s ní dálo, pojal ji z toho lesa a odnesl na Přerov. Cestou namlouval panně, aby pověděla svým, on že ji vysvobodil z moci pohanské, což mu dívka slíbila. Neb nevěděla, jak se Božata k ní chovati bude, a také ji to mrzelo, že Petr, když ho volila za chotě, pořáde jen měl pomyšlení na kořist, a nechav ji v lese, zase pospíchal na bojiště, ač v dobré paměti zachovala, že se Petrovi zaslíbila.
 
Božata tedy ji zavedl domů a všude se chlubil, že je jejím osvoboditelem, čemuž panna neodpírala, poněvadž již jednou to řekla na žádost Božatovu a řeč svou měniti nechtěla. Poněvadž sama jediná ve velkém statku, který na ni po otci spadl, zůstávala, rád by ji byl Božata za manželku pojal; ale panna zpočátku nechtěla, vždy čekajíc, že se Petr, jenž litoval více pohanského koně než jí, sličné a bohaté nevěsty, ohlásí. Když se Petr, nevěda ovšem jména jejího, neohlašoval, zaslíbila se konečně Božatovi. Tedy vznesl tento na přátele panniny žádost, aby mu k výprose a zamluvení panny nevěsty jistý den jmenovali, což oni s velikou laskavostí a ochotou učinili. A tak ten den u přítomnosti mnohých přátel, dožádaných z obou stran, panna Božatovi k stavu svatého manželství zamluvena a zasnoubena, aby ji za čtyři neděle pojal za manželku a po ní velký ten statek dostal.
 
Skrze přátele dožádané roznesla se po vší Moravě zpráva, že Božata pojme k manželství bohatou pannu, kterou vysvobodil z moci krutého pohana, a že den dodání nevěstina a svatebního veselí je jmenován. Tím se také stalo, že se Petr o jménu a bydlišti dívčině dověděl. K tomu dni jel tam také. Nedůvěřoval si sice, že by on jako chudý pacholík té bohaté panny mohl dosáhnouti, a také věděl, že mu přátelé Božatovi budou překážky činiti, ale že měl slib s přísahou, také tak zhola nechtěl ustoupiti.
 
Přišel s jinými do velké síně, kdež drahně přátel dožádaných bylo shromážděno a druh po druhu k panně přistupoval, aby jí štěstí přál. Za nimi přišed Petr, odevzdával jí polovici prstenu. Poznala svůj prsten a radujíc se, že přišel ženich její před Bohem vyvolený a zaslíbený, a smělost si vzavši, takto promluvila: "Prosím vás, milí přátelé, abyste ani mně, ani tomuto panoši křivdy nečinili. Onť sám zajisté je ten, který mě z moci krutého pohana vytrhl a jej zabiv do lesa uvedl; pan Božata však, náhodou se k tomu přihodiv, mě s sebou pojal a to pověděti rozkázal, že je mě sám pohanů obránil. A protož prosím, aby ten křivdy netrpěl, který hrdlo a zdraví pro svobodu mou vynaložil a jemuž jsem se ihned zamluvila, mocna jsouc sebe i svého jmění."
 
Božata zastyděl se a slova nepromluvil, přátelé pak, slyšíce dobrovolné vyznání dívčino a uviděvše také obě polovice prstenu, dávali panně za pravdu, chválíce stálost její. Nic jim nevadilo, že byl Petr chudobný, poněvadž tehda udatenství ještě mnoho platilo, a hned mu pannu dali. Tedy šel v těch zaprášených šatech, jak přijel, s nevěstou přeskvostně oděnou do kaple a tu ona mu za pravou manželku oddána. Na památku toho měli potomci jeho na štítech svých střelu na půlce prstenu a za ozdobu přílby dvě ruce vyzdvižené, jak panna pomoci od Petra žádala, a držící celý prsten.
 

August Sedláček

O erbu Brabantských z Chobřan


Karambertus, král v Anglii, měl syna a dceru. Synovi odkázal království a dceři všecky své poklady. Proto panna byla bohatá, a poněvadž byla také sličná, ucházeli se o ni mnozí králové, ale rada královská žádnému ji dáti nechtěla, aby nevynesla poklady ze země. Ona to těžce nesouc, že má o samotě strádati, hrozila radům, že se na nich pomstí, až je pak proti sobě popudila tak, že ji chtěli utratiti. Zajali ji tedy a hodili ji do medvědí jámy. Panna vidouc, co se díti bude, úpěnlivě prosila Pána Boha, aby jí neopouštěl. Když pak dopadla, zařval medvěd tak strašně, že ten, který ji tam házel, velice se ulekl, a nezavřev mříži, hned se na útěk dal. Panna, spoléhajíc na pomoc boží, nic se nebála, a posadivši se medvědovi na záda, jezdila na něm jako na koníčku, ustavičně se modlíc, aby byla vysvobozena. Medvěd ji poslouchal, kam mu jíti poroučela, a tak se dostali ven a brzo přišli na ulice města.
 
Lidé, když to viděli, byli ustrašeni a čerstvě utíkali do svých příbytků. Když se mladý král o tom dověděl, domlouval velice radě své, že se dopustili činu nešlechetného, za nějž jistě pomsta boží na ně padne. Tu se zastyděli, a pospíšivše si za pannou, uprosili ji, aby jim odpustila. Potom kněžnu vdali do dobrého knížectví, a šťastně tu panovala do smrti. Měla několik synů, a poněvadž knížectví nebylo tak veliké, aby se mezi ně rozdělilo, zanecháno bylo nejstaršímu, a ostatní posláni do světa, aby si ke hradům a panstvím pomohli rekovností a mužností svou. Nežli však se rozjeli, nařídila jim matka, aby si na památku jejího zachránění na štít dali pannu pod korunou, ana sedí na medvědu.
 
Jeden z nich odjel do Polska, kdež dostal od Boleslava Chrabrého velký újezd nad Ravou řekou. Ten vymýtiv a vypleniv lidmi osadil a od něho pošli Brabantští z Chobřan.
 

August Sedláček

Jak vznikl erb Bítovských z Bítova


Jednou byl ve Francii král a měl krásnou dceru, která velice milovala hudbu a nejraději poslouchala, když někdo zpíval. Kraječem při dvoře královském byl tehda syn krále kyperského; jenž byl královské dceři líbezný k podívání. I učarovala mu tak skrze nějakou čarodějnici, že mladík div o rozum nepřišel. Nevěda, jak by se ke královně srdce svého přiblížil, svěřil se jednomu Moravci, který tu náhodou byl po dobrodružstvích a jehož si pro dobrotivou jeho povahu zamiloval. Moravec mladého krále těšil, aby byl dobré mysli, že se může panně projeviti a jako královský synek že ji může za manželku dostati. Mladý král byl tomu rád a dělal všechno tak, jak mu Moravec radil.
 
Tedy oba poblíže královny hráli a zpívali, a když pak panna své zalíbení najevo dávala, osmělil se i mladý král, že na ni promlouval. A když bylo tak se stalo, Moravec pokládal službu svoji za skončenu, a proto osedlal koně a odejel. Když se s mladým králem loučil, prosil ho tento, aby si vzal na štít svůj na památku srdce s dvojnásobným plamenem z něho vycházejícím, a dal mu prsten, na němž totéž znamení bylo vyryto.
 

Říká se, že Heřman Jakub Černín z Chudenic rozhodl, aby jeho ostatky byly uloženy v chrámu sv.Víta v Praze, ale jeho srdce v ozdobné schránce bylo uloženo v kosmonoském kostele.
 

Ze současného Proseku přes hrad Jenštejn vedla chodba na Dřevčickou tvrz, která končila v Brandýském zámku. Byla prý tak prostorná, že Napoleon tam mohl jet na koni. Duchové minulosti vychází se současnými vlastníky velmi dobře, hlavně s duchem jednoho z posledních majitelů p. Bartoloměje Kokota, který je pohřben na hřbitově sousední fary.
 

Lidová pověst

O velmistrovi Janu Kašparu Ampringena, kterak zažehnal ducha křivopřísežníka


Zámek, město i panství bruntálské získali po bělohorské porážce Němečtí rytíři od pánů z Vrbna, kteří vedli odboj proti císaři Ferdinandovi II. a byli za to přísně - i na hrdle - trestáni. Za vlády Německých rytířů se na Bruntálsku (jako všude jinde) rozšířily ty nejohavnější pověry, a jednu z nich zachycuje naše povídání:
 
Jistý bruntálský měšťan byl předvolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu.V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, zakopl o kámen v dlažbě (tehdy bylo ještě dláždění všelijaké!), upadl, rozbil si o kámen hlavu a byl mrtvý. Z toho lidé hned poznali, že křivě přísahal, a když na tom místě začalo strašit, už to bylo docela jisté.
 
Tehdy byl nejvyšším pánem nad celým bruntálským statkem velmistr řádu Německých rytířů, a lidé se ho tuze báli. Byl to člověk hrubě ukrutný a každého, kdo ho na slovo neposlechl, přísně trestal a dal ho prodat za otroka, třeba to byl i páterek. Ten velmistr se dozvěděl o tom, že duch křivopřísežného měšťana straší ve městě. Aby všeci viděli, jaký je moudrý, prohlásil, že ducha zažehná. Tu noc byl Bruntál vzhůru a celá obec stála na náměstí. Čekali, co se bude dít. Před půlnocí vyšel ze zámku velmistr, klekl si u domu, kde strašívalo, a začal se modlit. Jak odbilo u sv. Václava dvanáct, ukázalo se žluté světlo, a to byl ten duch. Velmistr se s ním domlouval, prosil ho a zapřísahal, hádal se s ním a hrozil mu, ale z lidí nikdo ducha neslyšel odpovídat, jenom to žluté světýlko pořád hořelo a svítilo. Ten velmistr to bral tak na opravdu, že se celý zpotil a každou hodinu mu museli podávat čistý šátek, aby si mohl otřít z tváře pot. A tak mu jich podali sedm, protože zaklínání trvalo až do bílého rána. Svtýlko pořád uhýbalo a ustupovalo, a velmistr po kolenou za ním, až na hřbitov, a tam zaklel toho ducha do hrobu.
 
Od té doby se křivopřísežníkův duch již nikdy v Bruntále neukázal, a lidé měli od toho dne ještě větší strach před velmistrem, když ho viděli, že dovede i duchy zaklínat.
 

Z první poloviny 18. století pochází romantická pověst o pokladě 12 stříbrných soch apoštolů a třinácté zlaté Ježíše Krista v řivotní velikosti, které měli v tajných chodbách pod hradem Veveří ukrýt rytíři temlářského řádu, poté co je ve zmatku po zavraždění posledního Přemysluvce Václava III. v Olomouci ukradli v klášteře v Předklášteří. Vstup do tajných chodeb má v určený den a hodinu ukázat stín jedné z hradních věží.
 

Z hradu měla vést podzemní chodba pod Jizerou na hrad Michalovice.
 

Ve stěnách hradu a zámku v Rožberku žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní. Jako Bílou paní označil Perchtu z Rožmberka známý český historiograf Bohuslav Balbín. Tato rožmberská šlechtična byla provdána proti své vůli za Jana z Lichtenštejna. Během společného života ji i své poddané velmi trápil, protože Perchtin otec nevyplatil takové věno jaké slíbil před svatbou. O jejím trpkém životním osudu se dozvěděl barokní historik v polovině 17. století z dochovaných dopisů, které našel uložené ve zdejším archivu. Tajemný přízrak zosobněný Perchtou je původcem nesčetných úkazů. Její bílá postava se má zjevovat v komnatách Jindřichova Hradce, Třeboně, Českého Krumlova, Rožmberka a Telče. Podle nasazených rukaviček předvídá budoucnost. Pokud byla viděna v červených rukavičkách upozorňuje na požár. Černými rukavičkami varuje před neštěstím nebo před smrtí. Bílé rukavičky předvídají dobrou událost - narození dítěte či svatbu.
 

Ve stěnách hradu a zámku v Jindřichově Hradci žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní. Jako Bílou paní označil Perchtu z Rožmberka známý český historiograf Bohuslav Balbín. Tato rožmberská šlechtična byla provdána proti své vůli za Jana z Lichtenštejna. Během společného života ji i své poddané velmi trápil, protože Perchtin otec nevyplatil takové věno jaké slíbil před svatbou. O jejím trpkém životním osudu se dozvěděl barokní historik v polovině 17. století z dochovaných dopisů, které našel uložené ve zdejším archivu. Tajemný přízrak zosobněný Perchtou je původcem nesčetných úkazů. Její bílá postava se má zjevovat v komnatách Jindřichova Hradce, Třeboně, Českého Krumlova, Rožmberka a Telče. Podle nasazených rukaviček předvídá budoucnost. Pokud byla viděna v červených rukavičkách upozorňuje na požár. Černými rukavičkami varuje před neštěstím nebo před smrtí. Bílé rukavičky předvídají dobrou událost - narození dítěte či svatbu. Legenda vypráví, že v Černé kuchyni vařila sladkou kaši a rozdávala ji ve sváteční dny lidu. Svým konáním chtěla odčinit hříchy svého manžela.
 

Válcová věž v jihozápadní části táborského opevnění se nazývá Kotnov. Toto pojmenování se datuje přibližně od 16. století. V té době vznikla lidová pověst, podle které původní hrad založil jakýsi loupeživý rytíř jménem Koten. Dodnes však upomínka na rytíře Kotena zůstala opravdu pouze v názvu zmíněné věže, jediné stavby pozůstalé z gotického hradu ze 13. století.
 

V místě dnešního kláštera se podle legendy v roce 1032 setkal poustevník Prokop s knížetem Oldřichem. Poustevník nabídl knížeti v dřevěné číši vodu, která se proměnila ve víno. Z vděčnosti za tento zázračný čin pomohl kníže Prokopovi založit klášter, v jehož zdech se rozvíjela kultura a bohoslužby v jazyce slovanském.
 

V kryptě pod nádvořím byl dle tradice pohřben Jan z Werthu v plné zbroji, sedící na koni.
 

V jídelně zámku Blatná býval prý na stěně tajemný obraz z počátku 13. století, kdy románský hrad, který v těchto místech stával, patřil maltézským rytířům. Na něm byla vyobrazena skalnatá a lesnatá krajina, v popředí procházeli templářští rytíři a před nimi byl mouřenín, držící lucernu. Světlo z lucerny padalo na jedno jediné místo. Na sklonku 18. století si obrazu všiml jeden z písařů. Rozhodl se, že na tajemství přijde. Klepal pozorně na stěnu, je-li pod ní dutina a když ji objevil, již mu nic nebránilo, aby našel poklad nesmírné hodnoty. Neváhal ani chvilku - ještě té noci vzal poklad a uprchl s ním.
 

Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. První otázkou, která se nabízí je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován. Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti „vnitřnímu nepříteli“. Snad se zde střežilo „něco“, co se nesmělo dostat ven. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny „jisté věci“ a kostry „nelidí“. Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Je možné,že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Autoři se tedy ptají: „Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?“
 

Strakonický hrad má jako většina jihočeských hradů bílou paní. Pověst vypráví, že se objevovala všude, kde vládli Rožmberkové. Tak se za vlády velkopřevorů z rožmberského rodu začala zjevovat i ve Strakonicích. Bílá paní Perchta z Rožmberka založila na hradě tradici rozdávání medové kaše chudým, nad jehož dodržováním bděla. Sladkou kaši každoročně rozdávali na kamenném stole, který dodnes stojí na hradním nádvoří, předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. V roce 1784 se panství z této povinnosti vykoupilo založením nadace pro chudé.
V hradním kostele sv. Prokopa se zjevuje duch, čekající na vysvobození. Je jím pyšná a marnivá manželka zámeckého správce. Nechala se upéci střevíce z bílého těsta, ze kterého se pečou hostie, a v těchto střevících šla na mši do kostela. Když odmítla v kostele pokleknou, rozestoupila se země a ženu pohltila. Do jámy, která se zdála bezednou spustili odsouzence, který po vytažení vyprávěl, že spatřil ženu přikovanou k železnému sloupu. Na pergamen napsala několik slov, které přečetl pouze pan převor. Nikdy o tom nepromluvil a nechal jámu zasypat. Nešťastnice prý dojde klidu tehdy, až nad třetí hradní bránou vyroste jeřáb, z něhož se zhotoví dětská kolébka. Jeřáb zde skutečně rostl, ale při opravě hradu v roce 1925 jej ze zdi zedníci strhli a tak se pyšná paní asi nikdy nedočká vysvobození.
Za oltářem hradního kostela visely zázračné dudy Švandy dudáka, který je tam pověsil na památku toho, že ho Bůh zázračně zachránil z moci čertů. Kdo na ně hraje, lehkým způsobem zbohatne, neboť každý, kdo ho slyší, musí hudebníka bohatě odměnit. Švanda je tam pověsil s tím, že na ně nebude hrát on ani nikdo jiný. Dudy se prý čas od času sami rozezvučely a budily hrůzu ve zbožných lidech.
 

Rusalčino jezírko, vzdálené asi 400 m od zámku, bylo místem inspirace A. Dvořáka k opeře Rusalka.
 

Pověst se vztahuje ke vzniku Pasek: Pasáček pásl ovce u Jizery a nedával na ně pozor. Rozutekly se mu do kopců a proměnily se na chaloupky, jedna od druhé pěkně daleko, tak jak tu dnes stojí.
 

Počátky kláštera jako nejstaršího poutního místa 14 sv. Pomocníků v českých zemích jsou opředeny legendou. Kdysi prý na jeho místě stálo městské popraviště, na němž měl být oběšen jakýsi šlechtic, jenž se spikl proti panovníkovi. Když jej odváděli na popravu, litoval svého činu a prosil skrze svaté Pomocníky, své patrony, Boha o odpuštění. Nejen, že ho dosáhl, ale zázrakem byl také zachován při životě. Visel na šibenici tři dny a tři noci, ale nezemřel. V reakci na takový zázrak jej kadanští radní osvobodili, nařídili přeložit popraviště na opačný konec města a na místě zázraku vystavěli kapli Čtrnácti sv. Pomocníků.
 

Podle pověsti zaznamenané Václavem Hájkem z Libočan byla budečská škola tak starobylá, že ji navštěvovali už bájný Přemysl Oráč a kněžna Libuše. Tato pověst se dostala i do jedné z árií Smetanovy opery Libuše.
 

Podle pověsti se krutému loupežníkovi Baťkovi jednoho dne ztratil maličký milovaný synek. Zoufalý otec dlouho bloudil krajinou a nemohl ho nalézt. Když už se skoro vzdával naděje uslyšel odněkud ze shora dětský pláč. Na vysoké skále, v obrovském orlím hnízdě spolu s orlíčaty ležel jeho dlouho oplakávaný syn. Z radosti nad šťastným shledáním nechal Baťka loupežení a na místě orlího hnízda postavil skvostný hrad.
 

Podle pověsti vznikly Dětenice za vlády přemyslovského knížete Oldřicha v 1. pol. 11. století, který lovil se svoji družinou ve zdejších hlubokých lesích a našel zde zbloudilé a opuštěné děti. Protože se jednalo o člověka ve skrze ušlechtilého, dětí se ujal. Nechal jim postavit ves a na jejich počet ji pojmenoval Dětenice.
Objekt „je opředen tajemstvím“, mimo jiné byla kaple v 17. století místem exercií zbožných bratrstev, např. bratrstva Smrtelných úzkostí Kristových.
 

O zvědané Juditce, kterak ve sklepích dobříšského hradu s černým rytířem mluvila, který tam poklady hlídá a za noci zpívá na Vargačské skále.
 

O Černé paní častolovické
 
Kateřina ze Šternberka, obraz v životní velikosti je umístěn v Rytířském sále. Vypráví se, že Kateřina v noci sestupuje z obrazu a bloudí po zámku. To proto, že ve své době velice záviděla svojí sestře snoubence. Nemohla ho mít pro sebe, tak nechala oba zavraždit. Za ten čin nebyla nikdy potrestána a pro své černé svědomí nám bloudí po zámku.
 

K blanenskému zámku se vztahuje skutečný příběh o Karolíně von Linsingen, která uzavřela v r. 1791 tajný sňatek s Williamem z Clarence (pozdějším anglickým králem Vilémem IV.). Tento sňatek odmítli přijmout Vilémovi rodiče a Karolína se svého manželství posléze zřekla. Z nervového vypětí vážně onemocněla a upadla do stavu zdánlivé smrti. O záchranu jejího života se zasloužil lékař a chemik Adolf Meineke, za nějž se po svém uzdravení provdala. Spolu s Meinekem žila kratší dobu na panství Salm-Reifferscheidtů v bytě v blanenském zámku, kde také v r. 1815 u rodiny své dcery Jindřišky zemřela.
 

Na začátku historie vizovického zámku stojí legenda, romanticky vykládající dávno už zapomenutý název kláštera, jenž stával v místě nynějšího zámku - Rosa Mariae. Vypráví o tom, že kdysi jel koňmo svými lesy bohatý a mocný Smil ze Střílek a na Brumově. Na cestě spatřil náhle šípkový keř, na němž kvetla růže nevídané krásy. Utrhl ji a vložil do brašny. Když se vrátil na brumovský hrad a růži chtěl darovat své choti Bohuvlastě, shledal, že brašna je prázdná. Druhého dne se tedy vypravil znovu na místo, kde růži utrhl a našel ji opět na keři. Pokládal to za zvláštní pokyn a založil v těch místech kostel a klášter, který nazval Růží Mariinou - Rosa Mariae.
 

Majitelem zámku je rod Dobrzenských, o jejichž erbu se vypráví následující erbovní pověst. Mladý Dobrzenský upadl do tureckého zajetí a byl prodán do otroctví. Jednoho dne uviděl hejno čápů. Vzpomněl si, že čáp, který u nich hnízdil, byl tak krotký, že na zavolání „Šotku“ poslouchal a přiblížil se k člověku. Rytíř mimoděk dvakrát nebo třikrát zavolal: „Šotku!“ a tu se jeden z čápů oddělil z hejna a přišel k němu. Dobrzenský měl radost, že se setkává se svým domácím čápem. Odloupl kus kůry ze stromu, vyryl na ni místo, kde byl v otroctví a připevnil ji čápovi na krk. Otec již pokládal syna za mrtvého, a když dostal od Šotka zprávu, hned vypravil posly s penězi, aby mladého Dobrzenského z otroctví vykoupili. To se také stalo a od té doby mají Dobrzenšní v erbu čápa.
 

Kdysi dávno byla česká země liduprázdná. Všude se rozkládaly husté lesy s nepřeberným množstvím zvěře, ptactva, ryb a jiných živočichů. Do těchto končin nikdy nevstoupila lidská noha až do doby příchodu praotce Čecha s jeho lidmi.
Mocný lech se jednoho dne se svými nepohodl, a protože věděl, že na něj ve vlasti čeká odplata a samé zlo, svolal svou družinu a vydal se s ní na strastiplnou cestu. Když byli dlouhou chůzí celí utrmácení, zastavili se pod vysokou horou Řípem a když na ni vystoupili, lech promluvil ke svým druhům. "Toto je ta země zaslíbená, hojností zvěře, ptactva i sladkým medem oplývající." Když pak vůdce s nimi vybíral jméno pro ten kraj, shodli se všichni, a dali zemi jméno Čechy podle lecha jménem Čech.
 

K zámku v Kravařích se váže pověst O zlatých kachnách, které ve sklepeních zazdil tehdejší majitel zámku polský alchymista Michail Sendivoj ze Skorska.
 

Bohumír Štéger

Jedním z nejzachovalejších hradů severomoravských býval jěště před nemnohými lety Sovinec. Býval to mocný a pevný hrad již před třemi sty lety, když švédská vojska zaplavila Moravu. Tehdy se zastavila jejich dravá síla před dvojí hradbou Sovice: jednou bylo mohutné opevnění, druhou statečná srdce jeho obhájců. Stará pověst vypravuje, že v městečku pod hradem bylo tehdy mezi domy porůznu sedm domečků, kam vedly ze Sovince tajné chodby. Tudy se zásobovala obležená posádka čerstvými potravinami a zbraněmi, hlavně střelivem. A jedině tak se mohlo stát, že v červenci roku 1643 vyšel z hradu parlamentář s bílým praporem, došel nerušeně do švédského tábora a požádal jménem svého velitele jejich generála o den příměří, protože prý chce posádka hradu Sovince oslavit narozeniny svého hejtmana velkou hostinou. I byl vyhlášen klid zbraní Švédové mrzutě naslouchali hudbě a veselému zpěvu, který z obleženého hradu až do švédského ležení po celý den zaléhal. Navečer vyšel znovu z hradní brány posel s bělostným praporem a za ním dva vojáci se stříbrnými mísami a konvicemi. S poklonou od svého hejtmana přinesli švédskému komandantovi - jako dík za ochotu - srnčí maso z kusu nedávno složeného, obloženého čerstvou zeleninou, a láhev mladého vína.
Když se zase vrátili na hrad, kroutili Švédové hlavami a řekli si, že není jinak možné, než že Ti na hradě jsou ve spolku s čertem, který jim nějakým kouzlem dodává jídlo a pití. A tak zanechali obléhání Sovince a odtáhli pryč.
Tehdy však došlo ke zradě. Jistý kovář z městečka, kterého dal kdysi sovinecký velitel potrestat dvaceti pěti ranami na šplapy za pytláctví, použil příležitosti a vyzradil švédskému generálovi tajemství sedmi „strážců“, jak se říkávalo těm domkům v městečku, kam ústily tajné chodby, a Švédové se vrátily ještě v září toho roku k Sovinci. Obléhání hradu převzal sám Torstenson, jejich vojevůdce obávaný, a to, i zrada kovářova, byla počátkem konce nedobitného Sovince. Tenkrát došla obleženým pitná voda a začali mít povážlivý nedostatek střeliva, protože Švédové obsadili těch sedm „strážců“. Sovinecký hejtman, Augustin Osvald Lichtenštejn, nabídl proto Švédům kapitulaci a ti ji přijalil. S rozvinutými praporci, za zvuku píšťal hudců a za dunění bubnů vojenských tamborů vyšla císařská posádka z hradu a prošla špalírem Švédů, kteří s Torstensonem v čele stáli a skloněnými prapory a tasenými zbraněmi zdravili statečného nepřítele. Za vojskem jely povozy s raněnými a nebylo jich málo.
Mimo ně nechalo císařské vojsko na Sovinci sedmdesát dva padlé, zatím co Švédové ztratili při obléhání ne méně než osm set svých nejlepších vojáků.
 

Hrad je opředen řadou tajuplných pověstí. Je zabydlen celou řadou podivných bytostí - bílou paní, černým mužem v třírohém klobouku, zlomyslným mužíčkem a drápatou babicí - strašidlem místními obyvateli nejvíc obávaným pro svou špatnou povahu a nezřízenou chuť po lidském mase. Naštěstí je baba pomalá, dá se jí lehko utéct, ale běda tomu kdo se jí dostane do spárů. Dodnes se spekuluje o chodbách pod hradem, které prý vedou nejen do studny, ale i na náměstí nedalekého Humpolce. Vchod do věže, kam prý všechny chodby ústily je však zasypaný, takže tajemství zůstává neodhaleno. Snad je to tak dobře. Vypráví se, že za protektorátu se o hrad zajímaly i německé úřady a v honbě za pokladem, který tam prý zanechali první majitelé panství - řád německých rytířů - bylo zasypáno několik německých kopáčů.
 

Dle pověsti hradního pána Půtu Švihovského odnesl za zlé skutky Ďábel. Jeho duch se zjevuje v ohnivé pdoobě na hradě dodnes. Vysvobozen mohl být pouze v případě, že jeho manželka Bohunka rozebere svýma rukama hrad, kameny a trámy odnese na místo, odkud se na stavbu hradu dostaly. Nestalo se tak, a proto musí Půta hradem bloudit, dokud se hrad sám nerozpadne.
 

Casanova byl pochován na dnes již zaniklém hřbitově u kaple sv.Barbory. Vypráví se, že dámy lemem svých šatů zachytávaly o kovovou obrubu Casanovova hrobu, což bylo interpretováno tak, že slavný milovník nedá ženám pokoj ani po smrti. Dnešní místo odpočinku benátského kavalíra v Duchcově není známo a je obestřeno tajemstvím. Není totiž pravděpodobné, že by svobodní zednáři, k nimž se Casanova hlásil dopustili, aby ostatky jejich přítele zůstaly nepohřbeny. V zámecké expozici, jediném muzeu G.Casanovy na světě, je křeslo, ve kterém Casanova zemřel. Traduje se, že muž, který se do něj posadí, bude pro ženy tak neodolatelný, jako pan Casanova. V zámku se rovněž vypráví, že za sychravých, deštivých nocí jsou na chodbách severního zámeckého křídla slyšet kroky a hlas pana Casanovy, který jednou hubuje služebnictvo, jindy proklíná kuchaře, že mu špatně uvařil makaróny. V tajném kabinetu prý pan Casanova dodnes dopisuje své slavné paměti, které nikdy nebyly dokončeny, ve chvílích oddychu pak prý po půlnoci hrává v Biliárovém sále kulečních se svým ochráncem a zaměstnavatelem hrabětem Josefem Karlem Emanuelem z Valdštejna.
Bílá paní se zjevovala na hradech a zámcích panů z Růže, nosívala tři barvy rukaviček, bílá znamenala svatba, štěstí, červené rukavičky - požár, černé rukavičky - smutek, neštěstí.
Zámecká bílá paní
Podle pověsti se bílá paní zjevovala také v třebíčském zámku za hrabat Valdštejnů. V zámku a na Podklášteří se o ní dlouho vypravovali četné pověsti. Podobně jako na jihočeských zámcích se prý objevovala nejčastěji v noci oblečena do bílých šatů a chodila po zámku zvolna a vážně, se sklopenou hlavou. Byla ochranitelkou spřízněného rodu Valdštejnů a oznamovatelkou radostných i smutných událostí. Jestliže se usmívala, byla její věštba radostná. To ohlašovala narození dítka, o které potom často v noci pečovala, kolébala je a uspávala, když zámecká chůva únavou zaspala. Tvářila-li se smutně, věštila neštěstí, většinou smrt někoho z rodu. Podle vypravování zámeckého služebníka, který trávil přes padesát let ve službě u starého pána jako komorník, zjevila se bílá paní v zámku několikrát. Brzy nato se v rodině majitele zámku chystal pohřeb. Někdy také bílá paní projevovala svou nespokojenost velkým hřmotem a rámusem.
„To jednou,“ vypravoval komorník, „jsem seděl se starým pánem v rohovém obývacím pokoji. Na třebíčské věži právě odbíjela jedenáctá hodina, když ve vedlejších pokojích nastal velký hluk, jako když někdo zprudka otvírá dveře. Oba jsme vstali a šli se podívat, kdo tam je a co se tam děje. Procházeli jsme jedním pokojem za druhým, ale nikde nikdo, jen všechny dveře byly otevřeny dokořán. Dotazovali jsme se služebníků, ale žádný z nich předtím do pokojů nevstoupil. Tato událost se opakovala tři noci po sobě. Všichni jsme věřili, že bílá paní nebyla s něčím spokojená. Už jednou se tak stalo, když vytrestala zámeckou služebnou, která si tropila smích z jejího oblečení na obraze. tenkrát nastal velký hlomoz a ten postrašil služebná děvčata tak,že utekla, až na tu, která se o bílé paní špatně vyjádřila. Dívka zůstala stát jako přimrazená, jenom usedavě plakala a naříkala. Když bílé paní před obrazem slíbila, že už nikdy se jí nebude posmívat, kouzlo náhle pominulo a nešťastné děvče mohlo utéci z bibliotéky ke svým kamarádkám. Od té doby už se nikdo v zámku neopovážil o bílé paní špatně promluvit,“ ukončil své vypravování komorník.
Proč stojí u hradu socha sv. Vendelína, patrona ovčáků?

V dávných dobách pásal na panství ovčák ovce. Měl velmi hezkou dceru. Tu si oblíbil hradní pán. Ovčák varoval svou dceru a připomínal jí, aby si s pány nic nezačínala a od té doby ji hlídal. Dověděl se o tom hradní pán, a tak si nechal ovčáka zavolat do hradu, kde ho mučil a nakonec i usmrtil. Když přišel nový pán na hrad a dověděl se o této příhodě, dal tělo ovčáka pohřbít na pahrbek pod hrad a postavit na hrob sochu sv. Vendelína, patrona ovčáků.
 

Opatovický poklad
Sudy s unikátním archivním vínem patří k vyhledávaným podzemním bohatstvím opuštěných hradů. Skrývá je prý i sklep Házmburku. Opilci se k nim však nemohou dostat, protože nápoj hlídají hned tři kouzelní mužíčci . Přelstít je se dosud nepodařilo. Zato prý fintou s vínem přišel k bájnému opatovickému pokladu pán hradu Kunětická Hora. Mniši střídavě ohrožováni oběma soupeřícími stranami v husitských válkách se rozhodli své zlato a stříbro ukrýt na jiném místě. Svěřepě ale dbali na to aby nikdo kromě Karla IV., který je kdysi umluvil,už tento obrovský poklad nespatřil. Nacpali ho proto do vinných sudů a dovezli na Kunětickou Horu. Každý by přece uvěřil, že takové pošušňání chtějí před vojáky schovat. Možná na to naletěl i zdejší pán. Jenže jednou ho začala honit mlsná .“Však mníškům neubude,když si trochu cvaknu,“pomyslel si a běžel do sklepení se džbánkem.Ať točil sebevíc, ani slza neukápla.„Safraporte,“ vzdychl zklamaně. Ale protože opilci jsou vynalézaví, jak se dostat ke své dávce nevzdal to. Rozhodl se naplnit džbán za každou cenu . Bušil do sudu tak dlouho, až se mu podařilo ho seshora otevřít. Místo vytouženého moku však spatřil hromadu zlatých monstrancí.“Ti kujóni,“ rázem vystřízlivěl. Když si po čase mniši přijeli pro ukryté sudy, s úsměvem jim je vydal. Řeholníci se tuze divili, co to v nich šplouchá. Museli ale mlčet. Vždyť sami řekli, že sem přivezli jen víno. Kunětický pán pak za jejich smutným průvodem udělal dlouhý nos. Notoričtí alkoholici, šmátrající v podzemí po plných sudech, nemusí podle legend skončit špatně.
 

Rudolf Opletal

O Černém Jankovi


Když r. 1704. vpadli do kraje Kuruci, prchal před nimi venkovský lid do města Uh. Brodu. Kuruci chtěli města dobýti, neboť očekávali hojnou kořist u zámožných kupců. Uznali, že nejvhodnější místo k útoku je od Bílé Bašty. Proto se nejdříve zmocnili Horního dvora.
 
Za tmavé noci plížili se Kuruci opatrně k hradbám a již lezli po žebřících nahoru. Jeden z nich přelezl již hradby. Měl dáti ostatním znamení, kudy je nejsnadnější přístup do města. Nikdo se mu nepostavil v cestu, neboť strážci únavou usnuli. Opatrně hmatal ve tmě podél hradební zdi. Najednou nahmatal provaz, který odkudsi visel. "Snad ho mohu potřebovat", myslil si Kuruc, "utrhnu jej". Silně potáhl za provaz. Provaz nepovolil, zato však ozval se poplašný hlas zvonu, jímž brozané v dobách válečných ohlašovali nepřátelský útok. V tom bily hodiny půlnoc. Jako blesk vyskočili strážcové i obránci města. Viděli na hradbách četné nepřátele. Odrazili je a tak město uchránili plenění.
 
Na památku této události byla postavena na nové radnici ve výklenku pod hodinami černochova soška. Té se všeobecně podnes říká "Černý Janek". Ten před bitím celých hodin zvoní, jakoby měl Brozanům připomínat, jak bylo město dobytí uchráněno. P.S.: Soška Černého Janka je k vidění na věži radnice dodnes (stále plní svou tradiční funkci) a také v dlouhodobé expozici muzea "100 let Muzea J.A. Komenského". (V Uherském Brodě je dnes též restaurace Černý Janek)
 

Marek Řeháček, Krajina na Nise

Grabštejnské tajemství


Každý zámek vzbuzuje tajemství: Podzemní chodby z něj vedou údajně všemi směry, ve sklepích leží zakopané rezavé truhlice plné zlatých mincí. Každý druhý člověk pod hradem je šlechtický levoboček, ve zdech jsou zazděné ubohé děvečky, na trámech vyškrábané tajemné nápisy, ponurými chodbami bloudí za měsíčných nocí duchové a bílé přízraky. Také hrad Grabštejn odedávna vzbuzoval nejbujnější fantazie a protože patřil alespoň na první pohled přebohaté vrchnosti, spojovali si jej vesničané s nesmírnými poklady, které, ač většina majitelů panství prodávala pro dluhy, jsou ukryty v hradních zdech nebo po okolí starých budov.

Staré povídačky se dočkaly potvrzení 28. října 1902, kdy byl při výkopech poblíž starého pivovaru v podhradí nalezen hliněný hrníček se zlatými a stříbrnými mincemi z časů třicetileté války. Mezi penězi byly dva velké dukáty hraběte Mannsfelda z roku 1642, dukáty Rudolfa II., Ferdinanda III., Ferdinanda Tyrolského a Albrechta z Valdštejna, zlaťáky ze Saska, Mohuče, Salzburgu, Gdaňská, Campenu a Frankfurtu. Stříbrňáky ze severoněmeckých měst a švýcarských kantonů St. Gallen, Schaffhausen a Zug. Nejmladší zlatá mince - holandský zlatý gulden - pocházela z roku 1646, stříbrný tolar pak z roku 1648, z čehož se usoudilo, že poklad zakopal někdo těsně po skončení třicetileté války.

Svá tajemství po dlouhá léta skrýval i pahrbek, nacházející se východně od Grabštejna, na druhé straně údolí za rybníkem. Terénní vlna připomínající mohylu zde měla podle obyvatel vesnice ukrývat hrob pradávného knížete, který ještě v pohanských časech vládnul údolí Nisy. Když pahrbek na počátku 20. století prozkoumávali amatérští archeologové, zjistili, že vzhledem k výhodné poloze tohoto místa přímo proti zámku lze z něj dobře pozorovat jak Grabštejn, tak i velkou část údolí Nisy, a z toho vyvodili, že pahrbek bude pouze zbytkem středověké či ještě mladší strážní věže, v horším případě dokonce pozůstatkem větrného mlýna. Legenda o pohanském pohřebišti či obětišti byla tak definitivně rozkotána.

Mnohem déle, dá se říci, že až do současnosti, přežila pověst o tajné chodbě, která spojuje sklepení hradu Grabštejna s budovou clam-gallasovského zámečku v Hrádku, tzv. Azylem. Ještě dnes žije v Hrádku hrstička lidí, kteří zcela vážné tvrdí, že coby malé děti viděli vstupní otvor ve sklepě Azylu nebo dokonce propadlý strop v údolí pod hradem. Stejní archeologové, kteří kdysi prozkoumávali pahrbek nad údolím, se svého času zaobírali i podzemní chodbou v Azylu. Ve sklepě tehdy objevili zazděný výklenek, ale za ním nebylo nic, co by svědčilo pro tajnou cestu podzemím. V grabštejnském sklepě je sice návštěvníkům dodnes ukazován starobylý vstup do podzemí, ale uzounká chodba, kterou jsem se nakonec nevěřícně proplazil až na samý závěr, je ukončena závalem z hlíny. Pokračovala-li někdy někam, rozhodně to nebylo až do Hrádku, ale do prvního houští při hradu. A možná ani tam ne.

Poslední zmínka ve vyprávění o tajemství hradu Grabštejna musí patřit duchům a přízrakům. Přestože se podle starých záznamů strašidla ještě ve dvacátých letech tohoto století měla zjevovat poblíž tzv. Dlouhé meze v Chotyni, jen na dohled od Grabštejna, konkrétní zprávy o zjeveních přímo v hradních prostorách se bohužel nedochovaly. A to i přesto, že starobylé stavby za dobu své existence přitahovaly dobro i zlo. Jednoznačně dobrými duchy je naplněna kaple svaté Barbory, na jejímž stropě je obraz Posledního soudu, na kterém ďábel táhne za vlasy nahou ženu hříšnici. Duchové vystupují z malovaných zdí, dotýkají se hlav návštěvníků neviditelnými prsty, špitají povzbudivé modlitbičky. Naproti nim jsou na hradě zcela jistě zakleti i duchové zlí. Skrze děravá okna beze skel a pustými chodbami s navátým listím se za příšerného skřehotání proháněli ještě před nedávnem, kdy byli pány tohoto polozříceného hradu. První je třeba velebit, před druhými se mít na pozoru.
 

Bludný rytíř

Zlý rytíř z hradu, kterého téměř každý poddaný proklínal, jednoho dne zmizel. Jen za nocí se tu zjevoval přízrak jeho černého koně s ohnivou ohlávkou na krku. Podle pověsti ji bylo nutno hodinu udržet v rukou, aby byl duch rytíře vysvobozen. Zatím se to nikomu nepodařilo, a proto tu občas můžeme toulavého koně potkat dodnes.
 

Pověsti Teplicka

Alchymista a lékař


V širokém okolí, které je tvořeno z jedné strany hradbou Krušných hor a z druhé malebným Českým středohořím, stojí teplický zámek. Ze zámecké věže je vidět na Krušné hory, na místa, kde se odpradávna dobývaly rozličné rudy a stříbro.
V sídle majitelů teplického panství se již v 16. století nalézalo takzvané zlatnické ohniště, místo, kde se pěstovala alchymie. Cílem pokusů bylo nalezení kamene mudrců, s jehož pomocí se obyčejné rudy měnily v pravé zlato nebo elixír života, který měl prodloužit lidský život.
Tajemní alchymisté se objevovali na zámku, aby zde pod záštitou majitele bádali a vynalézali. Jejich dílo bylo přísně utajováno před zraky obyvatel Teplic. Odkud přicházeli, co vše znali, jaké výsledky mělo jejich počínání a kam zase po čase mizeli, nevěděl nikdo. Někteří z nich se v Teplicích, kam se sjíždělo mnoho nemocných k léčivým pramenům, živili zhotovováním různých léků.
Po bitvě na Bílé hoře nastalo kruté období třicetileté války. V těchto válečných dobách si nikdo v Čechách nebyl jist svým životem ani majetkem. Když byl poslední český majitel zámku hrabě Vchynský zavražděn společně s Valdštejnem v Chebu, Teplice vyplenilo švédské vojsko. Ze zámku odvezli Švédové jako válečnou kořist vše vzácné. Mezi jinými věcmi i vybavení lékárny a alchymistické dílny. Teplické panství daroval císař za prokázané válečné služby svému věrnému maršálovi Johannu Aldringenovi. Ten však zanedlouho padl v jedné z mnoha bitev třicetileté války. Jeho dědicům po něm zbyl plstěný maršálský klobouk a zpustošený a vydrancovaný teplický zámek.
Noví majitelé, cizinci, záhy zjistili, jaké bohatství se skrývá v podzemí okolního kraje. Brzy na zámku zřídili opět alchymistickou dílnu. Objevil se učený muž, který míchal výborné léky na nejrůznější neduhy. Ale také sbíral kameny z širokého okolí a pořídil z nich rozsáhlou sbírku.
S tímto tajemným alchymistou se spřátelili lázeňský lékař, zvídavý muž, jenž obdivoval učencovy hluboké znalosti. Nesměl však o alchymistových pokusech podat žádné svědectví, vše bylo přísně tajné. Za vyzrazení tohoto „tajného díla“ hrozilo vyšetřování, vězení, ba i smrt na popravišti. Lékař tedy pouze vychvaloval učencovo lékárnické umění a jeho sbírku kamenů. Zaznamenal ale jeho jméno - Bartolomeus Mencl.
Po letech alchymista odešel neznámo kam a zvídavý lékař v klidu zemřel. Živá duše se neměla dozvědět, co bylo v nočních rozhovorech mezi učencem a lékařem vysloveno. Ale přece ...
Jaké asi tajemné čáry a kouzla prováděl alchymista ve své dílně, kdo byl tajným svědkem rozhovorů mezi oběma muži? Proč se od těch časů až do dnešních dob objevuje na chodbách zámku tajemné zjevení? V poledne, když sluneční paprsky dopadají do míst, kde bývala alchymistova dílna, prochází se chodbami zámku malé děvčátko. Než zmizí ve zdi dávné dílny, otočí se k náhodnému divákovi, s úsměvem mu kyne rukou a vybízí ho k následování. Snad chce někomu sdělit některé z alchymistových tajemství.
Bohužel se však dosud nenašel nikdo odvážný, kdo by za děvčátkem vykročil vstříc tajemstvím dávného učence. Třeba by se dozvěděl něco o kameni mudrců či elixíru života.
Přijďte někdy za slunného dne v poledne do zámku. Možná, že právě vy potkáte tajemnou dívenku. Budete odvážní a vykročíte za ní?
 

Loketský meteorit

V době panování krále Zigmunda Lucemburského spravoval hrad Loket purkrabí Půta z Illburka.
Tento purkrabí se projevil jako velice krutý pán. Mladá potrestaná vdova jej v nejvyšším zoufalství proklela slovy: „Je-li tvé srdce z kamene, kamenem se staň!“
Uhodil blesk a za velkého hromobití se purkrabí proměnil v kámen- Loketský meteorit.
 

Tajuplná místa

Duch smutné paní bloudívá v komnatách zámku v černých šatech, lze tu potkat i "kulhavého ďábla", ducha zlého a přísného majitele zámku.
Před konšelským soudem města Náchoda byla r. 1540 odsouzena manželka drába zvaná "biřička Markyta" za krádež a čarodějnictví. Téhož roku byla upálena a zanedlouho po ní i vdova Šmidrigalová z Rabštejna. Ta přidávala do piva psí sádlo a kouzelné prášky, aby vzbudila v mužích touhu. Další upálenou čarodějnicí na náchodském náměstí byla pastýřka Dorota z Vysokova odsouzená za čarování a styky s nečistými silami. Všechny tři procesy se udály za majitele panství Jana z Pernštejna.
 

Hrad je nazýván opičím, protože se zde již na pustém hradě množily opice. Okolní obyvatelé je chtěli vystěhovat, tak šli ve zbroji na hrad a opice pobili.
 

Lidová pověst

Záhada kolem krádeže zvonů


Chuligánské „žertíky“, které dnes tak často dělají starostí bezpečnostním orgánům, měly své předchůdce již v minulém století. Svědčí o tom událost, která se stala v noci z 5. na 6. listopadu 1848 v kostelíku sv. Jiljí na jižním břehu rybníka Světa v těsném sousedství koupaliště Ostende. Tehdy byli obyvatelé Třeboně i celého kraje vzrušeni odvážnou krádeží, při které neznámí pachatelé odcizili z kostela nejen velkou část bohoslužebních rouch a nádob, cínovou oltářovou lampu, ale i dva věžní zvony. Jeden z roku 1625 asi tři sta liber těžky, druhý o váze 180 liber s letopočtem 1687. Přes všechno úsilí zloději tehdy vypátráni nebyli.
Teprve po třiceti letech, 29. dubna 1878, učinil domaninský podruh Kašpar Vávrovský před třeboňským policejním mistrem Václavem Šemberou udání, ve kterém uvedl:
„V roce 1872 jsem se vystěhoval do Ameriky a pracoval jsem při dráze. Dostal jsem se do města Majnova (správně Winon), ležícího při řece Mississippi mezi městy St. Paul a La Grosse. Jednou jsem se v tamní hospodě seznámil s několika Čechy, z nichž dva byli ze vsi Branné. Ti se mě mezi řečí ptali, co je u Třeboně slyšet o těch dvou kradených zvonech od svatého Jiljí. Já jim odpověděl: „Teď už nic, ale toho času 1848, kdy se to stalo, to byl velký rámus“. Načež oni: „To my víme, neb se jeden, Činátl hajný z toho oběsil a my museli odjet do Ameriky. Teď se jich nebojíme, svítí na nás jiné slunce. Nadřeli jsme se tenkrát dost a nic jsme z toho neměli. Byli jsme tehdy s Činátlem v Třeboni, popíjeli do půl jedenácté v noci v hospodě Pod hrází. Potom jsme zajeli s vozem k svatému Jiljí, sebrali oba zvony a odvezli na Činátlovo pole za lesem u Branné a tam jsme je zakopali asi dva sáhy hluboko vedle tam ležícího kamení. Prodat jsme je nemohli, a tak tam budou asi ještě odpočívat“.
Na základě tohoto udání dal schwarzenberský patronátní úřad 3. května 1878 zmizelé zvony na poli u Činátlovy hájovny hledat. Deset pěšáků překopalo celé pole místy do dva a půl metrové hloubky, ale nic se nenašlo. Jen v kraji se dlouho udržovala legenda, že v letních měsících je v době polední slyšet temné, ze země vycházející zvonění a nejeden občan z Branné byl ochoten přísahat, že zvony na vlastní uši slyšel. Legenda dnes už zanikla, zvony, předmět skutečné krádeže, zůstaly nadále nezvěstné.
 

Lidová pověst

O původu názvu Klobouky


Jak dostaly Klobouky jméno, vypráví tato pověst:
V dávných dobách bylo v kraji mnoho rybníků a močálů. Tam, kde je nyní náměstí, rozkládal se rybník. U bývalé radnice se vypínal mohutný strom a hněd u něho začali stavět obydlí.
Kloboucký pán Lev přišel se jednou podívat na práci, jak pokračuje. Když došel až k tomu velikému stromu, zavadil kloboukem o větev a klobouk mu spadl do rybníka. I přikvapil jeden z pracovníků na stavbě, shýbl se a podával svému pánovi klobouk. Pán jej obdaroval a pravil: „Nevěděl jsem, jak pojmenujeme osadu. Ať se jmenuje Klobouk“.
A tak se i stalo. Z původního názvu osady Klobouk vzniklo jméno Klobouky.
 

Lidová pověst

Bílá paní


Když se kloboucký pán Lev potřetí ženil, slavil svůj sňatek v Brně. Téhož dne po půlnoci pozorovali služebníci na hradě v komnatě zemřelé jeho druhé manželky jakési světlo. Nedovedli si vysvětlit, co by to mohlo být a ze strachu, aby snad nevznikl v komnatě oheň, omluvili se, že vniknou do komnaty, aby se předvědčili, co se tam děje.
Když přišli ke dveřím, neslyšeli ni toho nejmenšího zvuku, a proto tiše otevřeli a vstoupili dovnitř.
Tu spatiřili paní v bílém oděvu. Obličej měla závojem zahalený a v ruce držela svíci. Ubírala se do druhého pokoje a zamkla za sebou dveře.
Komorná poznala v ní dřívjější paní hradu, druhou manželku Lva Klobouckého, Žofii, a sdělila to ostatním sloužícím. Ti se strachem třásli a hned opustili komnatu. Světlo tam potom již nespatřili.
Po nějaké době se objevila bílá paní opět s rozžatou svící u dveří pokoje Lvova. Chvilku tam postála, jako by se rozmíšlela, má-li vstoupit, načeš se vrátila do své komnaty.
Sloužící, který ji spatřil, nejprve omdlel a teprve po chvíli přišel zas k sobě. Vidění pak oznámil svým druhům.
Druhého dne nato se Lev nebezpečně rozstonal a teprve po šesti týdnech se uzdravil.
Ještě jednou se zjevila bílá paní ve dlouhé chodbě hradební, a to v den Lvovy smrti.
Od těch časů bílá paní na klobouckém hradě spatřena nebyla.
 

Lidová pověst

O klobouckém hradě


Nad Klobouky, někde u kaple svaté Barbory, v místech zvaných Hradisko, stával koncem 12. století hrad. Silné palisádové zdi a mocný val chránily sídlo mocného pána Lva z Klobouk. Z hradní věže byl rozhled do dalekého kraje.
Život na hradě plynul tiše, jelikož Lev nebyl milovníkem hlučných a veselých zábav a také proto, že paní hradu churavěla.
Když však paní hradu zemřela, Lev se uzavřel úplně lidské společnosti.
Jediným společníkem Lvovým byl jeho plébán a jedinou jeho radostí jeho syn dospívající v sličného panice.
Tak plynul na hradě den za dnem a rok za rokem a hoch vyspěl ve statného jinocha.
Jednou se rozloučil se svým otcem; vypravil se do světa, aby tam získal čest své zbrani a slávu svému rodu.
Těžce se loučil otec se synem a syn s otcem. Objali se a políbili a za mladým Lvem byl vytažen most.
Smutno bylo potom na hradě.
Uplynul rok, uplynula dvě léta a po mladém pánu ani slechu.
Bylo na jaře v měsíci květnu.
Slunce zapadalo za černé vrchy, když se lid vracel z polí do svých domů. Mezi přestavlckými lesy se ubírala ozbrojená družina a lid pána Bohuše z Boleradic. Zamířili na kloboucký hrad.
Starý pán Lev se modlil právě v hradní kapli, když mu oznámili, že boleradský pán proti němu povstal a lstí se dostal až za ohradu.
Lev sebral něco peněz a tajnou chodbou, ústící až do Příhona, opustil hrad. V přestrojení za mnicha se dostal až na Velehrad, kde žil jako poustevník a později vstoupil do kláštera.
Boleradští dobyli klobouckého hradu, zajali lid, zapálili dřevěný hrad a zpustošili jej.
A plynula léta.
Pán klobouckého hradu se nevracel. Na zříceninách jeho hradu se zazelenal netřesk i jiné rostliny, ba i stromy lesní.
Ani o synu starého pána hradu nikdo nevěděl.
Po létech se vrátil mladý Lev do Klobouk. Když však spatřil v sutinách místo, kde stávala jeho kolébka, zaplakal.
Posadil se na kámen a zahalil se v plášť.
Bývalý služebník starého pána Lva, Sezima, poznal tak sedícího syna svého pána, ale pro jistotu se otázal: „Nejsi, pane, Lev z Klobouk?“ Lev se obrátil po tazateli a odvětil: „Jsem.“ Nato Sezima: „Pojď ke mně, pane, žena Barča Ti uchystá občerstvení.“
Lev šel se Sezimou a on mu vyprávěl, co se zatím na hradě odehrálo. Doma v komoře ukázal, co zachránil z hradu a vše mu chtěl odevzdat. Mladý Lev si ze všeho vybral jen varyto a oblek, jaký tehdy nosili potulní pěvci. Převlékl se do něho a odešel.
Z bývalým hradem se setkal s Bohušem z Boleradic, který se ve společnosti veselé družiny vracel z lovu. Tu pravil Bohuš k Lvovi: „Pojď s námi, toulavý slavíku, zahraješ a zazpíváš nám na hostině.“
Přišli na boleradský hrad. Jedli, pili a na pěvce zapomněli. Vzpomněli si na něho, až byli docela opilí. I poslali pro něho.
Zpíval písně smutné a naříkavé. Jim se to nelíbilo. Pravili: „Zpívej zvesela - nebo usneme!“
Lev, obrácen k Bohušovi, pravil? „Zazpívám Ti Bohuši, že Tě k smrti uspím!“ A vytáhl dýku, již měl schovanou za pasem. Chtěl Bohuše zabít. Ruka mu však klesla, když spatřil ve dveřích Bohušovu dceru Ričku, do níž se hned zamiloval.
Jeden z opilích hostů, jak spatřil u Lva dýku, zranil ho, takže musel na hradě zůstat. Rička ho ošetřovala.
Po svém uzdravení se tázal Lev Ričky, kdeže je jeho otec, ale nevědela o něm.
Poněvadž vypukla válka mezi knížetem českým a moravským, Bohuš se jí též účastnil. I Lev spěchal do Klobouk, aby svolal lid do zbraně. Táhl v jeho čele v Velehradu, kde se měl sejít s ostatními. A tam našel svého otce, který uprchl z klobouckého hradu při obléhání tajnou chodbou a zachránil se.
Po válce si vzal Lev Ričku za ženu a postavil si v Kloboukách nový hrad, kde přebývali až do doby, kdy se Lev stal brněnským purkrabím a později i nejvyšším sudím a komorníkem brněnského údělu.
 

Lidová pověst: Zlá Manda

Pověst o černé paní novoměstské „Zlé Mandě“, vypráví se o jejím zjevování při nočních prohlídkách zámku.
 

Václav Němec

Daemon metalicus


Staří horníci věřili, že v hlubinách země sídlí vládce hor Daemon metalicus, jenž se lidem zjevuje v rozličných podobách. Jednou je to horník, jindy zase na sebe bere podobu mnicha. Jednou se převtělí v myšku, hned nato v psa. Dokáže tančit a skákat nebo hrát na píšťalu. Sám prý ale nenávidí křik a pískot. Horníci považují jeho zjevení za zlé znamení, za varovný signál. Ztichnou a dělají všechno možné, aby ducha hor nedráždili, aby jim nepřivolal neštěstí.
 

Václav Němec

Jak vznikl Sokolov


Kdy Sokolov vznikl, nikdo neví a už se asi nikdy nedoví. V roce 1397 vyhořela stará radnice a s ní všechny pergameny, co tam byly uloženy. Jméno Sokolov, tenkrát ovšem ve své původní podobě Valkenowe, se poprvé objevuje v jedné listině z roku 1279.
Bylo to v čase křížových výprav. Někde na horní Ohři žil rytíř a ten se zúčastnil tažení proti Turkům, kteří tenkrát znesnadňovali věřícím přístup k Ježíšovu hrobu ve Svaté zemi. Když se pak po létech vrátil do své vlasti, našel místo své tvrze jen spáleniště a zarostlý hrob své ženy a dítěte. Poklekl, pomodlil se nad opršelými rovy a rozhodl se, že odejde z míst, která mu připomínala ztrátu lidí nejdražších. Pustil se po řece a po krátkém putování lučinatým údolím došel až k soutoku Ohře a Svatavy. Tam si v pustých lesích postavil chýši. Živil se lovem ryb, zvěře a medem divokých včel. Do té krajiny zajížděli často loketští hradní páni na lov se cvičenými sokoly. Rytíř, prošlý těžkými boji, byl prý i dobrým ranhojičem. I vyhledávali ho proto obyvatelé okolních slovanských vsí. Brzy vznikla kolem poustevníkova srubu osada, kde cvičili lovčí sokoly, a jíž bylo dáno jméno po sokolech - Sokolov. Obraz sokola později přešel do městského znaku.
Pověst ztvárnil jakýsi chebský sochař v postavě sokolníka na městské kašně. Legendární zakladatel města drží tam na dlani cvičeného sokola a u nohou mu sedí pes. Dřík sloupu, na kterém socha stojí, je zdoben chmelovou ratolestí. V době, kdy byla kašna postavena, se ještě na Sokolovsku rodil znamenitý chmel.
 

Václav Němec

O Benátčanech


Je večer v Horním Slavkově. V krčmě U červeného vola sedlí havíři a každý ví něco. Takové bohatství nenajdeš, kdybys šel světa kraj, povídá Martin, zvaný Zmrzlík, jako u nás. Tady je všechno, cín, měď, stříbro, dokonce i zlato. Nejvíce se ale naši lidé natrápili nad tím, jak oddělit stříbro od cínu. To tenkrát dokázali jen Benátčané. Ale nikdo z nich nedokázal to tajemství vytáhnout. Jako oko v hlavě si je střežili. Za tehdejších časů se od nás ruda vozila do Benátek. Bohatsvtí Benátčanů je z potu našich dědků. Však Ti Taliáni taky říkali: Ve Slavkově jsou lidé slepí na obě oči.
Vidíte, a našel se člověk, říkali mu Zikmund, a ten řekl: Chci vidět aspoň na jedno oko! A pustil se na jih do těch Benátek. Dělal tam ty nejhorší práce a pomalu otvíral oči i uši. Měl i to štěstí, že se zalíbil jedné mladé vdově, která rozuměla alchymii. Povídalo se o ní, že umí dělat z mědi zlato. No a tu si ten Zikmund vzal.
Mně jde zatím o stříbro, myslil si ten vandrovník a poctivě sloužil svým chlebodárcům. A stalo se, že jednoho dne prohlédl. Od té chvíle nemyslel na nic jiného než na to, aby už byl zase doma ve Slavkově. Budem bohatí, šeptal své hezké Taliánce, a ta se s ním tedy pustila do Slavkova. Která ženská se nedá nachytat na bohatství?
Tady byla tenkrát v chodu ještě svatobarborská chodba. Nacházelo se v ní tolik cínu, jako nikde jinde. A Zikmund se naučil oddělovat stříbro od cínu tak dokonale, že nic nepřišlo nazmar. Rázem se stal nejbohatším člověkem na horách.
Léta ubíhala a Zikmund zestárl. Odstěhoval se do Chebu. A že neměl s tou vdovou děti, celé své bohatství rozdal chudým a kostelům. Dlouho tam za něj pálili svíčky.
 

Lidová pověst

ZA HUSITSKÝCH VÁLEK se dostali SIROTCI až k Brnu a začali je obléhat.Většina jich odtáhla na Portu Coeli , menší oddíly se rozložily u Králova Pole a čekaly. Jakmile se to BRNĚNŠTÍ MĚŠŤANÉ dověděli, jednoho dne je znenadání přepadli a porazili. Velitel husitů usoudil, že město mocí nedobude a že se do něho dostane jen LSTÍ. Téměř se to podařilo! Spojil se s několika přívrženci ve městě a ti mu slíbili, že otevřou Veselou a Dřevěnou bránu a město vydají. Jenže husité čekali marně. Prý to všechno překazil ŠAŠEK císaře ZIKMUND, jménem BORO. Jednou ho chytili husité v hospodě ve Václavovicích a zavřeli v Hradci Králové.Vychytralý šašek si brzy v městě získal důvěru, volně chodil po celém Hradci a poslouchal, co si lidé mezi sebou vykládají. Jednou vyslechl, že mají přijít POSLOVÉ z Brna a že mají jednat o tom, jak vydat město husitům. Tak Boro při první příležitosti z Hradce utekl a v převleku se dostal až do Brna. Přišel na radnici a ptá se: "Kde máte ty ZRÁDCE, co chtějí vydat město? Už se vrátili?" Hned v noci svolali na radnici poradu. Když byla v plném proudu, šašek Boro najednou vstal a řekl: "Když jsem byl před pár dny v Hradci, potkal jsem tam nějaké měšťany z Brna. Copak tam dělali?" Ještě tu noc zatkli šest radních, co se umluvili, že město husitům vydají. Vedl je prý nějaký pan Haas. Hned příští den je všechny bez milosti popravili. Hlavu Haase nabodli a vystavili pro výstrahu na radnici. Podle ní sochař vytesal hlavu do kamene a na věčnou památku ji ZAZDILI u zadní brány na současné ulici Mečová.
 

Lidová pověst: O Janu Šemberovi

existuje velké množství pověstí. Řada z nich je spojena s jeho bohatstvím a řada s jeho vznětlivou povahou. Známý je případ, kdy v souboji probodl Zikmunka Prakšického ze Zástřizl. Pověstí je opředený i vlastní vznik zámku, neboť stavba byla tak složitá, že si o pověsti přímo koledovala.
 

Lidová pověst:

Zakladatel zámku hrabě Jean Antoine Harbuval de Chamare, zároveň majitel hradu Potštejna, byl náruživým hledačem pokladů, tak jak jeho příběh popsal Alois Jirásek ve svém románu Poklad.
 

Adolf Wenig

Moravskoslezské pověsti, O Ječmínkovi


Prostřed Moravy leží úrodný a bohatý kraj rovinatý, Haná zvaný. Z dob poddanství a roboty udržela se na Hané pověst o Ječmínkovi, národním hrdinovi moravském, o němž lidé věřili, že přijde svému lidu na pomoc, až mu bude nejhůř. Takto se vypravuje pověst o Ječmínkovi, o jeho původu, o jeho osudech:
Před dávnými a dávnými lety vládl na Hané markrabě, mocný pán- jeho jméno není známo, je to zůstalo v paměti lidu, že sídlem jeho byla Chropyně, na východ od Kojetína. Tam měl markrabě výstavný hrad, taodtud vládl úrodnému, bohatému kraji. Vládl moudře, poddaní si ho chválili. Měl rozsáhlé statky, z těch plynuly mu veliké užitky, jeho bohatství rostlo a rostlo.
Ale časy se mění a lidé s nimi. Chropyňský markrabě oblíbil si hlučný život ve společnosti přátel, na hradě konaly se bohaté hostiny, panstvo vyjíždělo do kraje na hony. Na bystrých koních hnali se páni za zvěří přes pole a luhy. Nedbali úrody polní, žalostno bylo věru pohledět na obilné pole, přes které se přehnal houf jezdců s lájí psů. Úroda byla podupána, zašlapána, zničena. Lidé bědovali, na hrad chodili si stěžovat, naříkali tam, že jsou ožebračováni, ale spravedlnosti se nedovolali. Markrabě byl hluchý k jejich nářkům; sám ani nechtěl už poddaných vyslechnouti. Když jednou v zástupu přišli do hradu prosit markraběte, aby se nad nimi slitoval a nedal ničiti jejich pole, nepřipravoval je o chléb, dal je bezcitný vladař vyštvati z hradu psy.
Markrabě měl choť, paní milou a zlatého srdce, ta byla všecka zarmoucena nad proměnou, která se stala s jejím manželem. Byla tiché povahy, nemilovala hlučný život, jaký na hradě zavládl a neúčastnila se ho. Markrabě nemohl ji přinutit, aby s ním sedala při hodech, aby byla při hlučných zábavách. Proto na ni také zanevřel. Dobrá ta paní milovala svůj lid, a když viděla, jak je mu ubližováno, přimlouvala se za něj. Alke marné byly její přímluvy. Tehda, když rozzlobený markrabě poštval na prosebníky psy a vyhnal je tak z hradu, choť jeho se slzami v očích sepjatýma rukama prosila o ubožáky.
„Mlč!“ rozkřikl se markrabě na svou choť, „moji jsou ti lidé, moje jsou i jejich statky, mohu s nimi dělati, co chci. S nimi ses proti mně snad spolčila? Budeš-li se za ně ještě přimlouvati, vyženu i tebe.“
Při takovém nákladném způsobu života brzy nestačily markraběti užitky ze statků, i jeho pokladů ubývalo, a tu zlí rádcové našeptávali mu, aby na poddané uvalil nové daně,
„Bujná je ta čeládka, třeba ji zkrotit!“
A bylo zle na Hané. Lidé markraběte i násilím vymáhali daně od poddaných. Lid potají reptal, když viděl, že je ožebračován proti, aby pán mohl s přáteli hodokvasit. a našli se i takoví nespokojení, kteří nechtěli snášeti jen tak útisky panské: ti chodili tajně mezi lidem, podněcovali ke vzpouře proti krutému pánovi.
„Naše je vina,“ říkali ti buřiči, „proč se nepostavíme na odpor, proč trpíme, aby se s námi takto zacházelo? Jeden člověk nic nezmůže; proč se nespojíme a nepostavíme se proti těm, kdo nás sužují? Bylo by nás víc, zvítězili bychom na nimi.“

Lid se z počátku hrozil pomyšlení, že by se měl vzbouřit proti svému pánu. Ale bylo hůř a hůř a zoufalí poddaní uznávali konečně, že jim jiného nezbývá, než vzpoura.Ale mysleli při tom na markraběnku. Byla tak dobrá a šlechetná, milovala svůj lid, přimlouvala se za něj. Té ublížit nechtěli.
Všecko se na Hané potají spořádalo, lid byl připraven osvoboditi se od strašného útisku. Ale poslali napřed výstrahu markraběnce, aby se včas zachránila. Markraběnka ulekla se nemálo, šlo jí také o život manželův. Nemohla jinak, než že šla k markraběti a s pláčem ho prosila, aby přestal sužovati poddané. bála se mu říci o výstraze, které se jí dostalo. Jen to pověděla, že se bojí, aby se poddaní nevzbouřili.
Prchlý markrabě rozlítil se tou řečí své choti, křičel, že ona proti němu drží s poddanými, a běžel pro svůj meč volaje, že ji musí zabít. markraběnka se dala na útěk, z paláce vyběhla na nádvoří, z brány chvátala do polí. Ale brzy opustily ji síly a ona hleděla, kam se skrýt, aby ji rozzuřený choť nenašel. Byl tam lán dozrávajícího ječmene, do toho vběhla. Obilí se za ní zavřelo, i pošlapaná stébla se vztyčila, stopy nebylo znát, že by někdo byl v poli. Bohaté klasy ječmene se vlnily nad úkrytem ubohé markraběnky. Ti, kdo na rozkaz markraběte vyběhli za ní z hradu, aby ji chytili a pánu svému přivedli, nenalezli jí. Ani markrabě, který potom vyjel z hradu hledat svou choť, jí nenašel. Marné bylo všecko hledání.
Toho dne k večeru jako bouře přihnal se k hradu veliký zástup selského lidu. Cepy měli, kosy na žerdích nasazené, tak byli ozbrojeni. Jako dravý proud vevalili se vzbouřenci do hradu po mostě, který zvednout kdy nebylo. Marná byla všechna obrana proti rozlícenému lidu. Pobito bylo služebnictvo hradní, potiti i páni na hradě meškající, kteří se vzbouřencům postavili na odpor. Poslední padl sám markrabě. Potom hrad zapálen a do temné noci svítil rudý požár jako obrovská pochodeň. Tak se lid osvobodil od ukrutné vlády chropyňského markraběte.
Po tom násilném skutku nastaly brzy na Hané pokojné časy. Ti, kdo spravovali panství chropyňské za nepřítomnou markraběnku, neodvažovali se drážditi lid, a ten hleděl si zase pilné hospodářství. Po markraběnce nebylo ani stopy, třebaže všude po ní pátrali.
Nastaly žně. Přišel na řadu ječmen a sekáči dali se také do velikého lánu nedaleko chropyňského hradu. Jak se podivili, když při sekání přišli uprostřed pole na místo, kde seděla krásná paní s děťátkem. Nepoznali, kdo je to. Tvář vznešené paní byla přestálým utrpením zjemnělá, lidem se zdálo, že je to zjevení z jiných světů. Také děťátko bylo líbezné; byl to hošík světlých vlásků, tak světlých, jako stébla ječmene, v němž se narodil.

Lidé se ptali neznámé paní, kdo je, ale ta jim nechtěla pověděti. Odvedli ji tedy do vsi, do selského statku, kde jí dali příbytek. Jména pannina neznali, chlapci dali jméno Ječmínek podle toho, kde byl nalezen. Markraběnka přebývala potom nepoznána ve statku, měli ji rádi i chlapečka, dobré dítě. Když se na zimu scházeli ve statku lidé k přástkám, vypravovalo se při těch besedách leccos pro ukrácení chvíle. Tak také jednou přišla řeč na nebožtíka markraběte, jaký byl jeho život a konec. Tu znenadání ta neznámá paní, jindy nemluvná, ozvala se smutným hlasem:
„Ublížil vám tuze, vím to. Byl to můj manžel a tuhle je jeho syn. Ten jednou odčiní viny otcovy. Odpusťte otci, jako jsem mu odpustila já, na níž se také provinil. Bylo zle, ale bude jednou ještě hůře. A tenkrát tento můj syn náhle se objeví mezi vámi, vojsko přivede, potře nepřátele vaše a ze země je vyžene. To bude odčinění hříchů otcových.“
Všichni v jizbě ztichli při těch slovech a s úctu pohlíželi na vznešenou paní. A divili se nemálo: tak dlouho žila markraběnka mezi nimi a nepoznali ji!
Na druhý den ráno, když selka přišla na komoru, kde přespávala paní, ulekla se, že je komora prázdná. Markraběnky s Ječmínkem tam nebylo. A také nikde venku ji nenašli, do statku se už nevrátila. Ani jinde nebylo o ní vidu ani slechu. Zmizela nadobro, navždy.
Vzpomínali lidé ve vsi na dobrou paní, vzpomínali po vší Hané na ni i na Ječmínka, litovali, že od nich odešli, ale těšili se, že se jednou ječmínek vrátí jako osvoboditel.
Zlé časy nejednou přešly přes Hanou, přes Moravu. Vzpomněli tu lidé na Ječmínka, když počítali, že už mužných let dospěl, doufali, že přijde, že pomůže, ale marně. A když zlo přešlo, soudili, že bude jednou ještě hůře.
Nedovedli si lidé představiti, kde by byl Ječmínek, kam by se byl poděl. jedni říkali, že nepoznán chodí mezi lidem, jiní, že někde hluboko v lesích žije životem poustevnickým. A tu začali jej hledati po všem kraji. Ve vsí jej hledali, po lesích pátrali, chtěli ho najít, chtěli, aby s nimi byl, aby jim vládl. Ale marné všecko - nenašli ho. A tu konečně spokojili se s věrou, že přijde jednou sám, až toho třeba bude.

A tak se víra v Ječmínka po staletí udržela na Hané. Jako hrdinu báje měli jej v mysli, jako hrdinu, jenž nestárne, tak v něj věřili, jako v Čechách ve svatého Václava v Blaníku. O zimních večerech, kdy venku sníh a mráz panoval a lidé sedali na přástkách, na dračkách u teplých kamen a povídali si příběhy časů minulých i pohádky, také o Ječmínkovi řeč šla i o jeho rodičích, víra obnovována, že přijde jako osvoboditel. Doufali, že jim bude jednou vládnout, král Ječmínek mu říkali. A ozvalo-li se něco v té chvíli na zápraží, najednou se ohlédli po okénku, nenahlíží-li jim do světnice král Ječmínek. Věřili, že chodí za noci po kraji, po vsích.
Přišla válka třicetiletá, její bědy zle dolehly na Moravu. Švédové vtrhli do země, strašlivě tu řádili. Lid tehda žil v hrozném útisku, toužil po osvoboditeli, ale ten nepřicházel.
Když císař Josef II: zrušil nevolnictví a ulehčil tak lidu nemálo, povídalo se po kraji, že i robotu zrušil, ale páni prý zadrželi patenty, nechtěli přijít o levné pracovní síly. Když potom dobrotivý císař zemřel, nechtěl tomu lid věřit. Povídalo se, že se skryl před pány, kteří ho měli v nenávisti pro zrušení roboty a omezovali jeho svobodu.A tehdy se začalo říkat,to že je ten král Ječmínek, že chodí tajně po zemi, že chce pomoci poddaným.
Nejdříve prý se ukazoval starým lidem, kteří v kronikách čítali o časech minulých, písmákům. S nimi prý hovoříval o tom, jak bývalo a jak se časy změnily. A tu písmáci prohlašovali: ať páni zadrželi patenty o robotě, svobody prý nezadrží. A král Ječmínek přijde a lid vysvobodí. Potom i jiným lidem se ukazoval. Tak se jednou v jedné vsi na Hané v hospodě objevil k večeru pán v šedém svrchním kabátě, usedl u stolu a dal se přítomnými do řeči. Mluvil o tom, jak lidé robotou trpí a jak by se měli proti takovému útisku opřít. Sedláci u stolu ani nemukali; ale seděl mezi nimi zámecký mušketýr, ten hned vstal a volal, jaké že je to pobuřování a vyzýval sedláky, aby buřiče chytli. Tu pán rozepjal svrchník, ukázal na spodním kabátě na hvězdu drahokamy posázenou a zvolal:
„Já jsem král Ječmínek!“
Nežli se přítomní z leknutí vzpamatovali, pán zmizel. Podobně i jinde se objevil.
Páni věděli, že takový člověk chodí mezi lidem a ke vzpouře vybízí. Hledali ho, ale marně. I když potom utichly takové pověsti o Ječmínkovi, obcházejícím vsi na Hané, z poručení pánů aspoň jednou v roce prohledávána byla všecka stavení po vsích, neukrývá-li se tam nějaký buřič. Říkali tomu "hledání Ječmínka". A ty prohlídky se v obcích na Hané dlouho udržely, třebaže platily později pátrání po vsích, nepřechovávají-li se ve statcích podezřelí lidé.
Dodnes říká se na Hané o člověku, který náhle odněkud odejde, zmizí: „ztratil se jako Ječmínek“.
 

Lidová pověst

Zkamenělá paní


Paní plumlovského zámku velice milovala ruční práce a která služebná byla pilná v ručníchpracích, ta měla zajištěnu dobrou službu, ta co neuměla plést a vyšívat, dostávala nejhoršípráce a brzo odcházela ze zámku. Paní byla velice pyšná na svou zručnost a proto se jí dotklo,když jí manžel řekl, že viděl v kovárně výšivku, jakou by ani ona nesvedla. Rozhodla se tedy,že kovářovu dceru vyzkouší. Pozvala ji k sobě na zámek a tam musela dívka tři dny být zavřenáv komůrce a vyšívat, nejprve šátek, potom fěrtošek a nakonec si paní vymyslela, aby vyšila stuhu, kterou by mohla omotat celý zámek. To děvče samozřejmě nemohlo dokázat a kdyžse na ni paní rozkřikla, že je líná, dívka se vyčerpáním rozplakala a rozhodla se, že ukončí svůj život. Dřív než se oběsila na stuze, kterou měla vyšívat, proklela paní, aby zkameněla a nedošla klidu dřív, než se plumlovský zámek rozpadne na kámen. Když se tak nestalo hned, paní na kletbu zapomněla.
Paní ráda sedávala na srázu nad rybníkem a bavila se ručními pracemi. Při pletení se jednoustalo, že jí klubíčko vlny spadlo až dolů k rybníku. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jí ho podal a paní se nechtělo pro ně sejít. Pomyslela na to, jak by bylo krásné, kdyby se objevil rytíř a klubko jí podal. Nestačila ani domyslet a už se před ní ukláněl neznámý rytíř a s úklonou jí podával klubko. Sotva se však paní klubíčka dotkla, zkameněla a rytíř zmizel. Dodnes je před zámkem, na srázu nad rybníkem kámen, připomínající sedící ženu.
 

Eduard Doubek - Na Sázavě

Němý zvon promluvil


V 16. století žil na ledečském hradě bohatý a statečný šlechtic Jan Burian Ledečský z Říčan. Měl všeho hojnost a v hradním sklepení prý tři kádě plné peněz. Nebyl však lakomý, a proto byl u svých poddaných oblíben.
Když vypukla válka s Turky, musel se svou družinou do boje. Ještě před odjezdem rozhodl, že neváti-li se do tří let domů, mají být peníze uložené v kádích roztaveny a ulit z nich veliký zvon, umístěný pak ve věži ledečského kostela. Na věčnou památku dárce měl mít jméno Jan Burian.
Když se do tří let nevrátil, všichni se domnívali, že je mrtev a nezbývalo než splnit jeho přání. Když byl zvon zhotoven a vytažen ne věž ledečského kostela, všichni byli zvědaví, jaký bude mít hlas, když je tak vzácný a drahý. Čekali všichni marně. Ať se zvoník a jeho pomocníci namáhali sebevíc, zvon se ani nepohnul a nevydal hlásky.
Visel na věži němý. Zdálo se to být divné. Někteří tvrdili, že byl nějakou silou očarována že bude nejlépe ho zase sejmout dolů. Ale časem řečí ubývalo, až se na zvon docela zapomnělo.
Až jednou uprostřed léta se z kostelní věže ozvalo neznámě a slavnostní zvonění. Lidé chvátali ke kostelu a co vidí. Mohutný zvon, o jehož rozhoupání se před časem pokoušelo tolik lidí, se docela sám houpe a zvoní, jako by promlouval lidskou řečí. Všichni mu začali rozumět jak volá: "PAN JAN BURI-AN JE-DE Z VÁL-KY". Když se trochu vzpamatovali a pohlédli z věže ven, spatřili od Habrku skupinu jezdců na koních. Opravdu, vracel se Jan Burian se svou družinou z války domů. Všichni se radovali a do volání a radování se stále mísil slavností hlas zvonu. Zvoník se ho snažil zastavit a umlčet, ale marně.
Uslyšel ho i ledečský pán, který se na hradě vítal s rodinou. Usedl znovu na koně a jel ke kostelu. Vystoupil na věž, dotýkal se prsty zvonu a pravil: "Dost, dost! Děkuji Ti, Jane Buriane, že jsi mě tak uvítal."
Zvon se zastavil a umlkl. Od těch dob byl už jako jiné zvony. Již nikdy se nerozezněl sám. V místech, kde se ho pan Burian dotkl, zůstal prý otisk prstů.
Dnes už zvon na kostelní věži není. Při požáru kostela roku 1806 se roztavil a umlkl navždy.
 

Bedřich Kamarýt z Deštné: Pověst o Červené Lhotě

Náboženská pověst, řešící konflikt mezi protestanty a katolíky. Guntram, syn Kábů z Rybňan, se proti vůli rodičů oženil s dcerou Růtů z Dírné, Johankou. Mladí manželé začali mít spolu brzy neshody kvůli rozdílné víře a při jedné z hádek vyhodila Johanka manželův velký kříž, u kterého se modlíval z okna. V tu chvíli se venku strhla bouře a a zvedl se silný vítr. Johanka se v okně s křížem převážila, vypadla ven na skálu a zabila se. Její krev potřísnila tehdy ještě bílé stěny zámku. Krvavé skvrny byly později zabíleny, ale přes noc se vždy na zdi objevily znovu. Proto musel být celý zámek natřen na červeno.
 

Knihy o Velharticích

O panu pobertovi, kterak se v Čechách usadil a jak poslední obživu chudým probral a na nic jiného nehleděl, jenom o svůj majetek se staral


Nedaleko města Sušice stojí hrad Velhartice, kdysi pevné sídlo pánů z Hradce. Lidé měli v kraji všelijaké pány, ale nejvíce je sužoval don Martin doef Huerta, kterému po celých Čechách říkali Poberta. Když se stal za třicetileté války generálem císařského vojska, za své zásluhy dostal od císaře několik statků a mezi nimi také hrad Velhartice. Tam se potom usadil a stavěl nový palác pro svou milou schovanku Annu Marii vojvodovnu z Moldavy. Té se dostalo všechno, co za velké vojny Huerta v Čechách naloupil.
Když byl don Huerta povýšen na svobodného pána velhartického, velmi se na svém stavu zakládal a císaři sliboval, že všechny svoje poddané přivede znovu k pravé víře katolické, protože až do bitvy na Bílé Hoře byla většina poddaných protestantského vyznání.
„Ani jeden pikart nebude na mém panství o to se sám postarám, i kdybych je měl dát jako vlky honit!“ křičel don Huerta na rychtáře, které svolal na hrad ze všech vsí a městeček..
Rychtáři před ním stáli a mlčeli. Nikdo se neodvážil pozvednout hlas a prosit o slitování. Pán byl cizák a chtěl co nejrychleji ještě více zbohatnout. Nadiktoval jim své požadavky a propustil rychtáře domů, aby je co nejdříve splnili.
Někdo donesl na Velhartice, že na pánových gruntech je jeden písař, který tajně vyznává víru pod obojí. Jak se to don Martin dověděl, hned poručil hejtmanovi, aby pro něho poslal vojáky.
„Ať mi ho přivedou v řetězech jako dobytče, nic jiného si ten kacíř nezaslouží!“
Páni jezuité ho chválili za jeho horlivost a dávali ostatním za příklad. Když chudáka písaře přivedli vojáci na Velhartice, don Martin nelenil a přede všemi ho začal vyslýchat jako sprostého zloděje. Písař měl ale tvrdou hlavu a nechtěl se víry pod obojí zříci.
„Když se nezřekneš svého kacířství, zajdeš jako pes! Takového chlapa neměl bych na zámku za honáka, natož aby mi seděl v kanceláři a psal lejstra. Naposledy se tě ptám, písaři! A ty dobře víš, že ze mne si žerty dělat nebudeš.“ Všichni čekali, že se písař poddá, ale on stál na svém. Hlavu měl sklopenou jako beran a slova z něho nedostali.
„Hoďte ho teda do hladomorny, ať tam třeba shnije. Škoda ho stejně nebude“, nařídil pak vojákům.
Odvedli tedy písaře do veliké věže, řečené Putna a tam ho shodili do tmavé díry bez oken a dveří, jenom s kruhovým otvorem uprostřed. Odtud živý nikdo nevyšel a písaře také nikdo nikdy už neviděl.
Lidé se báli dona Martina Huerty více než čerta. Když je nutil prodávat louky a pole nebo kus lesa, každý prodal třeba za pár švestek, jenom aby je pán nepronásledoval větší robotou. Byli ale lidé, kteří ze svých gruntů a chalup raději zběhli, než aby takovému pánovi sloužili. Mnoho stavení bylo tehdy opuštěných a pole ležela ladem, protože nebyl nikdo, kdo by je obdělával.
Pod velhartickým hradem byla pěkná louka a ta patřila třem sirotkům, kteří ve vojně přišli o oba rodiče. Dětem zůstala jen stará chalupa a jedna koza. Živili se všelijak, až jednoho dne přišel pro ně panský dráb. „Půjdete se mnou k pánovi! Ale pospěšte si , já tu dlouho postávat nebudu.“ „My jsme naší vrchnosti nic zlého neprovedli“, bránil se ten nejstarší. „Já se tě taky na to neptám“, osopil se na něho dráb. „Co pán nařídil, to je mi svaté. Jen žádné řeči a poběžte dřív než na vás vezmu karbáč!“ Bratři se oblékli a sestru chtěli nechat doma. Ale dráb nedal jinak než, že děvče musí také s nimi. Šlo se jim nevesele, nevěděli co pán zamýšlí.
Když došli na hrad, zavedli je rovnou k pánovi do komnaty. Don Martin seděl za stolem a prohlížel si nějaká lejstra. Chvíli to trvalo, než zvedl hlavu a podíval se, koho k němu přivedli. Potom na ně zhurta spustil:
„Já vím, že jste sirotci. Ale já vám z té chudoby rád pomohu. Pod hradem vám patří jedna louka a tu od vás koupímu“. Bratři se sestrou se po sobě ustrašeně podívali. Nejstarší si dodal odvahy, padl na kolena před pánem a prosil ho:
„Milosti, smilujte se nad námi. Kdyby té louky nebylo dávno už bychom umřeli hladem. Je to naše jediná obživa. Po celý rok na ni paseme kozu a nasušíme něco sena, abychom ji uživili přes zimu.“ Pán se zamračil a praštil rukou do stolu. „Dost těch bláznivých řečí. Ty pomáháš při dvoře, tak hladem neumřeš. Tuhletu holku vezmu do kuchyně jako služku, protože je mladá a nějakou práci zastane. Bratra pak snadnou uživíte. Stejně je jako lunt a moc toho nepojí. Až trochu zesílí, může jít také pomáhat do dvora.“ Bratří stáli jako opaření, jen jejich sestra potichu plakala. Věděla, že starou kozu jinde něž na té louce nenapase, protože don Huerta vzal lidem všechnu pastvu a prohlásil ji za panskou. Bratři pána prosili, aby měl s nimi slitování, ale on je odbyl. „Proto jsem vás nepozval, abych poslouchal takové bědování“, zlobil se. „Buďto se mi tady upíšete smlouvou a nebo vás dám do vězení. Tam už jiní přišli k rozumu a vy k němu také přijdete!“
Když to sirotci slyšeli, raději se pánovi upsali. Na jedno lejstro udělali každý po třech křížcích a louka patřila pánovi. Don Martin poručil zbrojnoši, aby každému přinesl po jednom bochníku chleba a nakonec jim dal ještě plný hrnec navařené prosné kaše.
„Ten hrnec mi už nemusíte vracet, ten si nechejte ode mne na památku“, řekl jim milostivě, pak je propustil.
Tak lacino pán kupoval kus po kuse a zanedlouho patřila mu většina lesů, polí a každá mez. Sirotci se s pláčem vraceli domů a cestou naříkali, jak prodali louku. Lidé je litovali a proklínali pana Pobertu, ale pomoci jim nemohli. Sami se báli o holé živobytí, dráby i šafáře upláceli, aby jim roboty ulehčili.
Když louku pod hradem pozbyli, museli dát starou kozu zabít, aby neumřela hlady. Chleba brzo snědli, i tu panskou kaši. Nakonec prodali hrnec kupci, protože v něm neměli stejně co vařit a on jim za něj dal kousek chleba, ten poslední, co kdy jedli.
Kolem louky obcházel ve dne v noci panský dráb a hlídal ji, aby z ní pánovi nikdo ani hrst trávy neukradl. Byly to zlé časy a přišly ještě horší, lidé umírali na morovou ránu. Sirotci také umřeli a měli po trápení.
Panská louka pod hradem, kterou Huerta Poberta sebral sirotkům, mu mnoho užitku nepřinesla. Pokaždé, když prý byla senoseč a sekáči trávu pokosili, dalo se do velikého deště a trávu odplavila voda. Lidé věřili, že to jsou vyplakané slzy ubohých sirotků, které chamtivý pán ošidil.
 

Lidová pověst: Pověst o bílé paní

Tak jako na mnohých hradech českých vídali bílou paní, tak i na hradě Velhartickém často vídána byla bílá něžná paní Hradecká z Velhartic v ložnici klínového pokoje, nalézajícího se na straně k cimbuří. Zemřela při narození dcerušky Elišky a po pohřbu třetí den o jedenácté hodině v noci přišla , objevíc se z výklenku, zakolébala plačící dcerušku. Stará Kačena znajíc velmi dobře milou povahu zemřelé této paní s klidem na ni pohlížela a tato o dvanácté hodině políbivši dcerušku obrátila se k výklenku a zmizela. To se opakovalo každé noci, až manžel pán z Hradce, když přijel z válečného tažení, dcerušku na vychování do Hradce odvezl. Však nicméně ukazovala se zde tato bílá paní i dále a sice u zadní gotické branky.
 

Lidová pověst: Pověst o louce „Trávníku“

V době třicetileté války žila ve Velharticích zbožná rodina, která měla pozemky své na západní straně vrchu, při levém břehu Ostružné. Oseté pozemky, před sklizní vždy nepřítelem zpustošené, nebývaly pak vzdělávány, pustly a ceny jejich nad míru klesly, jelikož jich nechtěl nikdo kupovat. Následkem toho nastal hlad a mor. Ve zmíněné rodině byli též zachváceni morem rodiče, zůstavivše sirotky, jednoho hocha a dvě dívky. V té době hleděl každý jen sebe ochrániti, žádný se nestaral o druhého, proto opuštění sirotci hladem umírali.
I umínili si, že pozemky své prodají hradnímu pánu, očekávajíce jeho příchodu v hradní kuchyni, kdež pro čeleď ovesná kaše se vařila. Nemohouce odolati touze po okamžitém nasycení, nabídli pozemky své za hrnec kaše, jíž obdrželi a přídavkem pecnu chleba. Brzy však zželelo se jim prodeje tak laciného a hořce oplakávali pozemky své. Brzy však i oni morem zemřeli. Následkem pláče sirotků těch musilo prý pršeti, kdykoli se na té louce „Trávníku“ seno dělá a lid tím více věří v pověst tu jelikož po dlouhou řadu let, vyjma třikrát nebo čtyřikrát, pršívá, když se na louce to seno dělá.
 

Lidová pověst

Velhartický mlynář


Na počátku třicetileté války proslul v pošumavských Velharticích znalostí léčivých rostlin svobodník z Chobotovského mlýna. V Chobotě říkalo se protáhlému rybníku na jih nad obcí. Mlýn byl o samotě, ukryt v hustém stromoví a nebylo divu, že o mlýnu kolovaly mezi lidem různé podivné zvěsti. Hodkovič byl písmákem a často rád čítával v objemném herbáři, či-li bylinkáři, ale nejvíce vědomostí měl od svého nebožtíka otce, který je také podědil. Bylo totiž toto umění v jejich rodě již po kolik generací. Snad bylo pravda, že ve svém nitru byli Hodkovičové i jiné víry, ale až do té doby, kdy se v panství velhartickém uvázal don Martin Huerta, nikomu nebyli trnem v oku. Tím okamžikem však započalo mlynářovo pronásledování. Novému pánovi hlavně překáželo blízké svobodnické sousedství a proto rád využil lidských řečí. Jak mohl pronásledoval Chobotovského svobodníka, posléze poručil vsadit ho do vězení. Nikdo se nenadál, že by spor jinak skončil. Proto ani poprava mlynářova nezpůsobila valný rozruch. Krátce vyřkl Huerta rozsudek, ale mlynář nejen se nedal vyrušiti z klidu, ale dokonce si troufal prohlásit, že svého katana přežije o dobrých deset let.
Byl mlhavý listopadový den. Drobně pršelo, když Hodkoviče vyváděli z hradu a vedli na „Stínadla“. Les zdravil odsouzeného vůní. Již došel průvod na popraviště, již zvedal kat široké prkno (dvouruční popravčí meč), tu se prodralo skulinou mraků slunko nad protilehlým Borkem a vykouzlilo pestrobarevnou duhu. Hodkovičovo oko ji už neuzřelo. Spokojen vrátil se Huerta na své sídlo a spokojeni popíjeli katovi pacholci svou hřivnu v hospodě na Zahálce. Tam bylo hlučno, i když soumrak obestřel kraj. Nemysleli již na popraveného, avšak když minula devátá hodina z večera, otevřely se pojednou dveře a do místnosti vstoupil mlynář Hodkovič. Zděsili se pacholci, byl to popravený, zarudlá rýha kolem krku byla neklamným znamením. Strach jimi zalomcoval a nevěděli kudy kam. Posléze vyskákali oknem a utíkali do stínu noci. Hodkovič klidně zasedl za stůl. Hostinský jen stěží se přemáhaje přinesl mu objednanou kolbu.
Druhý den se zvěst rychle roznesla. Lidé ani uvěřit nechtěli, ale ještě více se divili, když po nějakém čase stihl hradního pána zasloužený osud v podobě moru. Tu noc, kdy zemřel, viděli prý někteří nad hradem ďábla a jistili, že přišel pro Huertovu duši. Mlynář z Chobota pak dále nerušeně a více než deset let léčil bylinkami chudé nemocné.
 

Lidová pověst: Původ názvu „Velhartičtí syrovátníci“

Z doby, kdy bylo ve Velharticích více hostinců a také více příležitostí ke škádlení nebo-li dobírání různou tou hospodskou latinou, pochází i výše uvedený název, který již patří do kulturní, či lépe nekulturní historie a ukazuje nám starého souseda jako veselého člověka, někdy až přes míru, který často šprýmoval a jak se říká „kořenil“ si tím mnohdy těžký život. Tyto, ovšemže lživé výmysly, ilustrují zašlou dobu a vydávají doklad o tom, že člověk rád hledal změnu proto, poněvadž se jemu dobře nevedlo.
Primus Sobotka v knize Kratochvilné historie míst a měst státu čsl. zaznamenává na str. 134 o tom následující: Panský dvůr, blíže Velhartic poskytoval hojnost syrovátky, pro níž celé řady syrovátníků velhartických se džbánky a bandaskami putují. Aby si uspořili několik set kroků do dvorce, nechávají si nektar ten až do městečka pouštěti v trubách. „Syrovátníci“ však odmítají úsměšky ty říkajíce, že naopak oni syrovátku jakožto přebytek svého blahobytu přepouštějí po troubách do okolních vesnic „chrapounům“. Co se týče věžních hodin o jedné rafičce, tvrdí syrovátníci, že jsou tak chytří a důvtipní, že jim jedna ručička dostačí, aby na hodinách se vyznali, kdežto jiní ani se dvěma rafičkami nevědí kolik uhodilo.
Velhartičtí neradi uvedené oslovení snášeli a zejména ne od svých sousedů v Horách M. Boží, kterým spláceli názvem „zlámaní“. Jisto jest, že tato oslovení nevedla k ničemu dobrému. Nenávist mezi oběma městečky vyvěrala z dávné minulosti, z dob kdy Velhartičtí se svojí vrchností Horské utiskovali, trvala do nedávné doby.
 

Lidová pověst: Lidové chodby

Každý hrad je v lidovém podání opředen tajnými chodbami, které vycházejí z hradu a jimiž obránci v poslední chvíli opouštěli hrad dobytý, aby zachovali holý život. Podle lidové tradice taková tajná chodba vede z hradu Velhartického směrem ke konínu a druhý tajná chodba má vésti z fary na hrad.
 

Lidová pověst: O staré pustevně

Naproti hradu na panském Borku je skála, které se až dosud říká „u Dědka“. na skále, kterou dal obíliti hrabě Sturmfeder, visel starý obrázek sv. Vintíře, patrona poustevníků, který někdo po r. 1918 rozbil. Podle lidového podání stávala pod touto skalou poustevna, v níž přebýval poustevník. Historických zpráv se o poustevníkovi pod hradem nezachovalo. Máme však historickou zprávu z r. 1584 o poustevníku u sv. Maří.
 

Lidová pověst: Buškova vinice

Slavný komorník krále Karla IV. Bušek z Velhartic napodobil svého pána tím, že u velhartického hradu prý osadil stráně vinnou révou. Tato stará pověst přivedla tajanovského pána Appeltauera na myšlenku založit „ve Škarpách“ u Tajanova vinici. Dosud je tam zachováná terasní zeď a zbytky terénní úpravy po vinici. Vinné révě se zde však nedařilo a proto ji majitel osázel ovocným stromovím.
 

František Votava: O dobývání hradu r. 1511

Sedlák Hána z Hrádku našel v Hrádku knížku, kterou odevzdal řídícímu učiteli Stupkovi a ten pak předal do sušického muzea. Tam bylo psáno o tom jak Švábové 14 dní obléhali hrad Velhartice. Úrodu kolem koňmi rozdupali. Po čtrnácti dnech měli na hradě pouze jednu svini, všechny ostatní zásoby byly již snědeny. Aby obležení oklamali nepřítele, svini zabili, na dvě poloviny rozsekali a jednu polovinu k oklamání nepřítele vhodili do tábora. Teprve potom Švábové (byli to Bavoráci) odtáhli, ale zanechali velikou škodu, neboť městečko zapálili „Na Shořelkách“, takže veliký díl městečka vyhořel. V té době zpustl mlýn, který stával v Hodkovicích u rybníka Chobota u sv. Maří Magdaleny.
 

Jan Neruda

Romance o Karlu IV.


Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku , čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.

„Zde po tom víně, Bušku slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili - král však náhle prsknul -
„To že je víno? Tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.

„Eh - vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih,
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

„Ba, je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? - Na mou víru,
tys oslep, páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
A dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, se už vpili!“

Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však kvete po svém, v osobité kráse -“
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
„ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!“

 

Lidová pověst

Během nepokojů na počátku třicetileté války prý zakopal tehdejší majitel vlašimského panství Jan Vostrovec z Kralovic, na zámku poklad čítající 180 žejdlíků dukátů a bednu drahých kamenů, kterou by dospělý muž neuzvedl. O tom, že na pověsti může něco být svědčí fakt, že když jeden z dalších majitelů vlašimského panství Jan z Talenberka prodával Vlašim, vymínil si ve smlouvě, že v případě budoucího nálezu pokladu bude jedna jeho třetina náležet jemu nebo jeho dědicům.
 

M. Hedvábný - Třebíčské pověsti a zajímavosti

Dobrovolná oběť


V posledních letech třicetileté války nastala všude bída a hlad. Našimi kraji táhl mor. Stalo se, že Malach Hamavod - anděl smrti zavítal tehdy i do židovské čtvrti a zle tam řádil. Umírali staří i mladí, učení i prostí, ženy a muži, nejvíce však děti. Marně volal rabín v synagoze rozhněvaného Boha - Hospodina a prosil o zažehnání této pohromy. Mor neustával.
 
V té době žil v židovské obci stařec jménem Rafael. Z celé početné rodiny zůstal naživu jen on sám, kmet již devadesátiletý. Věděl, že bude-li mor dál kosit denně desítky jeho souvěrců, židovské ghetto vyhyne. Proto ho ovládla už jen jediná touha: pomoci bližním. Celé dny uvažoval stařec, jak by Jahveho usmířil, až po dlouhém přemítání došel k názoru, že je nutné přinést nějakou lidskou oběť. Byl přesvědčený, že ji nemůže chtít od svých souvěrců, a proto se rezhodl obětovat svůj život za lid trestaný morem. Věřil, že se Jahve smiluje a mor ukončí.
 
Když Rafael dospěl k tomuto názoru, ač slabý jako věchýtek,vykopal si na hřbitově hrob, kolem něho nakupil kameny tak, aby se mohly sesypat. Potom si do hrobu lehl. A skutečně, kameny se sesuly a stařečka pochovaly. Jak pověst vypravuje, mor ustal a všichni Rafaelovi souvěrci věřili, že stařec je svým životem a hlavně svou obětí vykoupil od hříchů, vin - a především od moru. Dlouho a dlouho kmeta uctívali jako svatého člověka a přicházeli se poklonit k jeho hrobu, který se nachází v horní části hřbitova na osamělém místě v rohu. Náhrobní kámen je vzadu označen číslem 8. A přední části je vytesán hebrejský nápis, který volně přeložen uvádí: Rafael, pomník, kterým vyznamenáváme hrob svatého člověka, jenž posvětil svůj život...
 

Antonín Honomichl

O klášterním pokladu


V letních měsících roku 1785, ještě před zrušením plaského kláštera, povolal poslední opat Celestin Werner plaského poddaného jménem Sinkule a jednoho mnicha, aby mu pomohli uložiti klášterní poklad.zlaté a stříbrné peníze, nádherné kostelní náčiní a vzácné knihy uložili ve velkém sklepě pod konventem.Na dubové podlaze stálo prý tu devět velikých sudů naplněných zlatými a stříbrnými penězi, drahokamy a předměty ohromné ceny. Potom přivedli do podzemí dva zedníky se zavázanýma očima, kteří sklepení zazdili tak, aby nikdo nepoznal, že tam někdy sklep byl. Na zpáteční cestě zavázali jim opět oči a vodili je zase sem a tam, až je vyvedli ven. Opat Werner zavázal pak Sinkuleho a mnicha trojí přísahou, že jeho potomci až do třetího kolena se nemohou o poklad ucházet.
 
Opat a mniši počítali s tím, že se do kláštera zase vrátí, až císař Josef II. zemře. Proto mnich, který byl u zazdívání pokladu, a poslední opat Celestin Werner se usadili v sousedních Nebřezinech a čekali na navrácení kláštera. Sinkule žil dále v plaském konventu. Když umíral, zavolal k sobě dceru a vnučku a vyjevil jim tajemství. Dal jim zápis, v němž byla poloha pokladu přesně určena. Jeho vnučka, když ovdověla, jednala s vrchním plaského panství i s knížetem Metternichem o vyzdvižení pokladu. Bylo jí slíbeno, že dostane třetinu. Potom kopali ve sklepích a hledali, chodba vedla pod zem tak, jak bylo v zápise.
 
Když to viděl vrchní, vyzval Rozmarovou (tak se vnučka Sinkuleho jmenovala), aby se s ním o třetinu rozdělila. Protože nechtěla děliti, ovlivnil vrchní knížete, že konventu hrozí sesutí a kopání bylo zastaveno, další stížnosti byly marné. Rozmarová vypravovala, že na jiném místě je prý zakopáno 12 stříbrných apoštolů v životní velikosti a Kristus z ryzího zlata. Nad tím místem prý stála socha sv. Jana a stín jeho za úplňku v noci na sv. Jana ukazoval prý přesně na místo, kde je poklad zakopán. Po druhé se pokusila o hledání pokladu její dcera Marie, provdaná Mervartová. Oblékla se do plzeňského kroje a jela do Vídně k císaři, k audienci však nebyla přijata. Vyčkala, až císař vyjede ze zámku.Skočila před koně jeho kočáru a poklekla, držíc v ruce listinu. Císař dal zastavit a tázal prý se jí: „Co si přeje?“ Podala mu listinu, v níž žádala o povolení kopání pokladu. Za nějaký čas dostala od knížete Mettefrníicha povolení k hledání pokladu, ale historie s vrchním se opakovala. Po třetí hledal poklad ředitel panství Holeček. Mervartová prý předpověděla, že bude hořet, bude-li poklad hledán v nepřítomností potomků jejího pradědečka. A skutečně konvent vyhořel. Pak se Mervartová po smrti svého muže odstěhovala ke své dceři do Prahy, kde v roce 1923 zemřela.
 
A tak poklad plaských mnichů řádu cisterciáckého je ve sklepení konventu ukrytý asi dodnes...
 

Radek Tomeček - putování historií královského města

Pověst o Černém Jankovi


Roku 1704 vpadli do našeho kraje kuruci, lid divoký a krutý. Lidé z okolních vesnic prchali do města, aby si zachránili alespoň holý život. Jakmile měšťané zpozorovali, že nepřítel se chce zmocnit města, okamžitě se připravili na jeho obranu. Obsadili bašty, hradby a brány. 27. března odpoledne přiblížilo se k městu asi pět set jezdců, kteří je objížděli, z které strany by se ho mohli nejsnáze zmocnit. Nejvhodnějším zdál se jim být útok od severu, a proto se nejdříve zmocnili Horního dvora odkud počali útočit na město. Měšťané však jejich útoky ve dne i v noci statně odráželi. Když se kurucům nedařilo, stáhli se. Zdálo se, že již od dobytí města upustili. Před hradbami, kam až oko dohlédlo, nebylo po nich stopy. Zanechali tedy měšťané na hradbách jen stráže, které nebyly dost opatrné. Dlouhým bděním byly unaveny. Nepřítel však bděl. Jedné tmavé noci počaly se k hradbám plížit temné postavy. Nepozorovány dostaly se až ke zdi. Opatrně přistavovaly k hradbám žebříky a již se vzhůru drápaly. Jejich vůdce v parádní zbroji již hradby slezl. Tápal podél černající se zdi, šel opatrně, neboť tu byly hromady kamení a klád, které obhájci města házeli útočícímu nepříteli na hlavy. Hledal místo, kudy by se jeho lidé mohli dostat do města. Šel co noha nohu mine, ale najednou zakopl o nějaký kámen a byl by se svalil, kdyby se nebyl náhodně zachytil za nějaký provaz, ze zdi visící. Sotva se ho zadržel, zazněl nočním tichem hlas znovu nad jeho hlavou. Provaz byl od zvonu, kterým se šturmovalo na poplach v čas nebezpečí. Stráže se probudily, strhl se hluk a křik, zděšení obránci města zahlédli nepřítele na hradbách.
 
Na staré radnici na Dolním rynku právě odbíjela půlnoc, když se rozzuřil boj muže proti muži. Kuruci byli sehnáni z hradeb, mnohý si pádem zlámal vaz. Město bylo zachráněno.
 
Odvážný kuruc byl zajat a souzen útrpným právem. Dlouho ho ukazovali měšťanům, než zanechal svůj mladý život v rukách katových.
 
Na památku této události byl postaven ve výklenku radniční věže pod hodinami Černý Janek, aby před začátkem každé hodiny připomínal Broďanům, jak bylo jejich město zachráněno před kuruckými hordami.
 

Lidová pověst

Rodový erb Harrachů je složen ze tří stříbrných pštrosích per zatnutých do zlaté koule na červeném poli. Pověst o jeho vzniku vypráví, že jeden z předků se kdysi zúčastnil výpravy do Svaté země, kde byl v boji smrtelně zraněn a po pádu z koně se mu sesmekla z hlavy přilbice a tři péra, která ji zdobila, zrudla jeho krví. Tak se ona tři péra a krvavá červeň staly symboly rodu.
 

Lidová pověst

Ještě za časů moravských údělných přemyslovských knížat někdy po polovině 11. století byly husté a temné lesy okolo řeky Svratky, tehdy ještě spíše zvané Švarcava, oblíbeným lovištěm brněnských údělníků. Mezi takové patřil i brněnský kníže Konrád. Jednoho dne ovšem při vášnivém pronásledování vysoké zabloudil dále než obvykle. Ani si nevšiml, že se ztratil své družině, a to že je sám si uvědomil teprve ve chvíli, kdy se jeho uřícený kůň zastavil před skalnatým ostrohem nad místem, kde se do Svratky dodnes vlévá potok Veverka.Palouk se skupinkou vzrostlých dubů zalitý poledním sluncem dýchal tichým stínem a Konrád se nechal zlákat ke chvíli odpočinku. Jen na malou, malinkatou chviličku… a přemohla jej únava. Ve snu viděl kníže sám sebe v krásném výstavném hradě, procházel bohatě zdobenými komnatami, stoloval u prohýbajících se tabulí v klenutých hodovních síních a přijímal hold svých rytířů v honosném trůním sále. Představa byla tak živá, že i ve snu byl naprosto unešen.
 
Najednou ale Konrád zaslechl zvuk, který do jeho snu nepatřil. Zuřivé štěkání psů. Knížeti chvíli trvalo než si uvědomil, že to štěká jeho vlastní lovecká smečka. Rychle otevřel oči a vyskočil na nohy s mečem v ruce. V hlubokém lese musí být lovec připraven na všelijaká nebezpečí, divoká zvěř nebo loupežníci? Když se ale Konrád pořádně rozkoukal, sklonil ostří meče a začal se smát tak, že se sotva udržel na nohou, uviděl totiž, že jeho psi zuřivě štěkají na spousty veverek, které se s úžasnou hbitostí prohánějí v korunách mohutných dubů na kraji palouku.
 
Když se kníže přestal smát, vzpomněl si na svůj sen a s překvapením si uvědomil, že místo, na kterém právě stojí, je pro hrad opravdu jako stvořené a slíbil si, že jej tu postaví. Přesně tak výstavný a okouzlující, jako viděl ve snu. Jen stále nemohl přijít na to správné jméno. Když mu ale jeho nejvěrnější lovecký ohař přinesl k nohám tu jedinou veverku, kterou se po tak dlouhém snažení smečce přece jen podařilo ulovit, rozhodl se Konrád, že svůj nový hrad pojmenuje podle těch hbitých zvířátek, která jej napřed tak vyděsila a potom tolik pobavila - Veveří a toto jméno pak hradu zůstalo až do našich časů.
 

Loketské strašidlo Štrakakal

Ve městě Lokti působil záludný mužíček, který trestal neposlušné děti, které se nerady česaly.
V noci se zjevoval v jejich ložnici hrubým hřebenem jim projížděl zcuchané vlasy, a když před ním s křikem utíkaly, ještě je bouchnul knihou po zádech.
 

Na prahu domu jsou umístěny 2 podkovy. Nalezl je Karel Čapek při svých procházkách po okolí a umístil je tak, aby si každý návštěvník jeho domu odsud odnesl kousek štěstí.
 

Na chodbách a ve sklepeních Starého zámku se zjevuje postava Hynka z Kunštátu zvaného Suchý čert, jednoho z majitelů Jevišovic.
 

Zakladatel dynastie Rožmberků (větev jihočeských Vítkovců) Vok z Rožmberka byl na jaře na cestách svým novým teritoriem u hranic a téměř utonul při pokusu překročit rozvodněnou Vltavu. V nouzi Vok prosil o pomoc tu, která je nejmocnější k zprostředkování pomoci - Matku Boží - a podle jeho svědectví slyšel něco jako jdi výše nebo broď se výše. Tak Vok z Rožmberka našel brod (odtud pak Vyšší Brod), byl zachráněn a z vděčnosti založil klášter cisterciáků, kteří byli obzvláštními ctiteli Matky Boží.
 

U zámecké kaple sv. Alžběty prý i stával malý klášter řádu alžbětinek. Při velikém požáru v roce 1788 vynesl z bortících se trosek na poslední chvíli místní kožešník František Matiásko jeptišku a poskytl jí azyl ve svém domě. Krásná žena se do svého zachránce zamilovala, vzdala se řádového života a provdala se za něj.
 

Lidová pověst

Stříbrný zvonek na Vlašském dvoře


Pověst vypravuje, že jednou ztratily se z pokladní komory Vlašského dvora kromě stříbra také důležité listiny horních práv a plány šachet a štol, v nichž leželo ještě množství stříbrné rudy dosud netknuté. Když pátrání po zlodějích bylo bezvýsledné, dal mincmistr vyrýti na kamennou obrubu vchodu do pokladnice latinský nápis: „Noli me tangere“ (nedotýkej se mne), jako výstrahu zlodějům.
 
Ale tím nebyla věc odbyta. Domácí horníci a Vlaši se z krádeže stříbra a listin navzájem obviňovali, což posléze vyústilo ve zjevnou vzpouru havířů proti vlašským mistrům. Nic netušící mincíři byli jednoho dne přepadeni ozbrojeným lidem hornickým, který násilím vnikl do Vlašského dvora s hrozbou smrti, nepovědí-li, kam schovali ukradené stříbro a listiny. I přes přísahu Vlachů, že jsou nevinní, rozpoutal se zápas, který neskončil dříve, dokud všichni Vlaši nepodlehli.
 
Po krvavé srážce každého dne o půlnoci rozezněl se ve věži nad vchodem Vlašského dvora plačtivý tón stříbrného zvonku a ze dvora ozývalo se skučení vichřice. To prý duchové pobitých pátrali po ztracených pokladech a navzájem si vyčítali, že ztrátu zavinili.
 
Po přeložení mincovny r. 1726 do Prahy, Vlašský dvůr zpustl. Ticho poledního klidu rušil svým zvukem už jen malý zvonek a to až do roku 1893, kdy se při nákladné rekonstrukci Vlašského dvora ztratil. Náhodou byl ale znovu nalezen na půdě pod trámem. Nyní můžeme slyšeti každé poledne jeho měkký, dojemný hlásek.
 

Lidová pověst

Hned za kynžvartským zámkem se na Májové hoře rozprostírá pověstmi opředený bukový les. V jeho středu se vedle obrovského granitového balvanu tyčí vysoký dřevěný kříž. Na kamenném oltáři s letopočtem 1692 jsou dva prastaré nápisy. Proti kříži pak stojí stará dřevěná kaple s plechovou střechou. O tomto místě se například vyprávělo:
 
V dobách, kdy nad Chebskem vládli ještě Voburgové, žila na dvoře mocného Diepolda z Chebu líbezná panna Magdalénka. Ta měla upřímně ráda rytíře ze Švamberku, který zastával službu na dvoře jejího otce. Dlouho nic nestálo v cestě lásce dvou mladých lidí.
 
Až jednoho dne přijel slečnin strýc s velkou družinou. S ním byl jeden starý francouzský šlechtic, který měl být zasnouben s nic netušící pannou Magdalenkou. Hned jak tuto neblahou zvěst vyslechla, upadla do hlubokých mdlob. Když opět přišla k sobě, trvala velmi neústupně na tom, že si stárnoucího rytíře nevezme. Nemilosrdný strýc hrozil děvčeti životem uvnitř klášterních zdí. Oba milenci se proto rozhodli uprchnout na rodový hrad mladého rytíře. Než stačili opustit brány Chebu, byl však jejich útěk objeven a starý francouzský rytíř se svými zbrojnoši začal prchající pár pronásledovat.
 
Ve stínu hustého bukového lesa na vrcholu Májové hory si uprchlíci dopřáli krátkou chvíli oddechu. Sličná panna poklekla do mechu a modlila se ke Všemohoucímu o ochranu a pomoc. Vtom již oba uslyšeli pronásledovatele. Mladý rytíř ze Švamberku tasil meč a postavil se před klečící milou, aby ji ochránil. A tu se stal zázrak. Asi 30 kroků před oběma uprchlíky se kůň starého rytíře v plné rychlosti náhle zhroutil k zemi a pohřbil jezdce pod svým těžkým tělem. Jakmile zbrojnoši uviděli neštěstí svého pána, obrátili se zpět k Chebu. Oba mladí lidé tak byli zachráněni.
 
Za šťastnou záchranu z hrozícího nebezpečí nechal později Švamberk na tomto miste zřídit vysoký dřevěný kříž. Ještě dnes lze někdy v určitý čas potkat v bukovém lese na Májové hoře starého děsivě vyhlížejícího rytíře. Mnozí lidé vypravují také o černém psu, který bez hlavy spěchá s večerem vstříc temné noci.
 

Lidová pověst

Dědeček pana Ericha Wilfartha (předválečného obyvatele Kynžvartu) zase vypravoval, jak se jednou za soumraku vydalo dvanáct mládenců z Kynžvartu ke kolovému mlýnu u zámku. Už když míjeli sochu sv. Jana Nepomuckého, přidal se k nim zničehonic třináctý a všimli si, že má nějakou divnou nohu. Nikdo si ale netroufl nic říci. Přišli ke mlýnu a zašli si tam na chvíli sednout do hospody. V místnosti si však jasně povšimli, že ten třináctý má místo jedné nohy kopyto. Byl to totiž čert. Milí mládenci se začali velmi rychle jeden po druhém vytrácet, až v místnosti s čertem zůstala jen hostinská. Ta hbitě přiskočila ke kropence se svěcenou vodou a udělala nad ďáblem znamení kříže. Ozvala se mocná rána, místnost byla plná kouře a byla cítit síra a čert byl ten tam. Ještě dnes je v mlýně vidět vikýř, kterým čert uletěl.
 

Lidová pověst

O Bílé paní


Jako každý hrad, i Landštejn má svojí Bílou paní. Vypráví se, že pan Vilém měl dceru Markétu a ta byla zaslíbena panu Jindřichovi z nedalekého Hradce. Než došlo ke svatbě, oba rody se znesvářily a začala mezi nimi místní válka. Pan Vilém nechtěl dceři dovolit , aby se za milovaného Jindřicha provdala a tak se nešťastná Markéta rozhodla k útěku, se kterým ji pomáhal pan Buzek z Lasenice. Ale jejich plán byl prozrazen a trest hradního pána byl krutý. Pana Buzka nechal uvěznit v podzemí hradu a pannu Markétu nedaleko něho zaživa zazdít. Od těch dob za jasných a měsíčných nocí bloudí nešťastná Markéta jako Bílá paní po hradě a hledá cestu za svým milým. Za tmavých a větrných nocí po hradě chodí pan Vilém a hledá odpuštění za svoji krutost.
 

Lidová pověst

Jak Jan Šembera stavěl zámek v Bučovicích


To bylo za časů, kdy páni šetrně hospodařili na svých statcích, statečně bojovali s Turky i jinými nepřáteli, odvážně se vydávali na lovy do divokých lesů, vesele se bavili s něžným pohlavím a urputně bránili své cti se zbraní v ruce. Žili živote plným a pestrým, avšak nezapomínali ani na obdiv k dobrému umění, na mírné rozjímání filosofické a náboženské a na patřičnou reprezentaci politickou. Z té příčiny také pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic pomýšlel vystavěti v Bučovicích nádherný zámek, aby mu nebylo rovného daleko široko.
 
Dal navoziti staviva na kopec nad městem a tu začali s přestavbou dosavadního starého hradu. Ale dílo zle vázlo. Každé ráno našli zedníci zdi povalené a kamení skutálené dolů do bažinatého údolí kolem říčky Litavky.
 
Pan Šembera velmi se zlobil nad kaženou prací, dal hlídati stavbu strážemi. Když ovšem stráže uzřeli, že se přihrnula v noci družina čertů a s křikem počali stavbu ničit, stráže ve strachu utekly a již nechtěly choditi na noční hlídky.
Proto se rozhodl pan Jan Šembera, že zanechá stavby na kopci a zbuduje zámek na okraji města v močařině poblíž řeky. Do bažiny mnoho dnů zaráželi těžkými berany mohutné, přišpičatělé kmeny dubové - jehly čili piloty, kmen vedle kmene a na rovině z jejich čel teprve začali stavbu z kamene a z cihel, a to napřed zdi obrácené k východu. Sotva zeď vyrostla poněkud do výšky, začala se hroutiti. Rozebrali ji tedy, začali nanovo stavěti, ale bourala se zase.
 
I myslil pan Šembera, že tu zase čert škodí, ale nebylo tomu tak. Jednoho dne šel kolem poutník ze svaté země, sledoval stavbu velikou a pravil že ví, jaká je rada, aby se zeď nehroutila. chce-li mít pán stavbu pevnou, ať prý zazdí do základů nějakého hodného člověka; že jinde také tak udělali a osvědčilo se. Pan Šembera jak tu radu slyšel, tuze se nad ní podivil, poděkoval poutníkovi a se slovy, že když pouť svatou vykonal, jistě je dobrým člověkem, nechal ho do základů zazdíti. Hned nato se zdi rozpadat přestali a pak už bez obtíží zámek postavili, jenž pevně a majestátně se dodnes v údolí tyčí. Východní strana je jen patrová, poněvadž pan Šembera přece této straně nedůvěřoval. Ostatní tři strany o patro vyšší, takže jsou hned orána sluníčkem prohřívané a jsou bohatě arkádami zdobené, že srovnatelné by člověk těžko hledal.
 

O zvonku v kapličce v Zákolanech
 
se vypravuje, že jím bylo zvoněno r. 1621 na Staroměstském náměstí při popravě českých pánů. Zvonek je podle knihy bez letopočtu i beze všeho jiného označení.
 

Lože sv. Václava
 
Na kamenité stráni severovýchodně od Budče je podlouhlý přirozený balvan, zvaný „lože sv. Václava“. Svrchní plocha balvanu je ve směru stráně nakloněná, její hořejší konec je vyvýšený na způsob „chaise longue“. Na kameni podle pověsti prý sv. Václav spával, když docházel na Budeč.
 

Neznámý poutník
 
Kdysi přišel na Budeč poutník, kterého nikdo neznal. Prý to byl český šlechtic, jenž podnikl pouť do Svaté Země - snad za pokání. Na to beze stopy zmizel a zanechal tu okovy a berlu, kteréžto věci ještě do nedávna se tu uchovaly, ale pak též neznámým způsobem zmizely.
 

Kovář z Podbudče
 
Za dávných dob žil pod Budčí starý kovář, muž velmi zbožný. Při požehnání jedné neděle usnul na kůru a spal až do půlnoci. Najednou byl probuzen hlaholem zvonů. Udiven protírá oči a vidí, jak sv. Vojtěch v biskupském hávu ubírá se ze sakristie k oltáři v průvodu všech českých patronů a tu se modlí. Na to sv. Prokop v rouše řeholnickém vystupuje na kazatelnu a kárá český národ břitkými slovy z mnohých poklesků; tu však sv. Václava a sv. Ludmila ujímají se českého lidu a navrhují, aby šli společně prosit Pána za smilování. I vcházejí všichni v oblaku za hlaholu zvonů do nebe, při čemž kovář klesá bez vědomí k zemi a probouzí se až druhého dne. Umírá však brzy po tomto vidění.
 

Taje podzemní
 
Na poli p. V. Dudy za školou propadl se podle pověsti oráč i s voly. Na jiném poli na straně k Mozolínu probořil se zase pasák. Chtěl se přesvědčit o hloubce otvoru a ponořil do něj ruku. Sotva však ruku vytáhl, pocítil v ní bolesti, ruka zčernala a za krátko musila mu být odňata.
 

Různá vidění
 
Některé osoby mívaly různá vidění na Budči. Tak na například viděli někteří za tmavých nocí kutálet se po valech budečských ohnivé kulové těleso, jiní zase bíle přistrojenou ženskou osobu, opět jiní viděli tudy pobíhat černého psa; tato poslední pověst zachovala se i o silnici mezi Kolčí a Zákolany, kde prý také potkáván černý pes. Nad Kováry při pěšině do Trněného Újezda je v tomto ohledu známá tzv. „kravská rokle“, kde některé, jinak věrohodné osoby měly prý různá vidění. Tak např. viděli tu bílý sud, valící se. před nohama chodce a mluvící, nebo svítilnu, která neviditelnou silou jsouc nesena, vznášela se před nočním chodcem.
 

O zazděné Kateřině
 
Říká se, že žena pána Čeňka z Vartenberka, Kateřina z Landštejna, se zamilovala do majitele nedalekého hradu Orlíka nad Humpolcem pana Jindřicha z Dubé. Když se to Čeněk dozvěděl, nechal prý Jindřicha zavraždit a své ženě nachystal krutou smrt. Do výklenku v hradní kapli vsadil nejprve svého mrtvého soka a k němu pak nechal postavit nebohou Kateřinu a vlastní rukou ji tam zazdil. Na počátku 18.století se při úpravách hradní kaple skutečně našel zazděný výklenek a v něm dvě lidské kostry, jedna údajně se zbytky brnění. Pravdou je, že naše dějiny skutečně znají takový trest za nevěru, neboť v 16.století nechal Mikuláš ml. Trčka z Lípy zazdít svou nevěrnou ženu Kateřinu ze Šelemberka ve sklepeních hradu Lichnice.
 

O pokladu a třetím kříži
 
Říká se, že je na Lipnici ukryt poklad pánů z Landštejna. Poklad je prý ukryt pod třetím křížem. Prvé dva kříže jsou vytesány v hradní bráně a kdo nejde třetí těm dvěma podobný, najde také pod ním ukrytou skalní sluji s pokladem. Tento poklad ale má svého strážce - kostlivce s diamantovýma očima, kterého musíte svou chytrostí obelstít, abyste se mohli pokladu zmocnit.
 

O Černém muži
 
Na počátku 19. století zavraždil hradní pohůnek uhelným mourem začerněný správce panství i jeho ženu a následně je okradl. Paní správcová se však ještě probrala a zburcovala hradní čeládku. Pohůnka i s dvěma kumpány dopadli v hostinci ve městě a pohůnek byl odsouzen k oběšení. Ten si však vzal život sám dřív, než na něm mohla být spravedlnost vykonána. Jeho nevysvobozená duše od té doby prý bloudí po hradě a hledá vysvobození.
 

August Sedláček

Zřejmě v roce 1600 byl v těsném sousedství hradu postaven kostelík Nejsvětější Trojice, o němž Sedláček později napsal:
 
„Byla tu totiž ve skále díra, o kteréž se povídalo, že tam zlí duchové bydleli a proměňujíce se v rozličných hovad tvářnosti, lidi tudy chodící strašili. I stalo se, že seděl tehda člověk ve vězení a slíbeno mu odpuštění, jestli se po provaze do té díry spustí a ji ohledá. Když ho však spustili, křičel, aby mu raději hlavu srazili. Když ho vytáhli, vypravoval, že mu z velikého smradu, křiku a vřesku tak bylo zle, že nic neviděl. Tedy lidé jinak nemyslili, než že je to vchod do pekla. Zasypávali tu díru, ale ta byla nenasytná. Konečně se jim to povedlo a postavili tu kostelík. Ten se udržel do roku 1830, kdež pro sešlosť zbořen“.
 
Od roku 1622 Housku i s přilehlým panstvím vlastnil dvanáct let Albrecht z Valdštejna, jenž si velice liboval honitbu v přilehlých lesích. Zanedlouho po zavraždění knížete hrad opanovala horda loupeživých Švédů, kterou odtud po čase vyhnali císařští, když nejdřív úkladně zabili jejich velitele Oronta. Na základě této události vznikla pověst, další kamínek do barvité mozaiky hradního folklóru. Podle ní se Oront měl na Housce věnovat černé magii a dokonce tu prý - zdejší ho asi opravdu neměli rádi - i obcoval s černou slepicí, aby získal nesmrtelnost. Tento úmysl mu překazila kulka vypálená ze zálohy, a tak se musel spokojit s tím, že se od té doby alespoň coby duch každou noc zjevuje v hlavní hradní místnosti.
 

Lidová pověst

Za doby hrabat Sweerts-Sporcků, pánů na Lnářích v letech 1745-1802, došlo k selské bouři.
Vzbouřenci, vedeni sedlákem Haraburdou z Lažánek, byli vojskem, které na ně povolal tehdejší ředitel velkostatku Kreibich, zatlačeni na uzavřené zámecké nádvoří. Pak kdosi zvolal: „Vymeťte to haraburdí !“, čmž myslel: „Vyveďte sedláky v čele s Haraburdou!“.
Vzbouřenci po jednom byli vyváděni a holemi mrskáni. Ona hůl byla „...žíla železná, obložená hovězinou, k níž přidělána kulička olověná...“. Když byl vyváděn Haraburda, měl prý ke Kreibichovi krátký proslov, který se nedochoval. Kreibich ale do roka zemřel, a od té doby se na zámku zjevoval jeho duch. Hrůzu naháněl obyvatelům zámku do doby, než se jeho tvář objevila na fresce s Apollonem, vezoucím slunce na nebeskou klenbu.
Spiritisté se shodují, že k úkazu došlo následovně: Když strašidlo procházelo zdí, což je běžný způsob přesunu těchto bytostí, asi příliš spěchalo. Rychost jeho pohybu byla tak velká, že místo hladkého průchodu zdí došlo k nárazu, rozpláclo se o ni, a zanechalo zde otisk své tváře.
 
Říká se také, že obličej na Apollonově fresce by mohl být malířův autoportrét. Tuto teorii ale vyloučila jedna pětiletá návštěvnice zámku: „Tak ošklivý člověk by přece nedokázal namalovat tak krásný obraz, že babičko, to bude asi přece jen strašidlo!“. Chcete-li sami rozluštit záhadu zámeckého strašidla, přijďte se podívat!
 

ing. Karel Drhovský, Bečov nad Teplou (Nakladatelství Fraus)


O Pluhovi z Rabštejna, kterak zachránil hrad


Pomocníci dokončili vrtání děr a střelmistr je naplnil dynamitem, pochvalujíce si ten nový nález Alfréda Nobela. Natáhl zápalné šňůry a všichni se utíkali schovat za konírnu. Když se přesvědčil, že nikdo není v prostoru, sám zapálil doutnák a utekl také. Vzápětí se ozvala hromová rána a mohutná hradba i s částí skalního podloží u kaplové věže hradu se za ohlušujícího rachotu zřítila. Vše se zahalilo oblaky prachu. I obloha se najednou zatáhla, bude pršet, vzhlédl k ní střelmistr, to je dobře, aspoň se ten prach spláchne. Závoj prachu už řídl, jak se počal usazovat na všechno kolem. Střelmistr pohlédl na sutiny a strnul, s ním všichni kolem. Z řídnoucí mlhy prachu vystupovala temná mužská postava ve splývavém plášti a starobylém klobouku.
Když už si pomyslel, že je to něco, co bylo zazděno v silné hradební zdi, postava se pohnula. Zděšení dělníků přerostlo v hrůzu, když se postava toporně otočila. V cínově šedém zachmuřeném obličeji žhnuly oči a prskaly jiskry jak z otevřených dvířek tavicí pece. S křikem všichni prchali po kamenité cestě dolů k zámku, padajíce jeden přes druhého.
 
Bez zaklepání a svolení vpadl potlučený střelmistr do zámecké knihovny k vévodovi Beaufortovi, který už vstával, podrážděn křikem zvenku. Přes rameno mu zvědavě pokukoval architekt Zítek , protože právě projednávali jím zpracované plány na přestavbu hradu. Když Beaufort vyslechl zajíkavou zprávu střelmistra, vztekle ho vyhodil a nahlas zaklel s politováním, jako častokrát, že není středověk, aby tu pakáž pověrčivou a línou nechal zpráskat.
Právě z této touhy po zašlé moci vznikal až příliš romantický návrh přestavby celého sídla. Už si sedl, aby pokračovali v jednání. Stále ještě nadávajíce teprve za chvíli si uvědomil, že hluk neustal, jenom se změnil ve stále sílící dunění. Vyskočil a chtěl sáhnout do skříně s puškami, aspoň střelbou do vzduchu postraší tu verbež, když práskly venkovní dveře, hluk se stal nesnesitelným. Dveře do knihovny se rozlétly a v nich stanula ta temná cínová postava. Z očí sršely jiskry až na plány na stole. Aniž pohnula cínovými ústy, vydala postava tak hrůzný skřek, že oběma pánům zalehly uši, Beaufort omdlel a padl na podlahu. Zítek se k němu sklonil s pomocí, když vzhlédl, postava byla pryč, zůstaly jen popálené a potrhané plány. Když se oba vzpamatovali, pochopili, že je navštívil někdejší majitel panství, Kašpar Pluh z Rabštejna, s varováním , aby hrad, který vybudoval a který byl svědkem jeho nesmírné moci a bohatství i náhlého pádu, nechali na pokoji. Tak se i stalo.
 
Přestavbu Beaufort bez vysvětlování zastavil a hrad tím byl zachráněn do dnešních časů. Jenom rozštípané dveře knihovny museli opravit.
 

Lidová pověst

Švanda na Šibeničním vrchu


Strakonický dudák Švanda byl vždy vesel, nikdy nikoho nezarmoutil. Vtipem přímo sršel a když nadul měch a spustil na dudy skočnou, neodolali ani staří výměnkáři, aby si v kole mezi chasou nezarejdili.
Jednou byl na posvícení v Dražejově, nedaleko Strakonic.
Toho léta byla dobrá úroda, byl proto blahobyt.
Švanda hrál celé tři dny, celé tři noci. Jídla i pití bylo hojnost, stále ho zdržovali a - samo sebou se rozumí - že proti tomu ničeho nenamítal. Teprve čtvrtého dne, za temné noci pověsil dudy na záda a ubíral se k domovu.
Hlavu měl plnou různých myšlenek. Nešel ale cestou nejbližší. Ubíral se kol vysokého vrchu Kuřidla, který celý lesem je zarostlý. Přišel k Šibeničnímu vrchu a tam odpočinul.
A tu zaklepal mu na rameno černý pán a ptal se: „Tak kam, Švando, kam máš namířeno?“ „Chtěl jsem domů, do Strakonic, ale rozmyslil jsem si to,“ řekl Švanda. „Tady odpočinu, ráno zastavím se v Řepici a pak půjdu do Ražic. Je tam v neděli posvícení.“
„To máš ještě dost času,“ řekl černý pán. „Nechtěl bys nám zahrát? Dobře Ti zaplatíme.“
„Proč ne. Půjdu kamkoli, kde se dobře platí,“ odvětil.
Šel s černým pánem a tu - kde se vzala - tu se vzala neznámá nějaká hospoda a v ní veselo.
Byla plna hodovníků, kteří hráli v karty. Přivítali ho s jásotem, že dají mu zlato a stříbro, jen když jim zahraje hezky od podlahy. Ale poděkovat že smí jen slovy „zdar bratře!“
Švanda se usadil, položil čepici dle zvyku na zem, vzal dudy, nadul měch a spustil veselou.
Páni hráli v karty čím dál tím prudčeji a po každé písničce házeli mu zlato do čepice.
Švandovi se to líbilo, pokaždé poděkoval „zdar bratře“ a když byla čepice plna zlata a stříbra, spustil veselou, skočnou.
Černí páni zahodili karty a dali se do tance. Švanda dudal stále rychleji a rychleji, páni tančili, výskali, skákali v chumáči a počínali si jako diví.
Švandovi docházel dech - čepice zlatem a stříbrem přetékala. Měl toho dost a dost.
Zapomněl poděkoval slovy „zdar bratře“, ale podle starého zvyku zvolal „zaplať vám to, milí páni, sám Pánbůh!“
Vše naráz zmizelo - hospoda, tanečníci, zlato i stříbro. Vše bylo pryč. Švanda se probudil po šibenicí, na níž houpal se oběšenec.
Poznal, že hrál čertům a že jen jméno Páně ho zachránilo. Nemyslil již na Řepici a Ražice, ale sebral se, čel do Strakonic a dudy uložil do zámeckého kostela na oltář.
Od té doby žil zbožně až do své smrti. Když zemřel, pochovali ho na Kalvarii, na hřbitov u kaple Povýšení svatého kříže.
Ale dudy prý ani v chrámu Páně neutuchly. Čas od času samy od sebe spustily a budily hrůzu ve zbožných lidech.
 
Hřbitov a kaple Povýšení sv. kříže byly v době Josefinské zrušeny. Oltářní obraz Povýšení svatého kříže je uchován v městském muzeu. Je značně poškozen.
Před hradním kostelem sv. Prokopa býval hostinec „Na blátě“ a tam prý Švanda hrával do rána. Když lidé byli v kostele na ranní, bylo prý slyšet jeho dudy za oltářem. Tím vznikla pověst, že v Strakonicích hrají dudy za oltářem.
Fotografie hradu s hospodou „Na blátě“ je také v městském muzeu.
 

Lidová pověst

Střevíčky z těsta


Bydle kdysi v strakonickém zámku pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, dbajíc toho, aby se od ostatních paní lišila a nad ně vynikala.
Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh.
Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země.
Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodvážil spustit se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem božím. I nezbylo nežli dát jámu v kostele zasypat.
Počali vozit do kostela kamení a zem a házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tu nadále jak bezedná propast.
 
Jak jen prozkoumat tuto záhadu?
Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby - děj se, co děj - spustili někoho do jámy a její tajemství tak vypátrali. Tu vzpomněli si na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, která do ní spadla, a proč nelze jámu zasypat.
Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo dole v jámě, a proto se do ní nechal spustit bez váhání.
Drahnou chvíli trvalo, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil:
„Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný nesmí jej číst než on sám.“
„Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali se , žasnouce nad tou zprávou.
„Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“
Donesli dopis velkopřevorovi. Přečetl jej a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypat jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik koleček země, a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila.
Duch nešťastné paní však strašil v kostele nadále. Bylo jí prý přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou bránou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělat kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébat matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození.
Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní bránou. Rostl, zelenal se, avšak jednoho roku z nedostatku vláhy uschl - dříve nežli z něho mohla být vyrobena dětská kolébka. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce po kostelní dlažbou.
 

Nejznámější je pověst o propadlém zvonu na Práchni
 
Půta Švihovský chtěl opravit kostel na Práchni a aby nemusel vše financovat sám, vyhlásil povinnou sbírku. Sám pořídil nový zvon a do něj museli lidé nosit peníze. Když už byl zvon téměř plný peněz, přivedli biřicové chudou vdovu s posledními grošíky. Ta zvon proklela a on se i s penězi propadl do nitra hory.
 

Lidová pověst

O lichniceké panně Miladě


Na mocném hradě Lichnici sídlil bohatý pán. Panství měl rozlehlé, celé okolí mu patřilo a jeho slovo mělo mezi šlechtici velkou váhu. Nebyl však šťastný. Toužil po synovi, kterému by k stáru panství přenechal, ale potomka se nemohl dočkat. Až po dlouhém čekání lichnická paní porodila dceru, ale ta již zůstala bez sourozenců. Dali jí jméno Milada.
Rytíř se nemohl smířit s tím, že nebude mít mužského dědice a začal Miladu vychovávat jako chlapce. Dívka brzy předčila své vrstevníky ve střelbě z luku i v jízdě na koni, uměla obratně zacházet s mečem a odvahu i kuráž by jí mohl leckterý mladík závidět. Často s otcem vyjížděli na lov do okolních lesů i na obhlídku svého panství. Avšak jednou, když se vraceli z lovu, rytířův kůň se splašil, uklouzl na skále a pán hradu nalezl v Lovětínské rokli smrt.
Zpráva o smrti lichnického rytíře se brzy roznesla a na hrad začali přijíždět urození pánové na námluvy. Lákalo je bohaté panství, které by mladá manželka přinesla věnem. Panna Milada však držela smutek a nápadníky odmítala. Když to trvalo již nějaký čas, přišel za Miladou purkrabí a domlouval jí.
„Neuzavírej se do samoty, panno Milado, mnoho znamenitých pánů se uchází o tvou ruku, a ti by panství pozvedli“.
Avšak Milada o sňatku nechtěla ani slyšet. Po čase se k naléhání purkrabího přidal i starý otcův přítel. „Nedobře činíš, když urozené pány odmítáš. Panství potřebuje dědice a ty společnost.“
 
„Nechť je tedy po vašem“, pravila Milada, „ale vezmu si jen toho, kdo se mému otci v dovednostech rytířských vyrovná. Můj otec byl rytířem, kterému nebylo v kraji rovno. Naučil mě jezdit na koni lépe než dokáže většina mých nápadníků a v zacházení s mečem se jim vyrovnám. Nemohu si vzít horšího rytíře, než byl můj otec“.
A stanovila podmínku: „Kdo se s koněm třikrát na skále pod hradem otočí, toho si vezmu za manžela“.
 
Zvěst o podivném úkolu se roznesla po království. Ctitelé často přijížděli žádat o ruku Milady. Byli vlídně přijati, pohoštěni a poté, plni sebevědomí, se vydali splnit Miladin úkol. Otočili se s koněm na úzkém vršku skály jednou, někdy dvakrát a zřítili se do rokle. Mnoho pánů si tak polámalo kosti a někteří nalezli pod skálou i smrt.
Milada vše sledovala s klidem z hradní věže. S novými nápadníky se vše opakovalo, ale jejich řady časem řídly až zájem o ruku bohaté, ale pyšné Milady, ustal úplně.
 
Milada se dál starala o svá zboží a často vyjížděla na lov do okolí, kterému vévodila osamělá Lichnice. Čas už také poznamenal vráskami mladou tvář Milady a na bujné a veselé hostiny na hradě se jen vzpomínalo.
Až jednoho dne se před branami Lichnice objevil mladý rytíř bez doprovodu. Milada ho přijala ve svátečním šatě a ptala se: „Již dlouho nezavítal na Lichnici žádný host. Co Tě přivádí, rytíři?“
„Slyšel jsem o tvém úkolu, panno Milado. Chtěl bych zkusit své štěstí a dovednost.“
Milada na chvíli zalitovala svého slibu, protože se jí rytíř líbil, ale své slovo nemohla vzít zpět. Ráno s úzkostí v srdci sledovala z věže rytířovo počínání. Přijel ke skále nad roklí, otočil se jednou…, otočil se podruhé a potřetí!
„Dokázal to!“ zvolala Milada a vyšla mu rychle naproti. S úsměvem k němu natáhla ruku, avšak rytířův pohled byl chladný.
„Splnil jsem tvůj krutý úkol. Celý rok jsem cvičil koně a do jeho podkov jsem vsadil diamanty. To mě zachránilo před jistým pádem do hlubiny. Tebe si ale za ženu nevezmu. Přišel jsem jen pomstít zmařené životy.“ A vytáhl bleskurychle šíp a vstřelil jej Miladě přímo do srdce. Než se hradní posádka vzpamatovala z překvapení, zmizel rytíř v lesích.


Lidová pověst

O stavbě hradu Roštejna


Asi 8 km na sever od Telče, na vrchu posetém skalami, ve výšce 677 m n.m., uprostřed hlubokého lesa stojí krásný lovecký hrádek Roštejn. Zvláště jeho neobyčejná sedmiboká, 28 m vysoká věž upoutává pozornost již z dálky. Hrad sám je vbudován do mohutných skal a balvanů, což udivovalo nejen obyvatele okolních vesnic, ale i návštěvníky z ciziny. A tak není divu, že stavba byla přisuzována nadpřirozené síle.
Vypráví se, že jeden šlechtic, snad to byl pán na Telči, zatoužil po pohodlném, útulném a bezpečném hrádku, ve kterém by mohl odpočívat a veselit se po bohatém lovu. Zvěře bývalo v lesích na Řídelovsku nepočítaně. Lovecký hrad by se mu hodil, ale jak ho postavit, aby to netrvalo dlouho, aby byl dost bezpečný a přitom, aby byl levný.
Přemýšlel, přemýšlel, ale ne a ne na něco přijít. S lítostí nakonec zvolala: „Čert aby do toho!“ Vtom, jako když blesk uhodí, stál před ním čert. Opravdový čert z pekla. To si šlechtic uvědomil ve chvíli, kdy mu rarach nabídl, že hrádek postaví, ale za odměnu žádal duši.
Pán byl mladý, na smrt nemyslil, byl řád, že se mu toužebné přání splní, a tak čertovu nabídku přijal. Říkal si, že je dost času myslet na účtování. Přesto si dal podmínku, že hrad musí být dostavěn do prvního kuropění.
Ďábel se dal ihned do práce. Kameny nosil od telčských Oslednic a pán se nestačil divit, jak mu hrad před očima rostl. Již byl postaven palác, také hradby a kaple, až zbývalo dostavět věž. I ta jakoby vyrůstala ze země velice rychle. Zbývalo jen málo a pánova duše měla být ztracena. Tu si teprv šlechtic uvědomil, jak levně svou duši nabídl, dostal strach, začal se třást, potit, naříkat. Nevěděl, co dělat. V nejvyšší nouzi se svěřil své moudré ženě. Ta dlouho přemýšlela a poradila mu, aby místo kohouta zakokrhal sám. Vždyť už zbývalo jen přinést poslední kámen, usadit ho na místo a hrad by byl hotov. Kohout stále ještě nekokrhal. Pán neměl na vybranou. Zakokrhal, a to tak dovedně, že ani čert neprokoukl lest. Ten právě zvedl na Oslednicích poslední kámen. Když uslyšel kokrhání, upustil leknutím kámen, vzteky na něj dupl a vyryl své kopyto do skály tak, že je dosud zřetelné.
Kámen s čertovou stoupou dosud leží na břehu Staroměstského rybníka pod Oslednicemi, nedaleko hráze. Chytrá žena zvítězila na prohnaným ďáblem a zachránila duši svého nerozumného muže.
 
Hrad Roštejn už nebylo těžké dokončit a pak si pán užíval ve spokojenosti tohoto rarachova díla až do smrti.


Lidová pověst

Loupežníci na Roštejně


Kdo dal postavit hrad Roštejn zůstane asi věčným tajemstvím. Podle jména se usuzuje na někoho z rodu Rožmberků. Jisté je jen to, že se na hradě vystřídalo několik majitelů dříve, než se za Zachariáše z Hradce stal trvalou součástí telčského panství. Jejich jména někdy jsou, někdy nejsou známa.
Jednou, je tomu již hodně dávno, byl pánem na Roštejně jeden velmi lakomý a necitelný rytíř. Své poddané nutil k tvrdým robotám a neuvěřitelně vysokým dávkám. Nic jim neodpustil, zvlášť miloval peníze. Obklopil se stejnými lotry, jako byl sám, a přeměnil Roštejn v hrad loupeživých rytířů. Sám se stal jejich vůdcem. Často vyjížděli lapkové do kraje a kde zjistili, že má projíždět nějaký kupec s nákladem zboží, neštítil se žádného násilí, ba ani vraždy, aby se jeho majetku zmocnili. Zboží přenechával vůdce loupežníků svým kumpánům, ale peníze si nechával, po těch nejvíce pásla. Ukládal je do velikého sudu, a aby mu je nemohl nikdo ukrást, dal vykopat hluboko pod hradem tajné sklepení a tam sud ukryl.
Všechno úsilí svého života zaměřil loupeživý rytíř k tomu, aby co nejdříve naplnil sud zlatými dukáty. Nepohrdl však ani stříbrnými groši a tolary. Ani na chvíli si nepřipustil myšlenku, že by mohl zemřít, že by jeho peníze mohl někdo jiný užít. Nikdy nemyslel na to, že by se měl za svůj život plný násilí a křivd odpovídat.
A přece se stalo. Nikdo z lidí není nesmrtelný, každý musí nést za své jednání odpovědnost.
Konečně již měl být sud plný. Chybělo jen maličko, loupeživému rytíři se zdálo, že stačí ještě jednou nebo dvakrát přepadnout bohatého kupce a jeho sen o plném sudu zlaťáků se vyplní. Ale rytíř se již na další výpravu nedostal. Náhle těžce onemocněl, za několik dní zemřel a jeho duši odnesl čert rovnou do pekla.
Sud s pokladem zůstal hluboko pod hradem, nikdo neví, kudy vede cesta k jeho úkrytu ve sklepení. Ale i kdyby se někomu podařilo cestu k sudu najít, nic by se mu nepodařilo odnést, protože chamtivý rytíř byl po smrti proměněn v čertova pacholka, který musí za trest sedět na sudu se zlaťáky a hlídat ho až do soudného dne.


O jmelí, které přineslo mladé dvojici štěstí, když se pod ním políbili.
O nepoctivém řezníku, kterého vzal čert, protože šidil hospodyně.
Společně s Karlem Čapkem působil na chyšském zámku v létě roku 1917 medik Jiří Foustka, který byl učitelem tělocviku a hry na klavír mladého Prokopa Lažanského.
Jednoho letního odpoledne objevili Čapek s Foustkou třetí půdní místnost v malé polygonální věži zámku na nároží severního a východního křídla zámku. Dovolili se starého hraběte, zda-li se mohou do této věže na pár dní nastěhovat. Pan hrabě dovolil a poslal služebné tuto místnost uklidit. Jedna ze služebných, jistá Mařenka Havránková se Karla Čapka zeptala: "… a pane doktore, Vy se v té věži nebudete bát?" Udivený Karel Čapek tehdy vyslechl pověst, kterou si zámecké služebnictvo předávalo po generace.
Tato pověst se váže ke zmíněnému nároží zámku a pojednává o šlechtičně, která na zámku žila v době vlády Rudolfa II. Ona ve snaze být stále mladá vypila elixír věčného života. Ve stáří přirozeně zemřela, ale její duch je v zámku stále živý a stále přítomný a občas v této menší zámecké věži straší.
Karla Čapka tato pověst později inspirovala k napsání Věci Makropulos.
Pod vrchem Evangelistou, v místech, kde dnes stojí při lesní cestě stará boží muka, těžívalo se dříví pro důlní práce. Dřevaři s koňmi stahovali kmeny šikmo úbočím do údolí na Dlouhý tah. Jednou v zimě padl valach v půli cesty na mokrém sněhu a nemohl vstát. Kůň, který padne a zůstane ležet, rychle vychladne a může zemřít. Je třeba ho hned postavit na nohy. Dřevař byl sám, a tak mu nezbývalo, než utíkat na Dlouhý tah pro pomoc. Když pak lidé přispěchali na místo, kde kůň padl, našli tu jen klády a chomout s postrojem. Valach beze stopy zmizel. Nikdy si nedovedli vysvětlit, co se přihodilo. Ale brzy začali slýchat horníci kutající na Dlouhé žíle odněkud z hloubi skal klapot kopyt a tlumené řehtání. Tu si vzpomněl, že Dlouhá žíla běží přímo pod místem, kde padl valach. Duchmaus se postaral o zraněného koně, otevřel skálu a odvedl ho pod zem. Lidé vyprávěli, že ho skřet chová v podzemní maštali, napájí podzemní vodou a krmí senem, které sbírá ve stájích a chlévech v osadě. V létě a na jaře ho někdy vyvádí z podzemí ven a valach se popásá na mladém obilí v poli pod Evangelistou.

Lidová pověst

Dalibor z Myšlína


Ještě dříve, než bylo založeno Máchovo jezero, stávala na skále uprostřed bažin a slatin rytířská tvrz. Je to táž skála, na níž dnes uprostřed vodní plochy jezera ční rozvaliny Pancířova sídla, jíž se říká „Myší ostrůvek“.

Ve staré tvrzi kdysi sídlil Dalibor z Myšlína jeden ze šestnácti „manů“. Byl velmi oblíben jak u poddaných, tak i u bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Libštejna. Ba i dokonce sám Karel IV. rád s Daliborem rozprávěl, neboť bylo o něm známo, že nově založené vysoké učení v Praze navštěvoval a poslouchal přednášky učených mistrů a bakalářů.
Daliborova tvrz nebyla nijak rozlehlá, ani majetek náležející k ní nesahal daleko, ale obojí stačilo šlechtici, jeho ženě Maruši a dceři Mileně k spokojenému životu.
Svou ženu Maruši miloval pan z Myšlína nade vše. Však ji také perně získával a dokonce se kvůli ní rozešel se svým bratrem Přemkem. Oba se totiž do Maruše zamilovali a když byl Dalibor šťastnější a získal Maruši za ženu, odešel Přemek z domova a dlouho jej nikdo neviděl. Oba bratři si byli vzájemně podobni jako vejce vejci a jenom povaha je rozlišovala.

Ani Dalibor nezůstal po svatbě v rodné tvrzi u Labe. Odešel do Podbezdězí, kde bylo ještě hojně neosídlené půdy a postavil si s čeledí na příhodném místě tvrz Myšlín.

Za pár let po nastoupení Karla IV. na český trůn vznikl v podbezdězském kraji nepokoj. Na stezkách se objevila skupina lapků a pobertů, která přepadala kupce a obírala je o zboží i peníze. Žaloby kupců docházely až do Prahy k samotnému vladaři. Karel IV. proto nařídil, aby bezdězský purkrabí Tista s královskými many cesty dobře hlídal, lesy od lapků vyčistil a všem formanům a kupcům zbrojný doprovod poskytoval, aby se nemuseli obávat přepadení.
Byla to tehdy perná služba na Bezdězu. Všichni manové se svými zbrojnoši a čeledí zůstávali ve stálé pohotovosti a i pan z Myšlína dlel více ve službě než doma. Ale ať se purkrabí a jeho lid sebevíc namáhali přepadávání neustávalo. Bylo zřejmé, že skupina lapků, jíž velel muž známý pod jménem Černohlav, je nejen dobře vyzbrojena, ale i chytře vedena. Četné okolnosti dokonce nasvědčovaly, že lapkové mají spojení přímo s hradem a lidmi purkrabího, neboť věděli téměř o každém cestujícím kupci. Tista byl zoufalý a jeho zármutek ještě vzrostl, když mu myslivci přinesli zdrcující zprávu, že viděli vůdce loupežníků a že jím není nikdo jiný než pan Dalibor z Myšlína.

Purkrabí tomu nechtěl věřit. Právě na Dalibora nejvíc spoléhal, jemu nejvíc věřil! Ale svědků bylo stále více a důvěra purkrabího se již viklala. Na hlavu nebohého Dalibora padlo hrozné podezření, aniž o něm něco tušil, a ještě se utvrdilo po přepadení zámožného benátského kupce, jenž byl v ochraně samotného krále českého. Jednání o jeho doprovodu byl přítomen kromě purkrabího jen pan Dalibor a myslivec Ješek. Purkrabí toho dne kupce marně přemlouval, aby si ještě na hradě odpočinul, že počasí slibuje bouřku. Kupec však pospíchal, neboť se již zdržel výměnou kola u vozu, a nebyl na hradě k udržení.
Brzy po poledni se vydali na cestu. Slunce se opíralo s palčivou úporností, vzduch se jen vlnil horkem a koně i lidé těžce oddechovali. Schylovalo se k bouři. Vedle dvou vozatajů a vzácného kupce jeli v doprovodu tři žoldnéři z Bezdězu a na cestě se k nim měli přidat ještě tři myslivci. Skupina lidí byla ráda když dostihla lesa a ve stínu mohutných stromů trochu pookřála.
Poprvé zastavili poblíž uhlířských domků kde je měli čekat myslivci. Od uhlířů se však dověděli, že sjednaní průvodci na ně čekali od rána až do poledne a pak v domnění, že kupec dnešní cestu odložil se vydali na lov medvěda, který se v okolí usadil a počal citelně znepokojovat obyvatele i jejich majetek.
Nejstarší ze žoldnéřů jménem Bořita se nerad vydával na další cestu, leč kupec neustále pospíchal a nabádal k spěchu i ostatní. Sjížděli hustým lesem k malému potůčku. Jaké však bylo jejich překvapení, když spatřili místo potůčku širokou vodní hladinu zabraňující v další cestě. První jezdec zkusil kopím hloubku vody a zaklel, neboť byla značná. Bořitovi se to nechtělo líbit. Popojel na svém koni lesem ve směru spádu potoka a brzy také našel co očekával. Mělké řečiště potoka bylo přehrazeno hrází z kamenů, a drnů a tak se vytvořila vodní nádrž. S pomocí ostatních rozmetal Bořita hráz a ve chvíli byla cesta uvolněna. Vůz vjel do bláta, ale asi uprostřed se jeho kola zabořila až po nápravy a koně s ním přes všechnu námahu ani nepohnuli.
„Všichni k vozu !“ zavelel Bořita. „Pomozte ať vyjedeme!“

Zbrojnoši seskočili s koní odložili zbraně a hrnuli se k vozu. Zatím se obloha zatáhla těžkými mračny, zablýsklo se, zahřmělo a spustil se takový déšť jako by vědro převrátil. Očekávaná bouřka přepadla poutníky ve chvíli, kdy toho nejméně potřebovali. Ale nezůstalo jen na tom. Nikdo kolem vozu si nevšiml, že v houštinách se pohybují větve. Náhle se z lesa vyřítili lapkové a Bořita div nezkameněl. V jejich čele byl sám pan Dalibor z Myšlína sice v přestrojení a nezvykle divoký, ale nad veškerou pochybnost usvědčen. Lapků bylo nejméně dvakrát tolik co lidí kolem vozu. I když se Bořitova skupina statečně bránila, byl její zápas nerovný a lapkové ji brzy zneškodnili.
Bouře záhy ustala, nadešel večer a pak i noc. Z lesů stoupaly páry. Obyvatelé uhlířských domků uléhali k spánku, když se rozštěkali jejich věrní hlídači, ovčáčtí psi. Uhlíř Matěj vyhlédl z okna, ale nespatřil nic podezřelého. Jen bledý měsíc mdle ozařoval les naplněný stříbřitým závojem mlhy. Matěj zavřel okno a chtěl ulehnout, když psi počali štěkat s novou zuřivostí. Rychle popadl sekeru a rovnou před chalupu. V mlze zahlédl poskakujícího psa, který dorážel na cosi velikého. Medvěd napadlo Matěje nejdříve. Ale za okamžik poznal koně jednoho z bezdězských zbrojnošů. Kůň byl poraněn. Když se ostatní uhlíři seběhli koně zadrželi a ošetřili. Všem bylo jasné, co se asi stalo odpoledne v lese za bouřky.
Smluvili se, že časně ráno vyhledají myslivce a společně a nimi se vydají lapky kteří nemohou být příliš vzdáleni a jistě mají v blízkém okolí skrýš kam ukládají uloupenou kořist. Tak se také i stalo. Uhlíři znali dobře les v okolí a ve spojení s myslivci prohledali skalní rozsedliny a strže, až lupičské doupě objevili. Nalezli v něm vedle kupeckého zboží spoutaného kupce, Bořitu a dva další zbrojnoše.
Zpráva o přepadu se rychle donesla na hrad i do širého okolí. Nejhůř bylo panu Daliborovi z Myšlína. Bořita ho obžaloval u purkrabího a Daliborovi hrozil soud. Teprve nyní panu z Myšlína napadlo, zda vůdcem lapků není jeho znepřátelený bratr Přemek. Rozhodl se, že musí věci přijít na kloub a to hned, než purkrabí přikročí k nějakým opatřením proti němu. Sebral nejstatečnější a nejvěrnější muže z tvrze a vydal se do lesů.

Třetího dne se setkal s myslivcem Ješkem, který se na něj zle mračil, neboť se od Bořity doslechl, kdo je v čele lapků. Pan Dalibor mu vysvětlil jak se to má s jeho bratrem a nápadnou jejich podobou i proč asi se dal Přemek na zádavy právě v tomto kraji. Získal si tak zpátky Ješkovu důvěru a zvěděl od něj zprávu, která ho úplně zdrtila. Ješek spatřil brzy po svítání na cestě manželku pana Dalibora Maruši, která se s jedním průvodcem ubírala k nemocné příbuzné do Kuřích Vod. Třídenní Daliborova nepřítomnost v tvrzi a Přemkova nenávist nesly ovoce. Bylo jisté, že Daliborův bratr vylákal Maruši do lesů, aby se jí zmocnil. Pan z Myšlína v zoufalství tasil meč a vyzval své věrné k pronásledování nepřítele.
Myslivec Ješek se v lesích vyznal znamenitě. Brzy narazili pronásledovatelé s Ješkem v čele na čerstvé stopy a zanedlouho se šplhali na skálu, kde měla stát opuštěná chatrč. Ale běda! Chatrč byla od nich oddělena hlubokou a širokou strží a můstek který zde býval, byl násilně stržen.
Dalibor si dal ruce k ústům a zavolal jak nejsilněji mohl; „Maruše!“ Odpověď však nepřicházela. Srdce pana z Myšlína bylo naplněno strachem o manželku. I nyní si Ješek věděl rady. S pomocí zbrojnošů podsekal borovici u srázu tak, že se zvrátila na protější skálu a po ní přelezl jeden za druhým. V té chvíli vyběhl z chatrče muž se zapálenou loučí a vykřikl: „Stůjte! Jakmile se přiblížíte, zapálím přístřeší!“
Když průvodci pana Dalibora spatřili cizince, podivili se jeho podobě s jejich vlastním pánem a pochopili také, proč byl pan z Myšlína podezírán z nekalých věcí. Jinak bylo Daliborovi. Stál tváří v tvář svému bratrovi a tušil, že jejich spor nyní vyvrcholí.
„Přemku vydej mi Maruši po dobrém, nebo si ji vezmu ve zlém !“
„Nevydám tak ani tak. Bojujme o ní, ať si s tebou vyřídím starý účet !“

Zapálená louč létla Daliborovi k nohám. Dva meče se zablýskly ve vzduchu, ale než se mohly srazit vrhli se zbrojnoši na Přemka, odzbrojili ho a svázali. K jeho protestům odsekl Ješek: "Mečem ať bojují rytíři, ale lapkové patří na šibenici !" Dalibor zatím spěchal do chatrče, kde našel svou Maruši spoutanou a se zavázanými ústy. Osvobodil ji a šťastně se objali.

Když v roce 1367 dal král založit Velký rybník, opustil pan Dalibor se svou rodinou tvrz na skalním ostrohu nyní obklopenou vodou a vystavěl si o kus dále za Starými Splavy k Jestřebí tvrz novou. Od krále se mu dostalo velké cti. Byl jmenován královským lovčím a svému panovníkovi věrně sloužil až do smrti.
 

Lidová pověst

Myší hrádek


Jednou z nejoblíbenějších rekreačních oblastí bylo vždy Máchovo jezero. Obklopené lesnatou krajinou České křídové tabule je skutečným malým rájem, kde si na své přijdou dokonce i milovníci záhad s starodávných příběhů.

Máchovo jezero se vlastně správně jmenuje Dokský rybník. Před staletími zde stávaly dvě tvrze, malé, bezvýznamné, a jejich stopy už téměř setřel čas. Mají však své tajemství, vyprávění o potrestaném zlu, a tak vzpomínka přežila v jedné z legend dodnes.

Na návrší severně od Doks stála kdysi nevelká tvrz. Poměrně brzy zanikla a dnes už jsou v terénu znatelné jen zbytky středověkých ochranných náspů. Její jméno bylo Kluček a připomínalo obtížnou stavbu uprostřed zalesněného terénu. Klučení je starý výraz pro vyvracení pařezů nebo stromů i s kořeny, kromě síly svalů lidí a koní měli stavitelé k dispozici jen jednoduché nástroje.

Druhou tvrzí byl známý Myší hrádek, zbudovaný na pískovcové skále Dokského rybníka. Malá obdélníková tvrz s věží byla chráněná vodní plochou a stejně jako Kluček byl i Myší hrádek jen bezvýznamným sídlem drobné chudé šlechty.

Kluček ani Myší hrádek do historie nezasáhly, a proto jsou staré prameny velice skoupé na informace. Dnes už známe jen jedno jediné jméno, které nám dochovaly jak písemné zprávy, tak i legenda - jméno Jana Pancíře z Kosořic. Tento bezesporu zajímavý muž byl patrně držitelem obou tvrzí a jako většina chudé šlechty také on našel zajištění ve službách bohatého rodu. Byl povinen manskou službou Jindřichu z Michalovic z významného rodu Markvarticů, v letech 1453-4 byl dokonce purkrabím na markvartickém hradě v Mladé Boleslavi.

Pancířů bylo v české historii povícero a mnozí z nich měli velice blízko k divokému životu loupeživých rytířů. Také Jan z Kosořic byl patrně velice drsný muž, spíše voják než správce, o tom svědčí i jeho přízvisko. Rovněž penězi neoplýval. Jeho Kluček byl chudičký a jako většina těchto venkovských tvrzí připomínal spíše větší srub za palisádovým plotem. Druhou tvrz si pancíř vystavěl na skále Dokského rybníka, měla výhodnou polohu a prý se mu stala bezpečnou základnou pro lupičské řemeslo. Její majitel přežil ve vzpomínkách lidí pro svou krutost a bezcitnost a těžko dnes odhadneme, co je pravda a co přidala fantazie dalších staletí. Vypráví se dokonce, že jednou v čase velké neúrody a hladu nechal Pancíř zahubit zoufalé lidi prosící o chléb.

Podle pověsti pak přišel trest. Z polí a luk kolem rybníka se začaly sbíhat myši, přeplavaly na skálu a vnikly do tvrze. Byly malé, ale byly všude a byly jich tisíce. Nejprve zhltly obilí a zásoby, pak zaútočily na samotného Pancíře a jeho druhy. Proti pištící lavině nepomohly zbraně a na útěk bylo již pozdě, nepřežil nikdo. Jak hlodavci přišli, tak i zmizeli a zůstala jen pustá, opuštěná tvrz.

Hrůzyplné vyprávění o bezcitném pánovi a jeho děsivém konci vzniklo patrně spojením dvou pramenů. Prvním byl skutečný život Jana Pancíře z Kosořic, který dobrotivým ochráncem chudých rozhodně nebyl. Lidé mu přáli, co mohli špatného, a věřili v nadpřirozenou odplatu za jeho černé skutky.

Pancíř byl asi skutečně lapka a postrach okolí. Když už začínal mít horkou půdu pod nohama, naložil cennosti a pod rouškou noci uprchl.
 
Tvrz byla najednou pustá, pán i se svými hrdlořezy byl pryč, zmizeli koně, zásoby i naloupené bohatství. Roztroušené zbytky zrní a potravin nalákaly do tvrze myši, takže když se po několika dnech vesničané odvážili do tvrze, míchali se jim hlodavci pod nohami. Tak zřejmě vznikl konec příběhu, jak se vypravuje dodnes.

Jaký byl skutečný Pancířův osud, těžko říci. Mohl pokračovat ve svém krvavém řemesle někde jinde, ale stejně tak je i pravděpodobné, že naloupené jmění mu dalo prostředky koupit si malé panství v kraji, kde ho nikdo neznal. Snad pak dožil klidně a spokojeně, ctěný a vážený sousedy, kteří neměli tušení o jeho divoké minulosti.

Druhým pramenem pro vznik legendy o Myším hrádku je patrně nějaká dávná pověst ještě z pohanských dob. Osud Jana Pancíře nebyl totiž ojedinělý, obdobné příběhy se vypravují i v jiných zemích. Jak se tedy malé myšky do příběhu dostaly?

Tito žraví hlodavci nebyli u lidí nikdy oblíbeni, pro hospodáře představovali stálé nebezpečí pro jeho sýpky. A uchráněná úroda znamenala přežití rodiny! Žádný div, že byli proklínaní ve všech kulturních oblastech světa a že v mytologii byli zasvěceni bohům podsvětí, zla a pekelným mocnostem. Starověk navíc znal i souvislost výskytu myší s epidemiemi moru. Svědčí o tom i řecký bůh krásy a umění a průvodce múz - Apollon. Bývá zpodobňován jako mladý muž s lyrou v ruce. A přece to byl původně "Myší démon" uctívaný na ostrově Délu v Egejském moři. Jedinou památkou na jeho božské začátky před příchodem Achájců do Řecka zůstal jeho pověstný luk s otrávenými šípy, kterými rozséval mor. Myší démon a mor, to není náhoda.

Staří Řekové měli v oblibě alegorická vyprávění a snad právě oni zaznamenali skutečný příběh dávného tyrana, který i se svými lidmi zahynul při morové epidemii - šípy "Myšího démona" - kterého zahubily myši. Pozdější Evropa již nerozuměla metafoře a příběh si vykládala nejen doslovně, ale připisovala ho osobám, které znala. Poláci si jej vypravovali o knížeti Popelovi, kterého myši snědly v jeho dřevěné věži na ostrově jezera Gopla, v Německu si hlodavci pochutnali dokonce na církevním prelátovi! Podle pověsti jím měl být arcibiskup mohučský Hatt pro svou krutost a mělo se tak stát v 10. století v Myší věži uprostřed Rýna nedaleko města Bingenu. Motiv snědeného ukrutníka se objevuje i v dalších legendách.

Přešla staletí, Myší hrádek u Doks už dávno nestojí a jeho sklepy zaplavila voda Máchova jezera. Ale tam kdesi ve sklepeních zůstaly prý dodnes sudy s vínem Jana Pancíře z Kosořic, muže, kterému lidská vzpomínka přisoudila tak tvrdý trest.
 

Lidová pověst

Konec poustevníků v Čechách


Staletá instituce poustevníků v Čechách a v celé habsburské monarchii byla zrušena dekretem Josefa II. z 12. ledna 1782 spolu se všemi kláštery, které se nezabývaly činností pedagogickou, charitativní nebo vědeckou, a se všemi bratrstvy s nějakým náboženským posláním. Byl to nevídaný zásah do dosud neomezené církevní pravomoci. Vyplýval z toho, že Josef II. byl zcela oddán osvíceneckým názorům.

Zatímco jeho matka císařovna a královna Marie Terezie byla reprezentantkou feudálního myšlení a poslušnou, konzervativní dcerou katolické církve, Josef II. byl pro radikální reformy. Ve svých pětadvaceti letech se sice stal císařem, ale matka, která s jeho názory nesouhlasila, jej až do své smrti nenechávala samostatně vládnout. V roce 1765 byl sice prohlášen za jejího spoluvladaře, ale byly mu ponechány hlavně záležitosti vojenské a zahraniční.

Do svých čtyřiceti let měl čas vymýšlet si ideální představu státu, a to také dělal. Císařovna zemřela koncem roku 1780. Jakmile Josef II. nastoupil, jal se vytvářet racionálně uspořádaný a centralizovaný stát, ve kterém již církev neměla hrát vůdčí roli. Měla být státu podrobena a kněží se měli stát státními úředníky. Josef II. si pro církevní záležitosti vytvořil dvorskou duchovní radu, v jejímž čele stál svobodomyslný baron Kressel. S touto radou pak panovník připravoval dekrety a nařízení ve věcech církevních, kterých vyšlo neobyčejné množství. Netýkaly se pouze jen organizačních otázek, ale zasahovaly i do zvyklostí a vlastních náboženských úkonů církve, což vedlo pochopitelně ke střetu s papežem. Změny byly sice odůvodňovány nahrazením pověr zdravým rozumem a odstraňováním příčin církevního úpadku, ale pohnutky ekonomické ze strany státu byly velmi silné.

V Čechách a na Moravě byla zrušena zhruba polovina všech klášterů. Jejich majetek připadl ponejvíce Náboženskému fondu, který z nich hradil náklady na nová zařízení, jako byly semináře pro výchovu kněžstva, vedené ovšem duchem osvícenským a prostátním.

S poustevníky to neměly finanční komise tak jednoduché, pokud nepatřili k některým klášterům. Ivanitům propadl 12. ledna 1783 ve prospěch Náboženského fondu jejich pražský poustevnický dům. Všechny nadace pro jejich vydržování byly zabaveny a začalo důkladné šetření o jmění jednotlivých pousteven. Poustevníci i jejich mecenáši hleděli před erárem zatajit, co se dalo, takže kromě šestašedesáti poustevníků mimo kongregaci bylo evidováno jen sedmnáct regulérně hlášených ivanitů, kteří měli zaručen příspěvek nadacemi. Z naší končiny to byly poustevny na Holém vrchu u České Lípy, na Kalvárii u Cvikova, na Lysé hoře u České Kamenice, ve Zbynsku, v Horní Polici a nad Ranným, na Sloupu, u Kuřivod, na Kamenickém vrchu u Zákup a dva poustevníci v Ladech. Již ze samotných, značně se rozcházejících, hlášení je patrno, že byl při reformě a likvidaci zmatek. Poustevníci kapucíni, benediktini, pavláni a jiní byli zrušeni i se svými řády.

Kromě toho existovala velká řada poustevníků na vlastní pěst, z nichž někteří byli podporováni dobrovolnými dary od obcí, šlechty i soukromníků a někteří žebrali.

V těchto časech byl zrušen i dominikánský klášter v Jablonném v Podještědí a montserratští benediktini na Bezdězu. Zákupské kapucíny to nepostihlo, protože vypomáhali při duchovní správě na farách. Zároveň byla zakázána procesí ke slavným místům uctívaných mariánských obrazů, do poutních kostelů a k oblíbeným kaplím, která poskytovala znevolničenému robotnímu lidu jediný oddech od každodenní dřiny a sváteční setkání s uměním. Byly totiž zakázány i hudební produkce při nedělních mších a omezena chrámová hudba, která dosud obohacovala duševní život a citovou výchovu lidu. Vyšla nařízení proti obětinám a vyjadřování proseb či dílců za vyslyšení osvětlenými lampami a svíčkami před obrazy či sochami světců.

Zbylé kláštery měly na deset let zákaz přijímat nové členy. Argumentem byl přílišný nárůst počtu řeholníků. Mniši a poustevníci ze zrušených klášterů a bratrstev měli na vybranou, bud' se nastěhovat do některého ponechaného kláštera nebo vzít odškodné a vřadit se do světského života. Poustevníci podle svého vzdělání, se mohli stát kostelníky, učiteli nebo školskými pomocníky.

Při mnohých kostelích, klášterech a kaplích byla činná bratrstva, která zajišťovala pobožnosti a zabývala se hlavně hudbou. Provozovala ji i při jiných než mešních příležitostech, např. při pohřbech, procesích a oslavách. Jejich majetkem si erár pomohl, např. Růžencové bratrstvo v Jablonném přišlo o jistinu 600 zlatých, kterou mělo zaknihovánu v deskách zemských. Terciáři u zákupských kapucínů měli na podporu svých poustevníků 460 zlatých atd.

Bohužel, osvícenci neměli porozumění ani pro výtvarné památky, ani pro jiná umělecká díla. Proto se nedbalo na záchranu klášterních knihoven s prastarými rukopisy, jedinečnými tisky z proslulých vydavatelství, knih s grafickou výzdobou a uměleckými vazbami. Např. bezdězský klášter koupil nějaký kadlec na stavební materiál a při rozebírání pozůstatků gotického hradu zničil tak mnoho z dosud zachované architektury. Když při této vandalské činnosti zahynul a lid si to vykládal jako trest Boží.

Přestože, jak jsme viděli, byly široké vrstvy obyvatelstva k poustevníkům kritické a vyžadovaly na nich bezúhonné a asketické dodržování pravidel jejich života, zachovaly se na poustevníky vděčné vzpomínky. Z nich pak romantická literatura a divadlo vytvořily zejména v 1. polovině 19. století ideální postavu moudrého, zbožného, ba divotvorného poustevníka. Tak vstupuje tato postava i do povědomí dnešních generací.
 

Lidová pověst

Bezděz korunován pevným hradem královským


Po půldruhém století, tedy v první polovici třináctého století, podstatně mění se okolí Bezděze a tím i hrad Bezděz. Čechy stávají se královstvím a králové čeští hledí důchody své zlepšiti a mocnějšími se státi proti panstvu. Počali zakládati obyčejně na podhradí města, která pak jména svých hradů přijímala. Král se smluvil s vysazovatelem, který místo k založení města vyměřil a pusté i lesy porostlé pozemky kolem nastávajícího města na lány rozdělil. (Lán měřil 60 - 64 korců. Slovo povstalo z německého slova „Lehen“ = půjčka).

Z každého lánu musel osadník králi a jeho nástupcům každoročně odváděti jistý poplatek. První podmínkou vysazování města bylo vymanění příchozích osadníků z područí úředníků župních a povolení zvláštního rychtáře, kterýž dvě třetiny pokut do komory královské odváděti musel. Pokutami těmito a poplatky za lány vzešel nový a stálý zisk králům.

A takovým způsobem založena řada měst i kol Bezděze. Kde ještě v 11. století šířil se starý hvozd, tam vznikala města. Založena tu v královském lese na mýtě r. 1254 městečko Doksy (Hirshberg), za Přemysla Otakara II., který německým kolonistům dával celé krajiny a r. 1264 dne 22. října zjednal Kunráta a Hertvíka Němce z Kravař, aby zakládali nové město při potoku řečeném Doksy ustanoviv je dědičnými rychtáři za poplatek 100 hřiven stříbra do komory královské. Majestát Přemysla Otakara II., který je opsán v pamětnici fary bělské, netýká se tady města Bezděze, nýbrž Doks. Zníť následovně:

Otakar z Boží milosti král Český, vejvoda rakouský a štýrské země, markrabě moravské. Všem na věčné časy čest, slávu a mocnost našeho království, které záleží nejvíce v množství a bohatství věrných poddaných, jak královská vznešenost naše mnohovážnost vyhledává, rozmnožiti můžeme. Proto známo činíme že z lesu našeho na Bezdězi a na vodě Doks ležícího i s Dvorem Hůrka řečeným, sto lánů šacovaných a ne více, spolu i s lukami, pastvemi, polmi a jinšími věcmi přináležejícími, pronajali jsme Kunrátovi a Hertvíkovi z Kravař na založení města v lese předřečeném, v kterémžto městě oni a jejich dědicové pořádní budou držeti právo soudu věčně a spolu tržiti peníz z téhož města, začež budou míti dva lány již zdělané a dva lány ještě nezdělané, spolu i s mlýnem podle výše jmenované vody, ktery se má stavěti beze vší činže, svobodně a pokojně. Opět poručujeme naďřečenému soudci a jeho dědicům a všem obyvatelům toho města práva měst Pražských a svobody, které mají města a městečka království našeho. Budou též povinnováni sedláci, kteří k témuž městu patří, od svátků svaté Walburgy ročně nám platit z každého zdělaného lánu hřivnu stříbra Pražské váhy, jedno plece vepřové, tři kuřata, jednu míru, obecně korec zvanou, pšenice, jednu míru žita a jednu míru ovsa. Opět nadřečený Kunrat a Hertvík zavázali se, že chtějí na poděkování té milosti před vánočními svátky téhož roku sto hřiven stribra ze svého vlastního zapraviti. Svědkové toho byli: Jindřich, syn Chastolaje, Jindřich, syn Zmýlova a Haceluk Čeněk, bratr Zmýlova, Jan, jakožto již správce dvoru a hradu Bezděze, a jiných více „Datum u Pejčky na řece Váhu r. 1264 dne 22. rijna roku třetího království našeho.“

Řádnému vzrůstu města Bezděze byly však na překážku zlé časy po smrti Přemysla Ottakara II. r. 1278 v Čechách nastaly.

Správcem země stal se Otta markrabě Braniborský, syn sestry Ottakarovy, (Beatrice). Aby měl volnější ruce, uvěznil Ottakarova syna, sedmiletého Václava, s matkou jeho Kunhutou na královský hrad Bezděz, kamž jej dne 25. ledna 1279 v uzavřeném voze pod dohou vojenskou dal dopraviti. Hrad Bezděz byl obsazen a střežen braniborskou posádkou.

V měsíci květnu vyjela si královna Kunhuta do Prahy, aby navštívila nemocnou a stařičkou tetu zesnulého manžela svého, Abatyši Anežku v klášteře sv. Františka a svou nejstarší dceru Kunhutu, při ní v klášteře chovanou. Jsouc jednou v Praze již se na Bezděz nevrátila, za pomoci svých věrných odjela rychle na Moravu. Nejprve do Znojma, potom do Brna a odtud do Opavy.

Obávaje se Otta, že by kralevic též prchnouti mohl, zajel si na Bezděz a vzal Václava na své cestě do Branibor pro lepší jistotu s sebou.

Kralevice zavezl do Žitavy, kde mu bydleti bylo ve věži nad branou městskou, kudy se jelo do Zhořelce. Ke konci roku 1280 zavezen odtud do Berlína a po nějakém čase do Špandavy.

Do Čech přitáhlo mnoho cizinců a německých žoldnéřů, kteří táhnouce z místa na místo vše plenili, co napadli. Lid domácí utíkal do lesů a hor, zanechávaje pozemků svých beze všeho zdělání. V celé zemi nastala nouze a mor, který řádil po celý rok 1281. V Čechách zemřelo toho času přes 600.000 lidí.

Po zaplacení 15.000 hřiven stříbra a odmítnutí dalších požadavků Otty, byl kralevic Václav uvítán r. 1283 v měsíci květnu v Praze, kde byl později korunován s nebývalou dosud okázalostí na krále českého.

Dne 21. června 1868 odbýván na východní straně úpatí Bezděze tábor lidu. Z hradní věže památného Bezděze vlál ohromný prapor v národních barvách. Tribuna pro řečníky, jakož i pro předsedu vyzdobena byla hojně chvojím. Okolo druhé hodiny odpolední hnul se veliký zástup s hudbou a četným banderiem v čele z Bělé na Bezděz. Později dorazili sem Sokolové z Mladé Boleslavě a z Mnich. Hradiště a pak banderiem ze Msena. Pod hradem Bezdězem stála pravá hradba vozů. Dostavilo se sem přes 13.000 účastníků. Za předsedu zvolen byl J. J. kníže Rudolf Taxis a za místopředsedu Dr. Mattuš. J. J. kníže Taxis zahájil shromáždění v české a německé řeči, při níž byl často hlučným voláním "Slávy" a "Hoeh" vyrušován. Pak předčítány telegramy na tábořiště došlé, načež pojednáno o poměru obou národností v Čechách a o způsobu, kterým by se mezi oběma národnostmi docíliti dalo smíření. Dr. Gabler z Prahy mluvil za všeobecné pochvaly a četl pak následující resoluci nejdříve německy a pak česky:

I. „My Němci a Češi, jakožto synové jedné vlasti, chceme žíti v pokoji a míru pospolu a pokládáme se vespolek za stejně oprávněné a této vlasti společně stejně zavázané bratry.
lI. Pokládáme nejúplnější rovnoprávnost a skutečnou rovnost obou národností za nejduležitější základ a podmínku v pravdě svobodného života státního a obecného blaha v království českém.
III. Pokládáme naše slavné království české a náležející k němu země koruny české za podstatnou část mocnářství rakouského; my chceme s vědomostí povždy osvědčenou držeti k panujícímu rodu, avšak my chceme také jakožto členové jediného politického národa svorně brániti a hájiti práv společné vlasti naší uznaných od panovníků našich; neboť takto velí nám všem společný prospěch co nejdůtklivěji“.
 

Lidová pověst

Legenda o bezdězském poustevníkovi


Poustevníci jsou s Bezdězem spoutáni na několik způsobů: jednak proto, že zde skutečně po nějakou dobu mniši žili poustevnicky, za druhé, že byl vytvořen projekt Bezdězu jako hory poustevníků, a za třetí se objevují eremité v literárních výtvorech o Bezdězu. Ponecháme-li pro dnešek stranou poustevnické náměty K. H. Máchy, sluší se připomenout pozoruhodnou legendu o poustevníkovi Janu Kvarinovi.

Vytvořil ji novoborský rodák Josef Jaroslav Kalina. Patřil k plejádě nadaných českých básníků, kteří zemřeli předčasně a mladí, v bídě a na nemoci z nedostatku. Narodil se v Novém Boru, v rodině c. k. cestmistra v roce 1816 a zemřel na souchotiny roku 1847 v Praze. Měl výjimečný jazykový talent a předbíhal dobu svými nápady. Napsal mnoho literárních výtvorů, básní, překladů a odborných studií, ale k velké škodě nenacházel vydavatele. V jeho pozůstalosti nalezená legenda o poustevníkovi na Bezdězu byla roku 1851 vydána v Lumíru. Kalinovi přátelé tehdy podali svědectví, že se Kalina zabýval po řadu let zkoumáním staré bezdězské historie a sbíral pověsti a spisy o původu hradu i kláštera.

Kalina dokázal, a to nejen v tomto případě, vniknout do zákonitostí a zvláštností tvorby určitých literárních útvarů, zejména lidových a pololidových. Z různých motivů, které se vyskytují ve světových literárních tradicích, vytvořil poustevnickou legendu o Bezdězu, zcela v duchu podobných vyprávění, jaká vznikala a kolovala v křesťanských zemích. Těžko dnes říci, chtěl-li Kalina původně vydávat za starou anonymní skladbu a zda předpokládal, že zlidoví a ujme se. Víme, že dokázal napsat jarmareční písničky tak odpovídající současnému vkusu lidových vrstev, že se o jejich tisky lidé přímo rvali.

Byla to jeho pocta Bezdězu, kterému měl přidat touto legendou aureolu dávných křesťanských tradic, jakými se mohly honosit některé západní evropské země? Jako bychom tu tušili pohnutky podobné Hankovým při jeho tvorbě proslulého rukopisu Královodvorského, který měl dokázat právní a literární vyspělost v dobách ještě předkřesťanských.

Kalinova báseň, kterou znali jeho přátelé již za jeho života, byla tak melancholická, že někteří soudili, že by se mohla stát libretam pro operu s českým raně křesťanským námětem.

V době, kdy vládl Bžovské (t .j . Pšovské ) krajině kníže Radislav, byl na Bezdězu vztyčen kříž tam, kde se dříve obětovávalo pohanskému Běsu. Aniž to básník pňpomíná, i nám náhle vytane jazyková podobnost Běs-děs = Bezděz.

V bezdězském lese se ubytoval poustevník Jan Kvarin. Žil bohulibě, uzdravoval nemocné, pomáhal poutníkům, kteří přecházeli veliký hvozd. Pověst o jeho divotvorném působení se roznesla široko daleko. Proto vypuzený Běs se mu chtěl pomstít. Vstoupil do těla Milady, dcery knížete Radislava, a ta se začala chovat jako posedlá zlým duchem. Běs jí však také přinesl na rty opakovanou žádost, že jí může uzdravit jen poustevník Kvarin.

Kníže ji tedy zavezl do jeho poustevnického příbytku. Kvarin slíbil jí uzdravení, ale vyžádal si k tomu lhůtu jednoho roku, po který měla žít na Bezdězu. Se souhlasem knížete ji zavedl do jedné jeskyně nepříliš daleko od své vlastní. Docházel za ní a posiloval ji modlitbou. Zanedlouho za ním přišla neznámá stařena, vyptávala se jej na Miladu a vytýkala mu, že nemocnou dívku nechává samotnou v pusté jeskyni, kde na ní musí padat stesk a hrůza.

„Přijmi ji raději v jeskyni vlastní, ať netrápí se ubohá. Jen v záři ctnosti tvé, v oboru lásky duše i těla zdraví jí kyne.“

Kvarin to uznal a ubytoval ji u sebe. Běs, sídlící v andělsky krásném těle Milady, sváděl nyní Kvarina až mu podlehl.

„Za lunosvětlé noci Kvarin lilii trhá, květ roní - v hudbu sňatku zní pekel chechtot.“

Mnich si pozdě uvědomil dosah svého činu. Když Milada povila pacholátko, Kvarin ji v hrůzné rozervanosti zabil a mrtvolu zakopal. Dítě však záhadně zmizelo. Kvarin pak prchl z místa činu do hlubokých bezdězských lesů. Jako pokání za své zvěrské činy se rozhodl plazit po zemi jako zvíře.

Po roce přišel kníže pro Miladu a našel obě jeskyně prázdné. V naději, že se dcery i poustevníka dočká, začal zatím lovit v lese. Tam potkal divého muže, který "co medvěd huňatý mumle a po zemi se plazí". Byl to Kvarin. K dovršení svého pokání se přiznal ke svému činu. Knížecí družníci se s meči sápali na hříšníka, aby ho, dle jeho žádosti, rozsekali. Tu se však zjevilo pacholátko - zázračně vyrostlé dítě Miladiny lásky a proslovilo poselství: „Karine. Bůh ti odpouští tvé viny.“

Pak vše odpustil Kvarinovi i kníže a těšil se z vnuka. Kvarin vlastníma rukama vyhrabal Miladiny ostatky a hle - dívka spočívala v hrobě neporušená a krásná jako světice. Radislav tam postavil ku poctě Panny Marie kapli a sobě hrad „daleko u vlast svítící“.

Báseň končí tím, že „pochmuřené témě hory až ku Praze dohlíží a se šedovousým Vyšehradem hovoří. A pověst žije - posud mnohý poutník putuje sem k Marii Bezdězské.“

Je zajímavé, že Kalina tu použil jednak námět poustevníků, proměnivších se ve zvíře, který se objevuje v životopisech nejstarších eremitů, za další opět z těch nejstarších křesťanských legend i motiv hrozného zločinu, který je po tvrdém pokání Bohem odpuštěn. Do třetice přibral u nás málo známou legendu montserrackou, podle které zbožný lesní poustevník Juan Quarinus byl požádán, aby vyléčil nemocnou dceru barcelonského místodržícího hraběte Quifrapelly. Na prosbu dívčina otce jí poustevník ponechal u sebe v jeskyni. Dál už to Kalina domyslel po svém.

Podle španělské legendy dívka na poděkování za zázračné uzdravení vedla dále v lese poustevnický život. Její otec dal na Montserratu zřídit benediktinský klášter, jehož se stala převorkou. Později byly jeptišky přestěhovány do Barcelony a na jejich místo přišel řád mužský. Tuto původní legendu montserrackou zveřejnil u nás prvně českolipský rodák a učený benediktin Veremund Proche ( 1694 1748), který napsal o Bezdězu několik zajímavých publikací.
 

Lidová pověst

O založení Máchova jezera


Píše se rok 1367. Za krásného podzimního dne vyjíždí z bran hradu Bezděze lovecká skupina v čele s králem českým a císařem římským Karlem IV. Koně zlehka našlapují po skalnaté cestě, strážní kynou jezdcům na pozdrav a zvlášť uctivě pozdravují svého vladaře. Hrad Bezděz jako by byl ještě mocnější a vyšší, přítomnost císaře a krále mu dodává plného lesku. S lidmi se těší příroda. Dopolední slunce ozařuje kraj vůkol hradu. Jen z dolin a úžlabin vystupuje mlha jako lehký opar.

Skupina sjíždí prudký svah od hradu, objíždí Malý Bezděz a noří se do lesa. Koně oddychují, psi pobíhají kolem jezdců a nahlížejí do křovin. Lovci se družně baví. Hovor je často přerušován smíchem a úsměv se objevuje i na tváři králově. Každý jen očekává povel ke štvanici na jelena.

Lovčí vede skupinu podle králova přání k potoku Doks, kde leží městečko stejného jména. Po půlhodině jízdy je městečko na dohled. Ale dnes k němu nezabočí, dávají se hodně vpravo, kde se rozkládají nejen mohutné lesy, ale i svěží zelená luka. Najednou se psi naježí a spustí hlučný štěkot. Před nimi vyskočil statný jelen. I jezdci zpozorněli, ztišili se a narovnali v sedlech. Statný paroháč je zcela upoutal. Panovník rychle rozhodl: "Pronásledovat! "

A již všichni vyrazili vpřed. Jezdci ostruhami pobídli koně, pevněji se chopili řemenů. Lesní rohy proťaly vzduch a oblíbená, vzrušující štvanice začala. Pronásledovaný jelen divoce prchá. V prudkém běhu se vyhýbá stromům, dere se houštinami, láme svým parožím drobné větve, přeskakuje výmoly, vývraty a strže. V jeho očích je strach, strach o život. Dusot koní, štěkot psů a ryk lesních rohů ho nutí, aby nešetřil sil. A právě dnes nechal se sluncem vylákat hodně daleko.

S nasazením všech sil se blíží k známým místům. Zde jsou luka s bohatou trávou a rybníčky, k nimž za noci chodí s laněmi pít. Jen se mihne kolem, přeskakuje s trsu na trs a mizí ve skalnatých srázech, kam dosud lidská noha nevkročila. Pronásledovatelé nemohou všude za ním, zdrželi se objížděním vodních kaluží. Vodou nasáklí psi vytřásají své kožichy, koně zprudka oddechují. Lovci ještě očima doprovázejí poslední skok jelenův, než jim zcela zmizí. Pak s neskrývanou mrzutostí s obracejí na pevnější cestu. Neměli tentokrát štěstí. Jaká to však byla bohatýrská jízda!

V té chvíli zazní krajinou zpěv. Král zdvihne ruku na znamení, aby jeho průvodci zachovali klid. Z blízkého vršku kam potichu vyjel, spatřil ovčáka se stádem a vyslechl prostou píseň:

„Lesy šumí, listí k zemi padá,
lidské srdce něha spřádá.
Nad krajinou vánek věje,
lučinou dál potok spěje.
Dopřejte mu klidně spočinouti,
domovem ryb ať může plouti.
Horami a lesy obklopen,
pro potěchu bude všem ....“

Pastýř umlkl a vstal, neboť spatřil jezdce nad sebou na návrší. Král jej pochválil a vybídl k dalšímu zpěvu. Ale ovčák se již neodvážil, zvláště když se vedle jezdce objevili další. Pohled na utěšený kraj i slova pastýřovy písně přivedly vladaře na myšlenku, která ho zaujala. Zavolal k sobě bezdězského purkrabího rytíře pana Oldřicha Tistu, a pravil mu.

„Oldřichu, přikazuji ti, aby tu rybníkáři do roka rybník založili, nebot' toto místo je pro něj jako stvořeno!“

Purkrabí přijal rozkaz k provedení. Štvanice na jelena skončila bez úspěchu, ale i tak byl král spokojen. Otočil koně a skupina jezdců se vydala na zpáteční cestu. Na nedalekém stolci zasedli všichni k vydatné svačině. Zanedlouho sem přišli rybníkáři. Na místě dnešních Starých Splavů rozšířili ve skalách starou propust, vpravo od ní navršili kus hráze a zadrželi tak vodu dvou potoků, Jordánu a Doks. Voda brzy zaplavila obrovskou plochu luk, mokřin a rašelinišť. A tak vznikl Velký rybník - nynější Máchovo jezero.

Rybníkáři sem nasadili kapry a ostatní druhy ryb, pěstované už v jihočeských rybnících. Rybám se zde dobře vedlo a tak v roce 1371 byl rybník prvně vyloven. Pastýř sice musel svá stáda zahánět na vzdálenější luka, až kamsi k Jestřebí, ale vždycky s pýchou vzpomínal na své setkání s králem Karlem IV.. Později se jeho nejstarší syn stal baštýřem u Velkého rybníka.
 

Lidová pověst

Bezděz - Český Montserrat


Tento přívlastek, kterým se někdy Bezděz označoval, není ovšem zcela opodstatněný, byť se pro horu i hrad s posláním, podobným Motserratu kdysi počítalo. Je jistě na místě, abychom pojem této jedné z nejnavštěvovanějších poutních hor v Katalánsku ve španělské provincii Barcelona vysvětlili.

Už v roce 880 tam bylo založeno benediktinské opatství - podle legendy v souvislosti s nálezem sošky Panny Marie. Postupně tam byly vybudovány rozsáhlé klášterní budovy pro 70 mnichů a krásný kostel. Před mariánskou sochou s rysy byzanského stylu bylo od poutníků, vděčných za vyslyšení nebo nějak se zaslibujících, zavěšeno 74 stříbrných lamp, k jejichž ustavičným plamenům byly pořízeny nadace.

To se později u nás napodobovalo. Hora, která nese svůj název podle vzhledu zubaté pily (tj. serra), skrývala v sobě četné malebné krápníkové jeskyňky, ve kterých se usazovali poustevníci. Ve středověku se uvádí, že na vrcholcích montserratského pohoří, které dostupuje výše přes 1200 metrů, leželo třináct pousteven, ale celá klášterní hora byla prostoupena dalšími eremitážemi a kaplemi.

Další okolností, která dodává klášteru Nuestra seňora de Montserrat na přitažlivosti, je fakt, že tu pobýval proslulý Ignác z Loyoly, který odtamtud roku 1522 odešel, aby založil jesuitský řád. Rozkvět poustevnictva na Montserratu se datoval od opata Garcii de Eisneros, který vypracoval pro tamní eremity i pro chóristy, tj. chlapce klášterního sboru, zvláštní stanovy, jež pak byly i u nás následovány.

Úzká souvislost mezi vzdáleným Montserratem a naším Bezdězem měla své kořeny v dynastické politice Habsburků. Český král Ferdinand II., neblaze proslulý konfiskacemi a popravami české šlechty, rozhodl se ještě za svého života zajistit nástupnictví ve svých zemích svému synu Ferdinandovi III. V listopadu roku 1627 jej dal korunovat za českého krále, aniž jej však do konce svého života nechal vládnout. Poté, co byl Ferdinand III. korunován za uherského a českého krále, byla domluvena jeho svatba s infantkou Marií Annou, dcerou španělského krále Filipa III. Když měli novomanželé v roce 1629 ze Španěl odjet, vyprosila si princezna ještě před opuštěním vlasti vykonat pouť k uctívané mariánské soše na Montserratu. Opat kláštera, asi dojat její úzkostí z budoucnosti v chladných německých končinách, dal jí sebou jednoho benediktinského misionáře Juana de Sangredo, aby šířil v její nové domovině úctu k Panně Marii Montserracké. Mnich měl však tvrdou askezí podlomené zdraví a pro tělesnou slabost se musel vrátit zpět, když svatební výprava dorazila do Neapole.

Zmiňujeme se o tom proto, že tato nepříjemnost měla dalekosáhlé důsledky, sahající až k historii Bezdězu. Aby se to napravilo, byl totiž infantce a nové české královně dán za duchovního rádce a utěšitele sám dvorní královský španělský kazatel Benedikt Pennalosa de Mondragone, ovšem ještě s dalším posláním, které u něj nakonec převážilo - šířit v državách rakouských Habsburků a v německé říši, kde byli císař, kult montserracké Panny Marie.

Pennalosa s sebou do Vídně přinesl tři sošky Panny Marie, zhotovené podle původního starobylého originálu. Roku 1634 měl Ferdinand III. svěřeno velení nad císařskými vojsky v bitvě se Švédy. Ferdinand si byl vědom toho, že k vojenství není nadán, a doufal jedině v Boží pomoc a nikoli ve svůj um. Za vítězství slíbil zřídit tři benediktinské kláštery, v nichž bude Panna Marie Montserratská uctívána.

Když 6. zári toho roku svedl rozhodnou bitvu se Švédy úspěšně, rozhodl se plnit svůj slib. Ve Vídni začal stavět pod vedením Pennalosy nový benediktinský klášter, jako druhý začal obnovovat benediktinské Emausy v Praze a třetí zamýšlel postavit na Hradčanech. Války a těžké finanční problémy pozdržovaly tento jeho úmysl a tak, než došlo k tomu, aby třetí španělská mariánská soška obdržela svůj příbytek, Ferdinand III. roku 1657 zemřel. Třetí soška byla dána do benediktinského kláštera na Bezdězu. Tam byla tradice proměny hradu v klášter započata již vévodou Albrechtem z Valdštejna. Jakmile Albrecht získal Bezdězské panství, konfiskované Václavu Berkovi, od svého příbuzného Adama z Valdštejna, dal zpustlý hrad opravit opět k obývání a povolal tam několik mnichů poustevníků řádu sv. Augustina.

Jako díkůvzdání za svoje vítězství u Desavy 25.dubna 1626, kde porazil vojska dánského krále Kristiána a hraběte Mansfelda, věnoval další pozornost útulku augustiniánů na Bezdězu. Dal opravit gotickou kapli Panny Marie a zřídil v ní oltář ke cti sv. Marka Evangelisty, neboť jeho vojenský úspěch se udál právě v den, kdy církev slaví památku tohoto světce. U tohoto oltáře se každou sobotu měla sloužit zpívaná mše, protože výhra se stala v sobotu, a ve výročí den svátku sv. Marka i bitvy se konalo z kostela v Bezdězu procesí nahoru na hrad.

Vévoda dal nadací z března roku 1627 bezdězských augustiniánům k živobytí vesnice Bezděz a Kruh, kus lesa pod hradem, Vrabcovský mlýn u Dubé, mlýn na Poslu u Doks a řadu rybníků. Čtyři řeholníci řádu poustevníků augustiniánů bydleli na hradě plných devět let. Valdštejn však nebyl spokojen s aktivitou jejich mateřského řádu v opravách a v únoru1633 - rok před Valdštejnovým zavražděním byli odvoláni a převedeni do zrestaurovaného kláštera v Bělé pod Bezdězem.
 

Lidová pověst

O vzniku Bezdězu


Na hrázi Máchova jezera ve Starých Splavech stojí podnes mlýn. Stával tam už před dávnými časy, dokonce ještě dříve, než Karel IV. dal založit původní Velký rybník. Při vypouštění jezera za výlovu je v propusti vidět letopočet 1212, což je rok vzniku starého mlýna.

V mlýně žil kdysi mladý mlynář. Rád se veselil, často poseděl se sousedy a užíval světa. Protože při tom zapomínal na práci, nedostávalo se mu někdy peněz. Snažil se je vypůjčit u sousedů, ale ti mu vyhověli jen neradi, protože bylo o něm známo , že dluhy špatně splácí. Když zase jednou žádal souseda o peníze zlostí se zapomněl a zvolal: „Ať si mne tady čert vezme když už mi nikdo ani půjčit nechce!“

Jen to dopověděl, ve světnici se zatmělo, cosi vzduchem zavířilo a před mlynářem stanul čert. Byl jak se patří huňatý, zamračený a rohatý, s velkým červeným jazykem a s kopyty místo nohou. Čpěl sírou a kouřem a tato vůně pekla ve chvíli naplnila celou místnost.

„Zde jsem, když jsi mne volal, a jdu si pro tebe!“ zvolal čert. Mlynář se polekal a zprvu ani nevěděl co má dělat. Uvědomil si jen, jakou udělal chybu, když se tak neprozřetelně dovolával čerta. Ten se však znovu ozval. "Chystej se na cestu mlynáři! Čas kvapí!" Mlynář se vzpamatoval z leknutí a povídá čertovi: "Půjdu s tebou, ale měli bychom dřív změřit své síly. Takhle bys mne získal příliš lacino. Co tomu říkáš?" "Souhlasím." řekl čert a zachechtal se nad podařeným návrhem. Připadalo mu k smíchu, že takový holobrádek se na něj kasá. "Tak tedy čerte; kdo z nás navrší od setmění do prvního kohoutího zakokrhání větší kopec, ten vyhraje!" Čert se už nesmál, ale přemýšlel o mlynářově troufalosti. „Platí“, konečně odvětil, „a začneme hned večer, aby jsi si to nerozmyslel. Vyhraješ-li, zůstaneš na světě, ale vyhrají-li já, vezmu si tě do pekla a bude s tebou konec, rozumíš?“

Ve vzduchu to znovu zahvízdalo a zavířilo a než se mlynář nadál, byl čert pryč. Mlynář těžce dosedl na lavici. Ani nezpozoroval že i soused se vytratil a že je zde docela sám. Složil hlavu do dlaní a přemýšlel o sázce, kterou právě uzavřel. Kolikrát už se před tím ještě lehkomyslněji zavázal k podobným nesmyslům a přece vždycky vyvázl ... . Avšak s čertem se ještě nesetkal. Věděl, že tentokrát půjde do tuhého.

„Kdybych tak dnes vyvázl“, řekl si posléze pro sebe, „stal bych se docela jiným člověkem. Práce bych si hleděl, dluhů nedělal i oženit bych se mohl a ... “ „Ožeň se se mnou!“ ozvalo se za ním: „Mohla bych ti pomoci v tvé sázce s čertem.“ Rychle zdvihl hlavu a otočil se. A hle - za ním stála stará babice s hnědýma očima v scvrklém obličeji a s šátkem na šedivých vlasech. Jednou rukou se opírala o hůl a v druhé držela odřenou kabelu. Mlynář si ji s údivem prohlížel. Její nabídka nebyla pranic lákavá. Vzpomněl si však na čerta a úmluvu s ním a po chvilce přemítání prohlásil:

„Nuže dobrá, vezmu si tě. Ale jak mi chceš pomoci?“

Babice se usmála, přikročila k mlynáři a sáhla do kabely. Vytáhla s kabely cosi se slovy: „Zde máš mlynáři zástěru. Ale není to obyčejná zástěra vejde se do ní tolik hlíny a kamení, že to žádný druhý na světě neunese. Může ti být užitečná. A zítra se na tebe přijdu opět podívat.“ Jak přišla, tak zmizela a mlynáři zůstala jen ta zástěra. Pokrčil nad ní rameny a schoval ji pod lavici ke kamnům. Pak se protáhl a šel do mlýnice. Semlel ještě všechno obilí, posadil se na lavičku a očekával večer.

Soumrak na sebe nedal dlouho čekat. Růžové nebe bledlo a šedivělo. Obrysy blízkých kopců tonuly v jemné mlze stoupající z močálů. Z lesa se počaly vykrádat stíny, natáhly se za každým stromem a keřem, mlžnýma rukama sbíraly teplo a záři. Svatojánské mušky vypluly tajuplně ze tmy. Pod větvemi se nepostižitelně míhali netopýři. Kraj pomalu usínal. Zasněné hvězdy rozsvítily svá světla i z bělostné lastury srpečku měsíce mžila stříbrná zář. Jímavé ticho proťalo prudké zasyčení a rachot. Před mlynářem stanul čert.

„Tak jsem zde mlynáři!“ zahromoval s úšklebkem.

Mlynář byl zamyšlen a proto se ulekl ještě více než ráno. Přece jen se vzchopil, odkašlal si a prohlásil: „Ty jsi nějak dochvilný.“ Pak se domluvili, že své kopce navrší v lese za jezerem a hned se dali do díla. Mlynář nahrnoval hlínu a kamení do zástěry, čert dobýval velké kameny které nosil na ramennou a hlínu tahal v náručí. Oba sypali hromady blízko sebe, aby bylo stále vidět či kopec je vyšší. Ať se čert namáhal sebe víc jeho hromada byla stále menší než mlynářova, neboť z kouzelné zástěry se vždy vysypalo mnohem víc země a kamení než mohl čert pobrat. Zpočátku doufal, že se mlynář brzy unaví. Když však viděl, že soupeřův kopec roste rychleji, začal zuřit. Zalitý potem spěchal jako vítr aby sehnal co největší balvany. Až někde u Jestřebí si naložil dvě pořádné skály a těšil se, jak je posadí na vrchol svého kopce a nad mlynářem vyhraje. Čert i z dálky viděl že mlynářův kopec je o kus vyšší. Ve chvíli, kdy prolétal v místech u dnešních Doks, zakokrhal kohout a to byl konec sázky. Mrštil oběma balvany o zem a pekelně zahromoval. Mlynář vyhrál.

Obě skály dosud vyčnívají z hladiny jezera a na jedné z nich si později pan Pancíř z Kosořic postavil svůj kamenný hrádek. Čert se však ještě nechtěl vzdát. I když už nemohl dál vršit svůj kopec do výše, zavrtal se do země pod mlynářův kopec a zavedl do něj všechny síly pekla, aby jej rozmetal. I bylo vidět široko daleko jak z vrcholu vyletují sršící rozžhavené kameny a vysoko šlehá oheň. Leč kopec zůstal stát neporušen a čert odtáhl s nepořízenou. Mlynář si otřel z čela pot a vracel se domů. Čím více se blížil k mlýnu, tím byly jeho kroky váhavější. Měl radost z vyhrané sázky nad čertem, ale pranic se netěšil ze svého slibu daného staré babici. Kéž by jí nebylo!

S povzdechem vstoupil do světnice. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo babice jej vítala mladá svižná dívka a děkovala mu za své osvobození. Vypravovala, že byla kdysi tak domýšlivá, že jako trest ji postihlo zakletí. Jeho zásluhou kouzlo pominulo a za to mu bude do smrti vděčná. Mlynář radostí zavýskl, popadl krásnou dívčinu a roztančil se s ní po světnici. Brzo se ve mlýně slavila svatba, s níž jako by se tu i štěstí usídlilo. Mlynář poctivě pracoval jak si kdysi umínil a jeho žena také už nikdy nepropadla dřívější marnivosti. Po večerech sedávali na lávce před mlýnem a mlynář často očima zabloudil na oba kopce za jezerem. Připomínaly mu nejenom vyhraný souboj s čertem, ale i zaslouženou odměnu.
 

Lidová pověst

Rýzmberk


Pyšná dcera rýzmberského pána Apolena seděla jednou pod jabloní plnou krásných, dozrávajících jablek. Šel tudy mládenec Jan, velmi unavený po celodenní námaze. Protože měl hlad, poprosil krásnou Apolenu, aby mu darovala alespoň jedno jablko. Ta mu však nevyhověla. Myslivec natáhl ruku s nožem, že se obslouží sám. Apolena se lekla, s křikem běžela do hradu a žalovala to otci. Ten mládence uvrhl do hladomorny, ze které ubožák už živ nevyšel. Avšak jabloň, která byla dosud pýchou zahrady, začala schnout až zcela uhynula. Rovněž Apolena chřadla a než se rok s rokem sešel, zemřela. Lidé si povídali, že jí stihla kletba nešťastného mládence. Svá provinění však smrtí nesmyla. Vždy jednou za rok vstává z hrobu, bloudí hradem jako bledý přízrak, držíc v ruce jablko. Čeká na mládence, který by si jablko z její ruky vzal a zbavil ji prokletí.

Lidová pověst

Kdysi dávno byla česká země liduprázdná. Všude se rozkládaly husté lesy s nepřeberným množstvím zvěře, ptactva, ryb a jiných živočichů. Do těchto končin nikdy nevstoupila lidská noha až do doby příchodu praotce Čecha s jeho lidmi. Mocný lech se jednoho dne se svými nepohodl, a protože věděl, že na něj ve vlasti čeká odplata a samé zlo, svolal svou družinu a vydal se s ní na strastiplnou cestu. Když byli dlouhou chůzí celí utrmácení, zastavili se pod vysokou horou Řípem a když na ni vystoupili, lech promluvil ke svým druhům. „Toto je ta země zaslíbená, hojností zvěře, ptactva i sladkým medem oplývající.“ Když pak vůdce s nimi vybíral jméno pro ten kraj, shodli se všichni, a dali zemi jméno Čechy podle lecha jménem Čech.

Pověst o vzniku města Rakovník


Za pradávných dob stával na Rakovnickém potoce mlýn nedaleko kostelíčka sv. Jiljí. Ve mlýně žil mlynář s četnou rodinou. V Čechách tehdy byla neúroda, byla bída a mor. Mlynář v mlýnici pod sv. Jiljím zemřel a do mlýna se nastěhovala bída a hlad. Mlynářka si usmyslila, že děti zbaví dlouhých útrap a otraví je raky z nedalekého potoka. Věřilo se, že raci jsou jedovatí. Uvařila dětem k večeři a ráno se divila, když děti vstávaly čilé a zdravé a sháněly, zda ještě neco od večeře nezbylo! Od té doby se začaly po čas hladu živit raky. Zpráva se roznesla po širém okolí a lidé se začali v kraji hojně usazovat.

O lípě Neviny


Snad nejznámější pověstí na Buchlově je pověst o tzv. „lípě Neviny“, která souvisí s působením soudní pravomoci „Loveckého práva“ na hradě od jeho počátků až do roku 1750, kdy tato původně královská výsada byla císařovnou Marií Terezií zrušena.
Pověst vypráví, že roku 1581 byl soudem odsouzen k trestu smrti za spoluúčast na pytláctví jistý Vlček, osobní zbrojnoš hradního pána Jinřicha Prakšického ze Zástřizl, který ho osobně pro tento přestupek pohnal k soudu. Vlček i na mučidlech tvrdil, že je nevinen, avšak nakonec krutému mučení podlehl a přiznal se. Po vynesení rozsudku znělo jeho poslední přání: „Na důkaz své neviny zasadím tuto malou lipku kořeny vzhůru a korunou do země a pokud se do roka ujme má nevina bude prokázána!“ Páni soudci byli tak udiveni, že nakonec vsadili Vlčka na jeden rok do vězení a čekali. Dle pověsti se lípa opravdu za rok zazelenala a Vlček byl propuštěn na svobodu.
Zajímavé je, že toho roku byl 25. července v blízkých lesích zavražděn jeho bývalý pán pan Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Jméno vraha dlouho se nepodařilo vypátrat až ve 20. století. Ale to je již jiná historie.

Karažihovej


Tak nazývali Litičtí poustevníka, který se před více nežli stem let usadil v poustevně na severním svahu hřebene, s nímž souvisel hradní ostroh s horou Kletnou. Bylo to poblíže toho místa, kudy dnes vede „Myší díra“ - starý vodní tunel. Objevil se jednoho dne v kraji v šedém rouše řeholníka, s dlouhým růžencem kolem beder, s mošnou přes rámě. Usadil se na pokraji lesa a zbudoval si tam jednoduchou chatrč. Obcházel stavení ve vsi, prosil o potravu a sliboval obyvatelům, že se za ně bude modliti a Bůh že jim všecko odplatí stonásobně. Mluvil řečí, z niž bylo patrno, že čeština není jeho mateřštinou. A také jeho jméno nemohli lidé nijak vysloviti, a proto si je upravili podle svého.
Tázali se ho, odkud jest. Vypravoval, že uprchl z turecké říše, kde ohavní „machometáni“ trýzní křesťany, nadávají jim džaurů (psů) a uřezávají jim nosy a uši. I pojali lidé soucit s ubohým Srbínem a sami mu do poustevny donášeli živobytí.
Poustevníkovi nastaly blahé časy. Zařídil si v poustevně pohodlné lůžko, dal si tu postaviti i kamna, aby ho netrápila zima, a oddal se sladké nečinnosti. Tváře se mu zaleskly a zaoblily, v týlu se mu vytvořily záhyby. Zlenošil tak, že v poustevně ani valně neuklízel. Odpadky jídla házel do kamen, skořápky s vajec za kamna. Hromadily se tam a vábily k sobě myši, které počaly na podzim vyhledávati teplejší úkryty.
Jednou, když se poustevník vzdálil z poustevny a nechal za sebou pootevřené dveře, vloudila se dovnitř toulavá kočka. Usadila se v teple za kamny na skořápkách a číhala na myši, které tam měly pod zemi díry. Poustevník se vrátil teprve za šera domů. Ulehl, odpočíval. Pojednou se za kamny ozval tajemný šramot. Pohlédl tím směrem, nikoho však nespatřil. Zamrazilo ho, nicméně se opanoval a naslouchal dále. Tu to zachřestilo v poustevně poznovu, jako by kdosi neviditelný - snad jakýsi umrlec - chodil poustevnou a chřestil hnáty.
Karažihovej se vyděsil k smrti, vyskočil z lože a utíkal jako zběsilý do vesnice. S vytřeštěnýma očima vpadl do krajní chalupy a začal křičeti: „Spaste, lidé, duši, v mé poustevně straší!“ Uklidnili ho, pohostili a dopřáli mu noclehu. Druhý den zrána se šli podívati do poustevny. Zasmáli se s chutí, když spatřili, co ho vystrašilo. Byla to kočka, která šramotila za kamny skořápkami s vajec.
Karažihovej se však již do poustevny nevrátil. Upravil si nový příbytek v hradě nedaleko vstupní brány. Co ještě bylo v hradě k potřebě, vylámal a snesl do svého příbytku, zničiv tak mnohou cennou památku. A zase bez starosti a v blahobytu trávil tu čas, zalezlý jako sysel ve svém doupěti. Na bráně pod znaky skvěl se tehdy veliký, pozlacený nápis: Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále, markrabí moravského.
Na ten nápis se často zahleděly poťouchlé oči poustevníkovy. Lákalo ho zlato, jimž byla písmena vyzlacena. Zhotovil si žebřík a jednoho dne zkusil, dalo-li by se zlato sloupnouti. Ničemná práce se mu podařila, získal cenný zlatý lupínek. Když pak oloupil písmeno po písmenku o zlatý povlak, natřel nápis červenou barvou, aby zakryl stopy svého nectného počínání.
Řádění hrabivého mnicha nezůstalo utajeno. Když zpozoroval nedůvěřivé pohledy obyvatel, vycítil, že upadl v opovržení a že mu v tomto kraji už pšenka nepokvete. I zvedl se jednoho dne a zmizel z hradu i z kraje tak tajuplně, jak sem před časem přišel.
Zůstal ještě po dlouhá léta v paměti lidu: ne však jako zbožný mnich, nýbrž jako zloduch, o němž se vyprávělo, že v hradě straší. Chtěly-li matky varovati děti před vstupem do hradu, napomínaly je: „Nechoďte tam, je tam Karažihovej!“

Pověst o Radoušovi


Královský hrad Radyně byl vystavěn Karlem IV. a původně byl nazýván Karlskrone. Od svého vzniku plnil správní a ochrannou funkci sídla Staré Plzně. Jedinečnost Radyně spočívá v čisté architektuře lucemburské gotiky, kterou nenarušily žádné pozdější stavební úpravy.
K hradu se váže několik pověstí a legend. Podle jedné z nich zde žil zlý a mstivý Radouš, který měl oslí uši. Pomocí temných sil vybudoval v lese na kopci hrad. Každá žena, kterou si sem nechal přivést, mu porodila dítě s oslíma ušima a Radouš ji dal vždy zabít i s dítětem.
Protože byl Radouš ve spojení s ďábelskou mocí, věřil, že se mu nic nemůže stát. Bál se ale bouřky. Jednou se při velké bouři schoval do sklepení, ale blesk zasáhl hradní věž, věž se zhroutila a pohřbila Radouše ve svých sutinách. Od té doby na Radyni straší Radoušův duch.

J. K. Hraš

Babiččino vypravování


Obyvatelům města Úpice se v dřívějších dobách po celém okolí říkalo „úpičtí rytíři“. Jak toto přízvisko vzniklo?
 
Kdysi v dobách tatarských válek, odtrhla se velká část Tatarů od hlavního vojska ve Slezsku a vedrala se do severovýchodních Čech. Všude plenili, pálili a vraždili až hrůza.
Lidé z vesnic prchali před nimi kam jen mohli. Brzy došla zpráva o hrozném jejich řádění i do Úpice.
 
Honem radili se měšťané, co a jak a usnesli se, že budou svoje město hájit lstí. Od Sedloňova vedla cesta přes Kvíčalu po strmé skále (přes Skalku) do Úpice k řece. Tam, kde strmá cesta začínala, postavili Úpičtí narychlo přes řeku velký dřevěný most a ten most podepřeli naslepo trámy. Za blízké keře ukryli se stateční a silní mužové, aby v čas potřeby ty trámy a s nimi celý most strhli. Potom vystěhovali se všichni měšťané asi půl hodiny cesty za Úpici do lesa zvaného „Svobodný“. Na pokraji lesa osekali stromy a na ně rozžaté lucerny zavěsili. Několik luceren i dobytku mezi rohy přivázali, takže z dálky do vypadalo, jako by zde město leželo. Sami občané se v lese ukryli.
Za chvíli dorazili poslové a zvěstovali, že Tataři táhnou od Sedloňova, a že je jich hodný voj. Jsou prý to jezdci na malých lehkých koních a táhnou prý po cestě rovnou k tomu udělanému mostu.
Se strachem očekávali Úpičtí, co se bude dít dále. Za malou chvíli bylo slyšet dusot koní. Brzy bylo pozorovati v polosvětle nepřátelské jezdce. - Už vjeli Tataři na most, už jich byl plný most - a v tom bylo slyšeti hrozný praskot a lomoz a strašné výkřiky rozlehly se rázem celou krajinou. Nalíčený most zřítil se i s ukrutnými jezdci do vln rozvodněné Úpy. Zbytek vojska, když to hrozné divadlo spatřil, koně své zpět obrátil a uprchl.
 
Tak osvobodili Úpičtí svoje město od jisté záhuby a dostalo se jim přezdívky „úpičtí rytíři“.
 
Pozn.: Pověst dále uvádí, že: Na památku důmyslného hájení města dostali Úpičtí znak městský, na kterém je osekaný hnědý kmen ve zlatém poli, památka na to, že tenkrát dali stromy osekat, aby tak nepřítele snáze oklamali a město zachránili…
 
Pozn.: Zpracováno podle J. K. Hraše "Babiččino vypravování" 1893. - J. K. Hraše byl ředitelem školy v Náchodě a od 28 . 8. 1873 byl inspektorem školního okresu novoměstského, k němuž spadala i Úpice.

Lidová pověst

O podkověnce v okně zámku


Až půjdete do šternberského zámku a budete vystupovat po druhém schodišti, uvidíte v okně malou podkověnku.
Stará pověst vypráví, že kdysi - ještě za rytířských dob - strhla se na kopci nad hradem prudká bitva.
Nejstatečněji bojovali mezi sebou dva rytíři, ale ten slabší se nakonec dal na útěk. Už už svému soku unikal, když tu najednou před ním stojí zámecká zeď. Co teď? Přeskočil. Nic se nestalo jemu ani koníkovi, jen uvolněná podkověnka se zachytla na mříži v okně a zůstala tam dodnes.
Kdo nevěří, ať tam běží…

Poklad - A. Jirásek

Hledání pokladu


Proč má Vyškov v městské pečeti letopočet 1569?


Městská pečeť vyškovská představující městskou hradbu s věží uprostřed, v obloukové bráně pak vytaženou mříž nese v levém rohu renesančního rámu letopočet 1569, tuto pečeť najdeme i dnes na úředních listinách, městem stvrzených. Pátráme-li po původu letopočtu a jeho smyslu, jsme na rozpacích a nemůžeme vysvětliti letopočet jinak, než omylem či spíše nedorozuměním. Pokusíme se těmito řádky vysvětliti původ záhadného letopočtu.
Celé XVI. Století znamená pro Vyškov, jako pro všechna města česká, dobu rozvoje jak po stránce vnitřní, tak i po stránce zevnějšku, staveb a oprav, jimiž město nabývá úpravnějšího vzhledu. Přehlédneme-li stručně jednání měšťanů o zvelebení města a umožnění pohodlného života měšťanstvu, jehož jádrem jsou řemeslníci a obchodníci.
Již tehdy měli Vyškovští vodovod, jímž vedli po pozemcích křečkovských vodu do města. Škody, které vznikaly kladením potrubí vodovodních v zahradách křečkovských, vedly k častým sporům, které skončeny byly smlouvou s Křečkovskými roku 1522. Čtyři léta nato dostali Vyškovští od biskupa Stanislava Turza všechny poplatky a požitky za vodu, které se dříve vybíraly do pokladny biskupské, pro svou potřebu, především k opravě města. Kolik vynesly městu tyto vodní poplatky, nelze přesně zjistiti, ale Vyškovští mohli za to udržovati všechny cesty i mosty, a zbylo ještě na opravu města.
Roku 1539 získalo město Vyškov od kláštera sester benediktinek v Pustiměři do vlastnictví pozemky pusté vsi Marchanic, celkem 10 lánů, 1 pololán a jednu čtvrť, dále jeden lán zvaný „Krakovský“ a konečně zahradu na předměstí Vyškova.
V druhé polovici 16. století koupili Vyškovští postupně tři mlýny purkrechtní, první v Křečkovicích, druhý na Trávníku za Novosady, zvaný Faulštychovský a třetí Potučovský proti cihelně ležící, u něhož si zřídili rybníček. Všecky tyto tři mlýny dal jim do vlastnictví biskup Marek roku 1564.
Při této příležitosti zmíníme se také o vyškovské škole. Biskup Marek stěžoval si na velikou nepilnost při učení a cvičení dětí ve škole vyškovské rozhorleným dopisem pánům vyškovským, a poslala jim Jana Plauenidera, bakaláře z Plzně, který uměl latinsky, německy i česky, aby byl rektorem školy vyškovské. Platu měl od biskupa pět zlatých ročně. Ale stížnosti na školu neustávaly, takže ani tento nový rektor nesplnil naději biskupových. Až konečně zastavili dodávání piva, jehož se každého týdne vydávala z pivovaru celá bečka pro školu, bylo po stížnostech.
Hlavní privilegií měšťanů vyškovských bylo pořádání trhů, jarmarků. Do roku 1567 mělo město právo na trhy, jarmarky, které se konaly původně na sv. Filipa a Jakuba, druhý na den sv. Kříže, třetí na Vše Svaté. Biskup Vilém Prusinovský z Víckova potvrdil Vyškovským tyto tři trhy, změnil však jejich data na pondělí po uvedených dnech a přidal trh čtvrtý v pondělí po Třech králích, „chtíce, aby město naše Vyškov k lepšímu vzdělání přicházeti a chudí lidé tím lépe seděti a živností svých hleděti, i také se tam stavěti, opravovati a nás i potomky naše biskupy olomoucké tím snadněji a lehčeji všelijakými poplatky odbejvati mohli.“
Dobře se tehdy dařilo měšťanům i úředníku biskupovu na zámku. Tehdejší úředník Pavel Nesilovský z Nesilova mohl si koupiti dokonce mlýn s rybníkem, vodovodem a vším příslušenstvím i s dvěma poddanými v Tučapech za 600 zlatých od Jana Dubčanského mladšího ze Zdenína a na Habrovanech. Tehdy přistoupili měšťané vyškovští k stavbě nové radnice. Starý rathaus (později obecní pivovar, nyní městský dům na náměstí, v němž bydlí obvodní lékař a kde je umístěna veřejná knihovna) - nevyhovoval již dlouho měšťanům, kteří se chtěli vyrovnati jiným městům biskupským. Proto se rozhodli roku 1568 postaviti na protější straně náměstí radnici novou s vysokou věží. Poněvadž nebylo v okolí Vyškova vhodného kamene ke stavbě základu radniční věže, obrátili se s prosbou k biskupovi Vilému Prusinovskému, aby jim vymohl svolení lámati kámen v hájku u Hlubočan. Hlubočany patřily tehdy klášteru starobrněnskému, jehož abatyši poslal Vilém Prusinovský tento dopis: „Měšťané vyškovští, kteří rathaus v nově stavěti začali, nám oznámili, kterak by na gruntech kláštera Vašeho v hájku dědiny Hlubočan skálu, v kteréž by se kámen k tesání lámati mohl, dostati měli, prosíce nás ve vší poníženosti k Vám za tuto přímluvu, poněvadž oni nemálo takového kamení k tomu stavení potřebují, aby jim od Vás toho dopuštěno bylo, takový kámen sobě dáti lámati. Protože se k Vám za dotčenými měšťany poddanými našimi přimlouvajíc, žádáme, že jim takový kámen v dotyčném háku, gruntech klášterských lámati dopustíte a o tom fojtu a starším té dědiny Hlubočan poručíte, aby jim v tom překážky nečinili. Nepochybujeme, že na tuto přímluvu a žádost naši tak učiníte. - Datum na Kroměříži v pátek po božím nanebevstoupení léta páně 1568.“
Radnice byla postavena rok nato a nad vchodem umístěn byl znak města v renesančním rámu s letopočtem 1569 vedle jiných znaků biskupských. A tento znak přišel potom na pečeť městskou, kde se udržel až podnes. Neprávem, neboť stavba radnice není tak důležitou událostí, aby se měla octnouti v pečeti městské, kam by patřilo snad datum založení osady, nebo povýšení na město. V obou těchto datech je však Vyškov daleko starší neboť se připomíná jako ves již roku 1131, kdy patřilo zde biskupskému kostelu olomouckému jedno popluží, jako město (oppidum) připomíná se již ve století třináctém.
Přece však nová radnice přinesla Vyškovu prospěch a slávu. Na prosbu Vyškovských hned v následujícím roce po dokončení radnice povolil biskup Vilém Prusinovský, že mohli pečetiti červeným voskem a zápis o tom v knihách městských privilegií končí takto: „Majíc o tom jistou vědomost, že se čím dále vždy více to město vzdělává a opravuje, jim jsme toho slušně odepříti nechtěli, nýbrž jsem k tomu povolili a tímto listem našim povolujeme, aby nadepsaní purkmistr a starší města Vyškova hned od tohoto času pečetí městskou voskem červeným pečetiti mohli. Tomu na svědomí pečeť naši vlastní k tomuto listu přivěsiti jsem rozkázati ráčili, jenž ještě psán a dán v Starém městě Pražském v pátek po neděli postní, kteráž slove Laetare, L.P. 1570 počítajíce."
Tak se Vyškovští vyrovnali s barvou pečetního vosku velkým městům biskupským i královským a k tomu přispěla na prvním místě nová radnice.
I když byla později radnice několikrát silně poškozena (např. roku 1609 blesk zapálil dvě tuny střelného prachu, uloženého ve věži radniční, radnici poškodil a celé město ohrozil požárem), přece vždy znova zase byla obnovena a zvláště věž postavena byla tak krásně, že se stala její krása mezi Hanáky příslovečnou. Tak např. hanácký básník osmnáctého století Jan Tomáš Kužník, rektor školy kojetínské, který se mnohokrát o Vyškově zmiňuje ve svých básních, klade právě na vyškovskou radnici sídlo vytouženého Mesiáše, který Hanáky vysvobodí jak od útisku pruského (1742 vpadli Prusové na Moravu a u Vyškova zapálili veliké skladiště), tak zvláště od utrpení roboty. Koncem jedné básně obrací se Kužník k vykupiteli hanáckého lidu, která obývá zaslíbenou zemi Hanou, těmito verši:
„Ve Veškvě na rathózo bode tvoje bedlo, kaša s cokrem, bochte s medem bode tvoje jidlo.“

Nová vyškovská radnice přinesla tedy městu velkou slávu mezi Hanáky a letopočet 1569 dostal se asi tak, že byl za pečeť vzat znak, umístěný na průčelí věže radniční nad vchodem. Na tento znak ovšem letopočet patřil, protože radnice byla toho roku vystavěna.
Vyškov má však pečeť daleko starší. Je zachována na listině biskupa olomouckého Lacka z 25. července 1403, chované v arcibiskupském archivu v Kroměříži (G II. a 5), již zastavuje biskup Ondřeji z Jevíčka doživotně 12 hřiven roční činže z Vyškova. Znak města má na této pečeti poněkud jinou podobu: uprostřed je kvádrová věž, zakončená nahoře čtyřmi vysokými stínkami, pod nimi je gotické čtyřlístkové okno a dole volná brána bez mříže s lomeným oblokem. Po stranách jsou části kvádrové zdi městské, zakončené nahoře třemi nižšími stínkami a stoupající od věže vzhůru, což značí kulatost zdí. Ačkoli je pečeť značně poškozena, je možno poznati její gotický ráz, připomínající známou pečeť města Brna z roku 1247. Tím se hlásí pečeť vyškovská do nejstarších dob historie měst moravských a dokazuje starobylost města Vyškova.

O pokladu hradu Radyně


Záznamy o tom, že se lidé v 16. století Radyně báli, patří do skutečné historie, ale už předtím si o svém vrchu vyprávěli strašidelné zvěsti. Například o pokladu, který si tu zakladatel hradu Radim uschoval a na tom místě se občas objeví plameny. Jiná pověst tvrdí, že poklad je schovaný v železné truhle v základech hradu, ale je nedobytný, poněvadž ho hlídá černý velký pes. Kdo se k němu přiblíží, toho pokouše. Všechny ty báje a pověsti mají původ u bájného zakladatele hradu. Jen o jeho jménu se nějak neshodneme, takže jednou je to rytíř Raden, jindy Radin, Radim nebo podle hájka Radouš. Nejpodstatnější báje vypráví o tom, jak si do svého sídla přivedl krásnou dívku jako manželku. Sám sice nebyl půvabný, ba dokonce měl znetvořené uši, zato byl velmi bohatý. To ušní znetvoření muselo být nepředstavitelně velké, neboť sám nesnesl pohled na synka, který zrůdné uši podědil. Pohled na ně ho jednou tak rozzuřil, že dítě zabil, a poněvadž matka ho bránila, přišla o život taky. Protože byl bohatý a rytíř, nikdo ho za ten vražedný čin nestíhal. Mohl proto žít na hradě dále. Později se však v rytíři ozvalo svědomí, a to dovede být pořádně hlasité. Proto se rytíř pustil do konání dobra a pokračoval v tom i po smrti, kdy se na Radyni objevoval jako duch. O tom je i pohádkový doklad. Když se hrad Radyně změnil ve zříceninu, přece jen ještě stačil posloužit jako přechodný útulek pěti mladým rytířům a jejich sestře, kteří, neví se proč, přišli o své otcovské sídlo. Jednou byli bratři na lovu a sestra jim vyšla naproti. Potkali se na palouku pod rozlehlým dubem, a poněvadž byl krásný podvečer, užívali si volných chvil. Objevil se tu však i jakýsi Hanuš, který vyráběl a po osadách nabízel kolomaz. Byl to člověk nevzhledný, se zlýma očima ve tmavém obličeji, který se už dříve pokoušel získat přízeň krásné sestry pěti mladých rytířů. Teď všechny rytíře i jejich půvabnou sestru zastihl bezstarostné a neozbrojené na palouku. I popadl sekeru a nic netušícím mladým mužům začal rozdávat smrtelné rány. Tak ubil čtyři a pátého tak zranil, že pozbyl vědomí. Pak kolomazník uchvátil dívku, hodil ji na svůj vozík a chtěl ji unést. V tom okamžiku se však před ním v nadlidské velikosti zjevil duch, svým dechem ho srazil k zemi a na věky proklel. Dívku tak zachránil a jejímu zraněnému bratru rány zacelil. Ten duch, to byl sám rytíř Roden, který takovými skutky činil pokání za své vražedné hříchy. Zato Hanuš kolomazník rytířem prokletý od té chvíle bloudil po kopci, do hradu nesměl, přes den neviditelný, avšak dobře slyšitelný, musel vyvolávat, jak to činil zaživa, své kolomaz, kolomaz! V noci se však zjevoval, a to byl ten důvod, proč se nikdo na Radyni neodvážil. Poklady bohatého zakladatele hradu Radyně zůstaly na hradě, ale hlídá je černý, velký a zlý pes. Přesto je však možno si z nich nabrat hrst zlata nebo dukátů. Samozřejmě je k tomu potřeba důkladná dávka osobní statečnosti a odvahy, ale jinak to není těžké, jak se lze dovědět z přesného návodu k získání pokladu: Vezmi černou slepici a bílou křídu a vydej se o půlnoci do hradu Radyně. Před místem, na kterém spatříš velkou černou truhlici, na které leží černý pes, nakresli křídou okolo sebe kruh, pak černou slepici předhoď tomu psovi. Jakmile se pes vrhne na chutné žrádlo, rychle otevři truhlu a naber si hrst pokladu. Na víc není čas, ale i tak to bude značné bohatství. Zkusíte-li to, přeju dobré pořízení.

O tajné chodbě


Pod zámkem je prý tajná chodba spojující někdejší tvrz s hradem ve Štěpanicích.

Radek Tomeček: Uherský Brod - putování historií královského města, 2002

O Černém Jankovi


Roku 1704 vpadli do našeho kraje kuruci, lid divoký a krutý. Lidé z okolních vesnic prchali do města, aby si zachránili alespoň holý život. Jakmile měšťané zpozorovali, že nepřítel se chce zmocnit města, okamžitě se připravili na jeho obranu. Obsadili bašty, hradby a brány. 27. března odpoledne přiblížilo se k městu asi pět set jezdců, kteří je objížděli, z které strany by se ho mohli nejsnáze zmocnit. Nejvhodnějším zdál se jim být útok od severu, a proto se nejdříve zmocnili Horního dvora odkud počali útočit na město. Měšťané však jejich útoky ve dne i v noci statně odráželi. Když se kurucům nedařilo, stáhli se. Zdálo se, že již od dobytí města upustili. Před hradbami, kam až oko dohlédlo, nebylo po nich stopy. Zanechali tedy měšťané na hradbách jen stráže, které nebyly dost opatrné. Dlouhým bděním byly unaveny. Nepřítel však bděl. Jedné tmavé noci počaly se k hradbám plížit temné postavy. Nepozorovány dostaly se až ke zdi. Opatrně přistavovaly k hradbám žebříky a již se vzhůru drápaly. Jejich vůdce v parádní zbroji již hradby slezl. Tápal podél černající se zdi, šel opatrně, neboť tu byly hromady kamení a klád, které obhájci města házeli útočícímu nepříteli na hlavy. Hledal místo, kudy by se jeho lidé mohli dostat do města. Šel co noha nohu mine, ale najednou zakopl o nějaký kámen a byl by se svalil, kdyby se nebyl náhodně zachytil za nějaký provaz, ze zdi visící. Sotva se ho zadržel, zazněl nočním tichem hlas znovu nad jeho hlavou. Provaz byl od zvonu, kterým se šturmovalo na poplach v čas nebezpečí. Stráže se probudily, strhl se hluk a křik, zděšení obránci města zahlédli nepřítele na hradbách.Na staré radnici na Dolním rynku právě odbíjela půlnoc, když se rozzuřil boj muže proti muži. Kuruci byli sehnáni z hradeb, mnohý si pádem zlámal vaz. Město bylo zachráněno.Odvážný kuruc byl zajat a souzen útrpným právem. Dlouho ho ukazovali měšťanům, než zanechal svůj mladý život v rukách katových.Na památku této události byl postaven ve výklenku radniční věže pod hodinami Černý Janek, aby před začátkem každé hodiny připomínal Broďanům, jak bylo jejich město zachráněno před kuruckými hordami.

 
Poslední aktualizace databáze: 21.04.2008
Provozuje Taprimex Group, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena © 2000-2015
 
hosting zajišťuje: www.KvalitniHosting.cz